Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 5740/2017Usnesení NS ze dne 24.01.2018

HeslaOchrana vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5740.2017.1
Dotčené předpisy

§ 57 předpisu č. 120/2001 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1500/18 ze dne 23.10.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 5740/2017-314

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti žalované ALIVIO, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 345/13, IČO: 62503898, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 153/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2017, č. j. 8 Co 2363/2015-258, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Aulického.

III. Návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2017, č. j. 8 Co 2363/2015-258, se zamítá.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 9 C 153/2015-134, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí – pozemků, pozemku, jehož součástí je budova, v části obce P. S., a pozemku, vše v k. ú. P. S., obec D. T. (výrok I.). Dále zamítl návrh, aby byla žalovaná povinna vyklidit a vyklizené předat žalobci nemovitosti uvedené ve výroku I. (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 25 192,20 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 8 Co 2363/2015-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 196 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 3513/2016-232, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 8 Co 2363/2015-258, změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak, že určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to pozemků, jehož součástí je budova v části obce P. S., vše v k. ú. P. S., obec D. T. (výrok I.), uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci nemovitosti uvedené ve výroku I. do tří měsíců od právní moci rozsudku (výroku II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 86 030,28 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Za právní otázku, která dosud nebyla vyřešena, považuje především právní důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, kterým bylo změněno rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení příklepu a rozhodnuto tak, že se příklep neuděluje. Žalovaná namítá, že v důsledku § 57 exekučního řádu nemohlo toto průlomové rozhodnutí vnést do celé situace takovou právní nejistotu, že by způsobilo zánik vlastnického práva nabyvatele, který jej nabyl v dobré víře, a naopak založit vlastnické právo žalobce. Argumentuje rovněž tím, že exekuční řízení je rozděleno na více částí, přičemž pravomocným rozhodnutím je určitý úsek ukončen a není možné v další fázi znovu řešit již vyřešené otázky. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, jakož i na komentář k exekučnímu řádu od nakladatelství C. H. Beck. Nesouhlasí s názorem dovolacího soudu učiněným v této věci v rozsudku č. j. 22 Cdo 3513/2016-232, že poukaz na § 57 exekučního řádu je nepřípadný z důvodu, že námitka měla být uplatněna v dovolacím řízení o dovolání žalobce proti rozhodnutí o příklepu. Tuto argumentaci spatřuje lichou ze tří důvodů: dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 587/2015 rozhodoval pouze o zákonnosti exekučního řízení a zákonnosti rozhodnutí o příklepu, v žádném případě neposuzoval důsledky případného rozhodnutí o nezákonnosti exekučního řízení; k § 57 exekučního řádu měl dovolací soud přihlédnout ze zákona; pokud by platilo, že v rozhodnutí o dovolání o příklepu se má přihlédnout k § 57 exekučního řádu, nemohlo by takové dovolání být nikdy úspěšné. Vedle toho žalovaná poukazuje na skutečnost, že nebyla účastnicí odvolacího řízení ani dovolacího řízení, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o příklepu, a proto rozhodnutí o neudělení příklepu není pro ni závazné; v této souvislosti poukazuje na § 243g odst. 2 o. s. ř. Pokud by se každá fáze exekučního řízení mohla protahovat o dovolání či o ústavní stížnost, pak by mohl povinný natahovat své exekuční řízení minimálně na 10 let. Poukazuje na negativní důsledky případného obnovení vlastnického práva a na stanovisko Exekutorské komory k věci. Významný je s ohledem na judikaturu Ústavního soudu i aspekt střetu vlastnického práva a dobré víry. Navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a aby napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadené rozhodnuté zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce považuje dovolání za nedůvodné a má za to, že není splněna přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Namítá, že žalovaným předestřené otázky byly již Nejvyšším soudem závazně vyřešeny v předchozím rozhodnutí a považuje za nadbytečné opakovat právní závěry z něj vyplývající. Učiněné závěry jsou v souladu s konstantní judikaturou. Za správný nepovažuje výklad žalovaného k otázce posouzení účastenství v dovolacím řízení, nabytí dobré víry nabyvatele nemovitosti ani výkladu § 57 exekučního řádu. Navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné odmítnuto nebo zamítnuto. Dále navrhuje, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud především předesílá, že dovolatelka řádně nevymezila přípustnost dovolání v dané věci.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání pro řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jestliže má být přípustnost dovolání založena řešením dosud neřešené právní otázky, je pojmově vyloučeno dovozovat přípustnost dovolání s ohledem na to, že již vyřešená právní otázka má být Nejvyšším soudem posouzena jinak, neboť tento důvod přípustnosti dovolání předpokládá naopak již přijaté řešení k určité právní otázce.

Z obsahu dovolání je nicméně zřetelné, že dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s právními závěry, které Nejvyšší soud přijal v předchozím kasačním rozhodnutí vydaným v této věci. Právní otázka, která tvoří podstatu dovolání, tak již byla Nejvyšším soudem vyřešena v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 3513/2016-232, a Nejvyšší soud neshledává důvody pro jejich změnu.

V uvedeném kasačním rozsudku Nejvyšší soud vysvětlil, proč (z jakých důvodů) je poukaz na § 57 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „e. ř.“), nepřípadný. V řízení o určení vlastnického práva se řeší toliko důsledky měnícího rozhodnutí, není možné namítat, že rozhodnutím dovolacího soudu došlo k porušení zásady obsažené v § 57 e. ř., popřípadě k porušení § 243g odst. 2 o. s. ř. Stejně tak uvedl, že je nepřípadný poukaz na to, že žalovaná coby vydražitelka nebyla účastnicí řízení. A dále vysvětlil, že i kdyby dovolací soud odhlédl od této skutečnosti (účastenství žalované) a tedy i od možnosti uplatnění této námitky v předcházejícím řízení, pak by bylo nezbytné uvedenou skutečnost zohlednit v rámci řešení tvrzeného střetu nabytí vlastnického práva žalované a vlastnického práva žalobce. V dané věci žalovaná mohla opírat své přesvědčení o nabytí vlastnického práva o pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, kterým došlo k udělení příklepu, na druhou stranu však byla účastnicí tohoto řízení, a proto věděla či vědět měla o podaném dovolání, které v dané věci bylo přípustné za podmínek podle § 237 o. s. ř., tudíž měla počítat s tou alternativou, že rozhodnutí odvolacího soudu o udělení příklepu může být dovolacím soudem zrušeno či změněno. Jestliže pak vskutku došlo ke změně napadeného rozhodnutí, uzavřel, že skutečné vlastnické právo žalobce musí být upřednostněno. Také uvedl, že se jako přiléhavá nejeví představa, že právní řád sice povinnému poskytuje ochranu proti udělení příklepu v exekuční dražbě v podobě mimořádného opravného prostředku (dovolání), ale v případě úspěchu v tomto dovolacím řízení by se již povinný (žalobce) nemohl domoci „restituce“ svého vlastnického práva. Vypořádal se rovněž s tvrzenými důsledky na právní postavení žalované. Ty na rozhodnutí nemají vliv; nelze totiž odejmout vlastnické právo vlastníku (žalobci) toliko s argumentací, že důsledky takového stavu budou menší, než kdyby vlastnické právo žalobce zůstalo zachováno. Uvedené závěry Nejvyšší soud učinil při vědomí šetření Exekutorské komory ČR ze dne 7. 7. 2015, č. j. EK/2373/15-jk, k postupu soudního exekutora.

Dovolací soud v plném rozsahu odkazuje na své předchozí rozhodnutí vydané v této věci, plně na něm setrvává a vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci dodává následující.

Dovolatelka zejména podrobuje kritice závěry, které Nejvyšší soud přijal k aplikovatelnosti § 57 e. ř., když zdůrazňuje z jejího pohledu nepřijatelnost právních důsledků. Nesouhlasí, aby byla zbavena vlastnického práva po pravomocném udělení příklepu. Přehlíží však, že důsledkem názoru zastávaného Nejvyšším soudem není zbavení vlastnického práva dovolatelky, ale vzhledem k ex tunc účinkům rozhodnutí Nejvyššího soudu o neudělení příklepu závěr, že se vlastnicí předmětných nemovitostí nikdy nestala. Při akceptaci názorů zastávaných dovolatelkou by bylo z pohledu žalobce možné nepochybně argumentovat obdobně ve směru, že pozbyl vlastnické právo k nemovitostem, ačkoliv dovolatelka vůbec nedisponuje příklepem, který by jí mohl založit vlastnické právo k těmto nemovitostem a ani jím disponovat v jisté fázi řízení neměla, neboť vydaná soudní rozhodnutí byla v rozporu se zákonem.

Jestliže dovolatelka vytýká dovolacímu soudu – ve vztahu k jeho předchozímu kasačnímu rozhodnutí – jeho (až absurdní) argument, že „námitku § 57 e. ř. měl žalovaný vznést v předchozím řízení“, Nejvyšší soud dodává, že takový závěr z jeho rozhodnutí nevyplývá. Pouze obecně konstatoval, že v dovolacím řízení ve věci sp. zn. 26 Cdo 587/2015 mohla či měla být tato námitka uplatněna, čímž ovšem dovolací soud nesměřoval k ničemu jinému, než k tomu, že v takovém případě by se ve věci sp. zn. 26 Cdo 587/2015 přímo k aplikovatelnosti uvedeného zákonného ustanovení vyjádřil.

Obdobně důvodná není ani výhrada, že výklad zastávaný dovolacím soudem by vedl k tomu, že by „bylo možné další z pěti nebo šesti fází exekučního řízení zahájit až poté, co je rozhodnuto např. o dovolání nebo dokonce o ústavní stížnosti. Tímto způsobem by totiž povinný mohl natahovat své exekuční řízení minimálně na 10 let“. Žádný takový závěr však z rozhodnutí dovolacího soudu nevyplývá; dovolací soud pouze řešil dopad odklizení usnesení o udělení příklepu na vlastnické poměry účastníků, tj. právě a jenom v té fázi exekučního řízení, kde měl dovolatelce vzniknout právní titul k nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Nejednalo se o tak jednotlivé dílčí fáze exekučního řízení, které pak dále pokračuje, ale právě a jenom o tu zásadní fázi exekučního řízení, ve které mělo být vlastnické právo dovolatelky a založeno a dosavadní vlastník měl o své vlastnické právo přijít.

Ostatně kritika délky exekučního řízení a možných obstrukcí v jeho průběhu je otázkou de lege ferenda příslušející k řešení zákonodárci, který nastavuje základní právní rámec soudního výkonu rozhodnutí a exekucí. Nejvyšší soud, který je povinen respektovat platnou právní úpravu, není oprávněn odmítnout poskytnutí právní ochrany někomu, kdo o ni v souladu se zákonem požádá, jen pro to, že by to mohlo vést k protahování exekučního řízení.

Pokud dovolatelka v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1229/2003 se zdůrazněním závěru, že dochází na základě příklepu v dražbě provedené v rámci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí k nabytí vlastnického práva vydražitelem i tehdy, když povinný nebyl vlastníkem dražené věci, přehlíží právě tu rozhodnou okolnost, že v dané věci nabyvateli svědčilo udělení příklepu a v jeho neprospěch by tak neměla být vykládána okolnost, že povinný nebyl ve skutečnosti vlastníkem dražené věci. Jinými slovy řečeno, nabyvatel měl titul pro nabytí svého vlastnického práva a tuto situaci lze do jisté míry připodobnit k nabývání od neoprávněného ve smyslu výše uvedeném. Pokud právní úprava nevylučuje přípustnost dovolání do usnesení odvolacího soudu o příklepu, musí účastníci exekučního řízení počítat i s tím, že k obnovení stavu exekučního řízení do jedné z pravomocně ukončených fází dojde.

Jestliže pak dovolatelka na několika místech v dovolání naznačuje, že k některým důsledkům názoru zastávaného dovolacím soudem – a argumentačně vymezeným v širším kontextu dopadu do právní praxe – „se žádný soud v rozhodnutí nevyjádřil“, pak dovolací soud pouze poukazuje na to, že v rámci dovolacího přezkumu se může zabývat pouze právními otázkami vymezenými v dovolání. Byť při jejich řešení samozřejmě může zvažovat i praktické dopady, není jeho úkolem provádět dalekosáhlý výklad důsledků, které budou s rozhodnutím spojeny a se kterými zjevně některý z účastníků řízení nesouhlasí. Byť dovolací soud do jisté míry chápe argumentační linii, prostřednictvím které se snaží dovolatelka prosadit své právní názory, nelze ztrácet ze zřetele (co již bylo uvedeno výše), že by jejich přijetím došlo k pozbytí vlastnického práva na straně dosavadního vlastníka bez zákonného důvodu.

S tím souvisí i odkaz dovolatelky na „ústavněprávní aspekt věci“, jenž se týká ochrany dobré víry nabyvatelů, s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 705/16. Tento poukaz je však zcela nepřípadný. Otázkou „tvrzeného střetu nabytí vlastnického práva žalované a vlastnického práva žalobce“ se dovolací soud podrobně zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí a na tuto část pro stručnost odkazuje, přičemž uvedené rozhodnutí Ústavního soudu míří na zcela odlišné případy tzv. nabývání od neoprávněného, tj. na případy nabývání vlastnického práva k nemovitostem smluvně v situaci, kdy je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník osoba, která ve skutečnosti vlastníkem není. I zde však Ústavní soud výslovně zdůraznil, že je třeba „vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, a–s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet – s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva“. O tuto situaci však v dané věci nešlo, neboť dovolatelka měla nabýt vlastnické právo nikoliv od neoprávněného, ale od žalobce jakožto skutečného vlastníka prostřednictvím exekuční dražby. Buď se tak v daném případě jednalo o platné nabytí, nebo o případ, kdy dovolatelka vlastnické právo nenabyla (jak uzavřel v předchozím rozhodnutí dovolací soud). V této části ostatně dovolání kromě poukazu na rozhodnutí Ústavního soudu žádnou další argumentaci fakticky neobsahuje. Kasační rozhodnutí Ústavního soudu pak bylo vydáno v situaci, kdy v judikatuře Nejvyššího soudu převládal názor o principiální nemožnosti nabývání vlastnického práva od neoprávněného a nesprávnost tohoto názoru Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl. Je přitom zjevné, že o tento případ v dané věci nejde.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Nejsou-li dány podmínky řízení k meritornímu projednání dovolání, není ani prostor pro možný odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.].

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2018

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru