Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 5951/2017Usnesení NS ze dne 30.05.2018

HeslaNáklady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5951.2017.1
Dotčené předpisy

§ 142 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 5951/2017-260

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. K.­ a b) V. K., proti žalovaným 1) M. N. a 2) V. N., zastoupeným Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1535/4, o určení vlastnického práva, vedené Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 3/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 18 Co 121/2017-234, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 18 Co 121/2017-234, se ruší ve výroku pod bodem II. a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, č. j. 38 C 3/2012-106, určil, že rodinný dům na pozemku parc. zapsaný na listu vlastnictví pro obec P., katastrální území H. P., u Katastrálního pracoviště P., Katastrálního úřadu pro město P., byl ke dni úmrtí pana V. K. ve spoluvlastnictví podílem ½ ve společném jmění manželů V. K. a V. K. a podílem ½ ve vlastnictví V. N.

Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její manžel V. K., který zemřel 20. 8. 2008, darovali 15. 6. 1998 ze společného jmění své dceři – žalované 2) ideální ½ nemovitostí, a to domu skládajícího se z objektu AaBs příslušenstvím a ideální ½ pozemků parc. v k. ú. H. P. Objekty A a B, oba zbudované na pozemku parc., byly samostatnými bytovými objekty propojenými provozně inženýrskými sítěmi.

V roce 1998 byla povolena přestavba, nástavba a přístavba objektu A, a to na žádost žalovaných, kterou podali se souhlasem žalobkyně a jejího manžela. Na základě tohoto povolení žalovaní provedli na své náklady demolici domu A až na základovou desku a následně vystavěli nový dům s vlastním plynovým vytápěním a s elektrickými rozvody napojenými na stávající společné sítě na hranici pozemku parc.. Předmětný dům užívají žalovaní se svými dětmi od prosince 1998. Objekt B užívala žalobkyně s manželem a později se synem - žalobcem b). Číslo popisné 1671 bylo přiděleno pouze nové stavbě, ačkoliv dříve náleželo oběma objektům a žalovaní byli v katastru nemovitostí zapsáni jako výluční vlastníci nové stavby v režimu společného jmění manželů.

Soud tak posuzoval otázku, zda původní objekt A zapsaný v katastru nemovitostí ve spoluvlastnictví žalobkyně a), jejího zemřelého manžela a žalované 2) zanikl a na jeho místě vznikla nemovitost nová, nebo zda i po přestavbě objektu A zůstaly spoluvlastnické vztahy zachovány. Dospěl k závěru, že zůstalo zachováno podílové spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela a žalované 2) k celku, tj. k objektům AaB.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 18 Co 75/2013-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ztotožnil se jak se skutkovými zjištěními, tak s právním hodnocením soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 22 Cdo 3732/2013-161, rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Závěr nalézacích soudů považoval za předčasný. Nejprve bylo třeba zkoumat, jsou-li objekty AaB dvěma samostatnými věcmi v právním smyslu; od toho se měla odvíjet úvaha, zda objekt A nabyli zhotovením žalovaní, nebo zda šlo o přírůstek stávajícího objektu, jenž byl nadále ve spoluvlastnictví žalobkyně, a), jejího zemřelého manžela a žalovaného 2).

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 6. 8. 2015, č. j. 38 C 3/2012-192, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Na základě nově provedeného dokazování zjistil, že objekty AaB jsou technicky zcela samostatné a jedná se proto o samostatné věci v právním smyslu. Uzavřel, že objekt A nabyli do vlastnictví žalovaní jeho zhotovením.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 18 Co 121/2017-234, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.).

Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé, nicméně zpochybnil rozhodnutí o nákladech řízení. Žalobci se fakticky domáhali určení vlastnického práva k oběma objektům, přičemž úspěšní byli pouze ve vztahu k objektu A; náhradu nákladů řízení proto nepřiznal žádnému z účastníků.

Proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní (dále „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Má jít o těchto pět otázek:

1) Je soud oprávněn aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž by zároveň zkoumal míru úspěchu ve věci?

2) Znamená písařská změna rozhodnutí soudu I. stupně soudem odvolacím takovou změnu, která by odůvodnila aplikaci ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.?

3) Lze hovořit o částečném úspěchu žalobce, jestliže žalobce nereflektoval písařskou změnu rozhodnutí a neupravil tímto směrem petit?

4) Lze aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníku potom, co soud prvního stupně nepřiznal úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů z důvodu uvedeného v § 150 o. s. ř., přičemž na možnost aplikace tohoto ustanovení účastníky neupozornil?

5) Jakým způsobem má soud posuzovat míru úspěchu ve věci pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení?

Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil, která ze stran měla ve věci úspěch. Protože potvrdil rozhodnutí soud prvního stupně, který žalobu v celém rozsahu zamítl, úspěch ve věci náleží výhradně dovolatelům a měla jim být přiznána rovněž náhrada nákladů řízení.

Žalobci ve vyjádření uvedli, že napadené rozhodnutí považují za správné a navrhli dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Otázky pod body 1) – 3) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Míru úspěchu ve věci odvolací soud zkoumal a právě na ní – nikoli na změněné formulaci výroku – založil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Otázka vymezená pod bodem 4) již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž napadené rozhodnutí je s touto rozhodovací praxí v souladu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci nemůže být překvapivé, neboť rozhodnutí podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), resp. rozhodnutí podle částečného úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), tvoří výchozí princip při rozhodování o náhradě nákladů řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2863/2014; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1236/07, nebo nález ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2904/16). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že dovolatelé ve skutečnosti nemají za překvapivé rozhodnutí podle míry úspěchu ve věci, nýbrž považuje za překvapivé samotné posouzení, že jejich úspěch ve věci byl pouze částečný – k tomu směřuje poslední otázka.

Také otázka pod bodem 5) již byla v rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu vyřešena, nicméně od této rozhodovací praxe se odvolací soud v nyní posuzované věci odchýlil. Dovolání je proto přípustné.

Již v rozhodnutí ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67 (publikovaném pod č. 116/1967 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud ČSSR dovodil, že pojem věc (ve smyslu § 142 o. s. ř.) znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá.

K těmto závěrům se přihlásila rovněž aktuální judikatura, podle níž „[právo na náhradu nákladů sporného řízení je upraveno především v § 142 o. s. ř., z něhož vyplývá, že základním kritériem, jímž se řídí, je úspěch ve věci. Věcí se rozumí předmět řízení (viz R 116/1967), jak byl vymezen žalobou, popř. dalšími dispozitivními procesními úkony“ (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2499/2017).

Úspěch ve věci tak zpravidla závisí na přiznání hmotného subjektivního práva, které bylo žalobou či jinými procesními úkony učiněno předmětem sporu. Strana, které soud sporné právo přizná, je rovněž stranou, která má ve věci úspěch.

V nyní projednávané věci sám odvolací soud dospěl k závěru, že objekty AaB jsou technicky oddělené a po právní stránce se jedná o dvě samostatné věci v právním smyslu; přiklonil se rovněž k závěru, že objekt A nabyli do vlastnictví dovolatelé. Co však odvolací soud pominul – a nesprávně promítl do výroku o náhradě nákladů řízení –, je skutečnost, že vlastnictví objektu B nebylo v tomto řízení mezi stranami sporné.

Již od počátku řízení se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky objektu A, tedy objektu na pozemku par. Není přitom významné, že obě procesní strany v některých případech identifikovali spornou nemovitou věc číslem popisným, které bylo přiděleno oběma objektům; z obsahu všech procesních úkonů je zřejmé, že sporné bylo pouze vlastnictví k objektu A. Ostatně z výroků napadeného rozhodnutí je patrné, že o vlastnickém právu k objektu B odvolací soud nerozhodoval.

Protože soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vlastníky sporného objektu A (který jediný byl předmětem řízení) jsou dovolatelé, byli ve sporu o určení vlastnického práva zcela úspěšní.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru