Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 5879/2016Usnesení NS ze dne 30.05.2017

HeslaNáklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5879.2016.1
Dotčené předpisy

§ 142 odst. 1 o. s. ř.

§ 142 odst. 2 o. s. ř.

§ 148 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 5879/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Náplavní 1/2013, proti žalované J. Š., o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 156/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2015, č. j. 20 Co 252/2015-188, takto:

I. Výrok V. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 11. 2015, č. j. 20 Co 252/2015-188, se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 399 Kč.

II. Dovolání proti výrokům IV. a VI. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 11. 2015, č. j. 20 Co 252/2015-188, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Semilech (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 3 C 156/2013-94, zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parc. č. st. 14, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova, a k pozemku parc. č. 63/1, zahrada, vše obci O. avk. ú. O. u Tu., zapsané na LV č. 282 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Semily (dále jen jako „předmětné nemovitosti“) a nařídil prodej těchto nemovitostí s tím, že každému z účastníků řízení náleží jedna polovina výtěžku (výroky I. a II.). Ve výroku III. zamítl žalobu o přikázání další ¼ výtěžku z prodeje předmětných nemovitostí žalobci. Dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 129 936,20 Kč, a to rukám zástupce žalobce částku 128 246,60 Kč a k rukám žalobce částku 1 689,60 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok IV.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozdělení předmětných nemovitostí není dobře možné a žalobce nemá o jejich přikázání do svého vlastnictví zájem. Žalovaná žádala vypořádat spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do jejího vlastnictví, avšak neprokázala svoji solventnost k úhradě vypořádacího podílu. Soud proto nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil, že žalobce se domáhal zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání formou prodeje ve veřejné dražbě a žalobě bylo v tomto směru vyhověno. Uzavřel, že žalobce byl plně procesně úspěšný, a proto mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 20 C 252/2015-188, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodl o zrušení spoluvlastnictví žalobce a žalované k předmětným nemovitostem (výrok I.) a přikázal je do vlastnictví žalované (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 2 285 000 Kč, a to částku 1 500 000 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a částku 785 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok III.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 12 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok V.). Žalobci uložil i povinnost nahradit státu náklady odvolacího řízení ve výši 202 Kč (výrok VI.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozdělení věci není dobře možné. Změnil však jeho rozhodnutí tak, že přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované a uložil jí povinnost zaplatit žalobci přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl. Vyšel z toho, že žalovaná žádala přikázat nemovitosti do svého vlastnictví a prokázala i schopnost uhradit vypořádací podíl.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédl k tomu, že se žalobce se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nařízením jejich prodeje a rozvržením výtěžku. Žalovaná se zrušením spoluvlastnictví k nemovitostem souhlasila, žádala však jejich přikázání do svého vlastnictví, přičemž nabízela vypořádací podíl ve výši 2 100 000 Kč. Jelikož soud rozhodl o přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované, uzavřel, že žalovaná byla v řízení plně procesně úspěšná a náleží jí proto náhrada nákladů řízení před soudy nižších stupňů. Protože však žalované žádné náklady v řízení před soudem prvního stupně nevznikly, přiznal jí pouze náklady odvolacího řízení s tím, že vynaložila 7 000 Kč na soudní poplatek za odvolání a 5 000 Kč složila jako zálohu na náklady spojené se znaleckým posudkem. Proto rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 000 Kč.

Protože stát vynaložil na znalecký posudek 5 202 Kč, přičemž 5 000 Kč bylo uhrazeno ze zálohy složené žalovanou, uložil odvolací soud žalobci povinnost zaplatit na účet soudu prvního stupně 202 Kč jako náhradu nákladů řízení vzniklých státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků IV., V. a VI., podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná měla v řízení plný úspěch (a tudíž jí byla přiznána náhrada nákladů řízení), jelikož odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem projednávané věci. Je nutné zohlednit skutečnost, že žalobce se ztotožnil v závěrečném návrhu v rámci odvolacího řízení s žalovanou navrženým způsobem vypořádání spoluvlastnictví a rovněž přistoupil na vyplacení vypořádacího podílu po částech. Žalovaná navrhovala vypořádací podíl ve výši 2 100 000, avšak odvolacím soudem byl vypořádací podíl stanoven na částku ve výši 2 285 000 Kč. Skutečnosti týkající se solventnosti žalované nebyly zcela prokázány, avšak žalobce v rámci snahy o ukončení tohoto řízení přistoupil na způsob vypořádání spoluvlastnictví navržený žalovanou. S ohledem na shora uvedené navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok IV., V. a VI. rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobce má právo na náhradu nákladů nalézacího i odvolacího řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je zčásti přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je i zčásti důvodné.

Napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky posouzení úspěchu účastníků řízení ve smyslu § 142 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů v rámci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. „účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“

Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. „měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.“

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), uvedl, že „jestliže soud žalobě vyhoví a vypořádá podílové spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je vždy nutno přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“

V usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, Nejvyšší soud dovodil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je „úspěch ve věci třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv.“

V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný mezi nimi je jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce byl tak úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí.“

Ze shora uvedeného se podává, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Úspěch ve věci je třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení, k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv. Souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný je mezi nimi jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce tak byl úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jednat a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3694/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3082/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2882/2016).

V projednávané věci je nutné přihlédnout k následujícím skutečnostem. V žalobě ze dne 8. 10. 2013 žádal dovolatel zrušit spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Uvedl, že rozdělení těchto věcí není dobře možné a nestojí o přikázání těchto věcí do svého vlastnictví. Jelikož (podle tvrzení žalobce) nebyla žalovaná solventní, navrhoval vypořádat spoluvlastnictví prodejem předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 13. 12. 2013 pouze uvedla, že „celé vyřešení je ku prospěchu věci“, aniž by navrhla konkrétní způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví. Při jednání konaném dne 6. 3. 2014 žalovaná požadovala vypořádat spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do svého vlastnictví, přičemž v přípisu ze dne 12. 10. 2014 uvedla, jakým způsobem by získala finanční prostředky na zaplacení přiměřené náhrady žalobci. Jelikož soud prvního stupně nevzal za prokázané, že žalovaná disponuje finančními prostředky na zaplacení přiměřené náhrady žalobci (tedy že je solventní), rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví prodejem předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě.

Odvolací soud k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované. Na základě shodného tvrzení účastníků vzal za prokázané, že žalovaná disponuje finančními prostředky k zaplacení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce.

Ze shora uvedeného vyplývá, že soud rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví způsobem navrženým žalovanou. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je ovšem nutné též přihlédnout k závěrečnému návrhu žalobce při jednáním před odvolacím soudem dne 19. 11. 2015, který souhlasil s žalovanou navrženým způsobem vypořádání spoluvlastnictví (ostatně dovolatel nenavrhoval tento způsob vypořádání spoluvlastnictví již v žalobě jen z toho důvodu, že nebyl přesvědčen o solventnosti žalované). Je nezbytné vzít v potaz, že odvolací soud vzal za prokázané skutečnosti týkající se solventnosti žalované na základě shodných tvrzení účastníků (které žalobce učinil ve snaze o ukončení řízení) a zohlednit, že žalovaná nebyla ochotna se před zahájením řízení dohodnout na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nelze opomenout, že žalovaná v rámci nalézacího řízení polemizovala i se závěrem, že stavba (rodinný dům) postavená na pozemku parc. č. st. 14 v k. ú. O. u T. je ve spoluvlastnictví účastníků řízení, tudíž z počátku řízení zcela odmítala, aby tato stavba (ve spoluvlastnictví účastníků řízení) byla vypořádána.

Na základě výše uvedeného lze hodnotit úspěch žalobce i žalované s přihlédnutím k individuálním okolnostem této věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř. jako stejný, a to především vzhledem k postoji jednotlivých účastníků ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví v průběhu řízení se zohledněním jejich závěrečných návrhů. Důležité je rovněž přihlédnout k postoji žalované před zahájením řízení i ke skutečnosti, že odvolací soud učinil právní závěr o solventnosti žalované na základě shodných tvrzení účastníků.

Jelikož odvolací soud rozhodl, že žalovaná má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Protože odvolací soud nerozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení správně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku V. změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

Podle závěrů dovolacího soudu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Je však nutno přihlédnout k tomu, že v odvolacím řízení vznikly náklady i státu. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, a to podle výsledků řízení. Úspěch žalobce a žalované lze vyjádřit jako shodný a každý z nich je proto povinen zaplatit státu 50 % nákladů, které mu vznikly. Usnesením ze dne 19. 11. 2015, č. j. 20 Co 252/2015-187, přiznal Krajský soud v Hradci Králové znalci znalečné ve výši 5 202 Kč, proto je každý z účastníků povinen zaplatit státu částku ve výši 2 601 Kč. Protože žalovaná složila zálohu na náklady státu ve výši 5 000 Kč a z této zálohy došlo k částečné úhradě znalečného, rozhodl dovolací soud o povinnosti žalobce uhradit žalované na nákladech odvolacího řízení 2 399 Kč, o které žalovaná složením spotřebované zálohy „přeplatila“ svou náhradovou povinnost vůči státu.

Dovolání proti výroku IV. dovolací soud odmítl s tím, že v tomto výroku rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl i dovolání proti výroku VI., kterým odvolací uložil žalobci zaplatit státu náklady znalečného ve výši 202 Kč, které nebyly uhrazeny ze složené zálohy. Tímto výrokem tedy odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a dovolání proti němu tak není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

V rámci dovolacího řízení byl žalobce úspěšný jen částečně (a to ve výši ½ svého požadavku). Žalobce namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadoval, aby byl stanoven plný úspěch žalobce v řízení před soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud sice uzavřel, že žalovaná nebyla v řízení před soudy nižších stupňů plně procesně úspěšná, avšak úspěch žalobce a žalované v řízení před soudy nižších stupňů byl stanoven jako stejný. Lze uzavřít, že žalobce byl úspěšný v rámci dovolacího řízení pouze částečně co do ½ svého požadavku, a proto nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru