Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 591/2004Usnesení NS ze dne 27.05.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.591.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 591/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované A. T., zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 55/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2003, č. j. 19 Co 452/2003-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2003, č. j. 11 C 55/2002-109, určil, že z majetku náležícího do společného jmění účastníků připadají do výlučného vlastnictví žalobce nemovitosti, a to pozemkové parcely č. 1917/13 – ostatní plocha, staveniště, číslo 1917/14 – ostatní plocha, staveniště, číslo 1919/10 – ostatní plocha, staveniště a číslo 1920/7 – ostatní plocha, staveniště, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ú. na listu vlastnictví číslo 514 pro obec a katastrální území T. (výrok I.). Dále určil, že z majetku náležícího do společného jmění účastníků připadá do výlučného vlastnictví žalované osobní počítač (výrok II.). Žalobci přikázal k doplacení dluh vůči J. a J. Š., ve výši 21.480 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 22. 2. 2000 (výrok III.), dluh vůči Č. s. s., a. s., z titulu úvěrové smlouvy číslo 0111683901 ve výši 98.863,80 Kč (výrok IV.) a dluh vůči G. C. B., a. s. a na úvěrovém účtu číslo 151364207/0600 ve výši 26.294,98 Kč (výrok V.). Žalované přikázal k zaplacení dluh vůči Č. s. s., z titulu účtu stavebního spoření číslo 0510034702 ve výši 160 Kč (výrok VI.) a zůstatek z účtu stavebního spoření číslo 0800619901 u Č. s. s., a. s., ve výši 42.490,10 Kč (výrok VII.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 93.306,57 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok VIII.) a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky IX. a X.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 4. 7. 1992, zaniklo rozvodem rozsudkem soudu prvního stupně ze 22. 1. 2001, č. j. 7 C 148/2000-14, který nabyl právní moci 20. 2. 2001. Účastníci se shodli na tom, že jedinou movitou věcí, náležející do společného jmění manželů (dále „SJM“), je počítač v hodnotě 25.000 Kč. V roce 2000 účastníci zakoupili pozemky parc. č. 1917/13, 1917/14, 1919/10 a 1920/7 v katastrálním území T., na kterých se nachází do úrovně základů jimi rozestavěný rodinný dům. Na tuto stavbu bylo proinvestováno 275.443,60 Kč. Obvyklou cenu pozemků určil znalec ing. M. Ž. částkou 90.000 Kč. Podle smlouvy o půjčce z 22. 2. 2000 půjčili žalobci jeho rodiče J. a J. Š. na zaplacení kupní ceny pozemků částku 22.480 Kč, kterou jim dosud nevrátil. Za trvání manželství uzavřel žalobce také smlouvu o půjčce s G. C. B, a. s., expozitura L., vedenou na úvěrovém účtě č. 151364207/0600, jejíž neuhrazený zůstatek činil ke dni zániku SJM 26.294,98 Kč. S cílem získat co nejvíce úvěrů na zakoupení nemovitostí stavbu rodinného domu uzavřeli účastníci a dcera L. T., nar. 1986, smlouvy o stavebním spoření s Č. s. s., a. s. Podle účtu úvěrové smlouvy č. 0111683901, uzavřené se žalobcem, dlužil žalobce k 20. 2. 2001 částku 98.863,80 Kč a žalovaná 160 Kč (účet č. 0510034702). Z tohoto účtu žalovaná vybrala 30. 3. 2000 částku 125.000 Kč. Tu použila zčásti pro vlastní potřebu jakož i pro potřeby dcery L. a ke dni zániku manželství měla z této částky k dispozici 45.000 Kč. Na účtu stavebního spoření L. T., vedeném pod č. 0800619901, byla ke dni 20. 2. 2001 uložena částka 42.490,10 Kč. Veškeré finanční prostředky z tohoto účtu byly vyplaceny dne 31. 7. 2001 žalované. Žalobce vložil postupně částku 54.000 Kč jako svoje výlučné prostředky na stavební spoření účastníků a L. T. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně vypořádal SJM účastníků podle § 149 odst. 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. tak, že vycházel z rovnosti podílů účastníků. Žalobci přikázal do výlučného vlastnictví nemovitosti. Uložil mu, aby zaplatil dluhy svým rodičům - manželům Š., společnosti G. C. B. (jako závazek, který ve svém rozsahu nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů) a vůči Č. s. s., a. s. „z úvěrové smlouvy znějící na jeho jméno“, neboť „jde o dluhy vzniklé v souvislosti se stavbou rodinného domu na shora uvedených pozemkových parcelách, a pokud byly žalobci přikázány tyto nemovitosti, byly mu přikázány i dluhy vzniklé v souvislosti se stavbou domu.“ Žalované přikázal počítač v hodnotě 25.000 Kč a uložil jí zaplatit dluh vůči Č. s. s. a. s., vzniklý ze stavebního spoření vedeného na její jméno. Dále jí přikázal částku 42.210 Kč, kterou vybrala z účtu stavebního spoření L. T., a přihlédl k tomu, že žalovaná má v držení zbývající částku 45.000 Kč, vybranou z jejího stavebního spoření. Za vnos žalobce považoval částku 54.000 Kč, kterou žalobce „vložil na majetek do společného jmění a která byla ve výsledku investována do stavby nemovitosti.“ Ten započetl v redukované výši 19,6 %, tj. v částce 17.644,25 Kč, která odpovídá tomu, že částka 54.000 Kč představuje 19,6 % z celkem investované částky 275.443,60 Kč a obvyklá cena nemovitostí (pozemků včetně rozestavěné stavby) činí 90.000 Kč. Žalované proto uložil, aby zaplatila žalobci vypořádací podíl ve výši 93.306,57 Kč.

K odvolání žalované krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 19 Co 452/2003-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku VII., tak že žalované se nepřikazuje zůstatek z účtu stavebního spoření č. 0800619901 u Č. s. s., a. s., ve výši 42.490,10 Kč a ve výroku VIII., když uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 72.061,50 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku X., tak že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a za neopodstatněnou považoval námitku žalované proti rovným podílům účastníků. Jako důvodnou však shledal námitku, že částka 42.490,10 Kč není aktivem SJM, neboť jde o vlastní prostředky nezletilé L., které zákonní zástupci sice spravují, ale k nakládání s nimi je třeba schválení soudu podle § 179 odst. 1 OSŘ, který zkoumá, zda zamýšlené vynaložení peněžních prostředků je v zájmu nezletilé. Za přiměřenou považoval i odvolací soud lhůtu stanovenou žalované k zaplacení vypořádacího podílu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odvolací soud se nezabýval její námitkou, že dluh u G. C. b., a. s. nespadá do společného jmění manželů, neboť žalobce neprokázal, že půjčka byla použita na nákup majetku tvořícího SJM. Soud prvního stupně se nevypořádal s jejím tvrzením, že částka 54.000 Kč, kterou žalobce investoval ze svých výlučných prostředků, byla částečně užita na stavební spoření účastníků a dcery L. Dále žalovaná považuje lhůtu k zaplacení vypořádacího podílu za příliš krátkou vzhledem k jejím majetkovým a sociálním poměrům. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, dovolací soud nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Dovolací soud však není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje § 242 odst. 2 OSŘ (R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Z obsahu dovolání však vyplývá, že dovolání směřuje pouze do výroků, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přezkum dovolacího soudu je tedy omezen na otázky oprávní, nikoli skutkové. Pro daný případ to znamená, že dovolací soud je vázán zjištěním soudu prvního stupně, že dluhy, které bylo uloženo žalovanému zaplatit, tedy včetně dluhu vůči G. C. B., vznikly v souvislosti se stavbou nemovitosti. Pokud tedy žalovaná namítá, že žalobce neprokázal, že půjčka byla vynaložena na stavební materiál, jde o námitku týkající se skutkového zjištění. Kromě toho nelze přehlédnout, že určujícím kriteriem stanoveným v § 143 odst. l písm b/ ObčZ, podle kterého SJM tvoří i závazky jednoho z manželů, je rozsah tohoto závazku, tj. že závazek nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. K závěru, že půjčka poskytnutá žalobci G. C. B., nebyla závazkem, který by přesahoval míru přiměřenou poměrům účastníků, dospěl již soud prvního stupně a žalovaná ho nezpochybnila v řízení odvolacím a ani v dovolání.

Za rozhodnutí zásadního významu ve smyslu § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ nepovažuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ani ohledně zápočtu vnosu žalobce v redukované výši 17.645 Kč. Žalovaná souhlasila s tím, že žalobce získal v průběhu manželství od rodičů částku 54.000 Kč, která byla, jak uvedl soud prvního stupně, vložena na účty stavebního spoření za tím účelem, aby účastníci získali prostředky na stavbu společného domu. Ostatně sama žalovaná již ve vyjádření k žalobě částku 54.000 Kč za vnos žalobce do SJM označila a nezpochybnila ho ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Výrok o lhůtě k plnění, jehož správnost žalovaná dovoláním napadá, jakkoli je obsažen v rozhodnutí, které má formu rozsudku, je výrokem vedlejším, který má povahu usnesení. Nelze jej pokládat za rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ nepřipadá v úvahu.

Z uvedených důvodu bylo proto dovolání jako nepřípustné odmítnuto [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ].

Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalobci ve smyslu § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ přiznána. Odměnu za vyjádření k dovolání, které podal jeho zástupce – advokát, nepovažuje dovolací soud za účelně vynaložený náklad, neboť v tomto vyjádření žalobce odmítnutí dovolání nenavrhoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. května 2004

JUDr. Marie Rezková,v.r. předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru