Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 559/2004Rozsudek NS ze dne 22.04.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.559.2004.1
Dotčené předpisy

§ 142 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 559/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalované H. M., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 161/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2003, č. j. 27 Co 61/2003-442, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2003, č. j. 27 Co 61/2003-442, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 5 C 161/98-420, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 5 C 161/98-420, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k objektu bydlení č. p. 196 na pozemku parc. č. 745 a pozemku parc. č. 745-zastavěná plocha o výměře 274 m2 v kat. území 01 P., obec a okres P., zapsaným u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 610. Pod bodem II. zamítl žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 746-zahrada o výměře 103 m2 v kat. území 01 P., zapsanému na tomtéž listu vlastnictví. Pod bodem III. přikázal do vlastnictví žalované blíže označenou bytovou jednotku č. 1 v prvním nadzemním podlaží, nebytovou jednotku-prádelnu, nebytovou jednotku-sklep 2 v objektu bydlení č. p. 196 a podíl ke společným částem budovy 1451/2886 a 1451/2886 pozemku parc.č. 745 a pod bodem IV. přikázal do vlastnictví žalobkyně blíže označenou bytovou jednotku č. 2 v druhém nadzemním podlaží, nebytovou jednotku-garáž a nebytovou jednotku-sklep v objektu bydlení č. p. 196 a podíl na společných částech domu 1435/2886 a 1435/2886 pozemku parc. č. 745, jak byly vymezeny v prohlášení vlastníka budovy z 8. 11. 2002 znalcem Ing. J. N., Z. 70, P. III. Pod bodem V. stanovil, že „popis bytové jednotky 1 a 2, nebytové jednotky - garáže, nebytové jednotky - prádelna, nebytové jednotky - sklep 1 a sklep 2, jejich příslušenství, podlahové plochy, popis vybavení, určení společných částí budovy, stanovení pravidel pro přispívání spoluvlastnic na výdaje spojené se správou, údržbou a opravami společných částí domu a domu jako celku, půdorysy všech podlaží, které určují polohu bytových jednotek a společných částech domu je dán prohlášením vlastníka budovy ze dne 8. 11. 2002, které zpracoval znalec Ing. J. N.“. Pod bodem VI. uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 4 065,- Kč, a pod bodem VII. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vázán právním názorem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího, vysloveným v usnesení z 21. 2. 2002, č. j. 27 Co 49/2002-290, jímž byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně z 12. 11. 2001, č. j. 5 C 161/98-263, kterým soud prvního stupně po zrušení podílového spoluvlastnictví účastnic k předmětnému domu přikázal podle znaleckého posudku M. S. žalobkyni byt ve druhém nadzemním podlaží a garáž a žalované byt v prvním nadzemním podlaží, kdy součástí rozsudku nebylo prohlášení vlastníků, doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce Ing. J. N. Tento znalec vypracoval prohlášení vlastníka budovy, v rámci toho vymezil jednotky v budově a společné části domu, určil práva k pozemku, stanovil práva a závazky k budově, určil správce domu a formuloval pravidla pro správu společných částí domu č. p. 196 v P. I. Dále ocenil nemovitosti vyjma zahrady parc. č. 746 částkou 1 542 760,- Kč, cenu bytu ve druhém nadzemním podlaží a spoluvlastnického podílu na společných částech domu včetně nebytových prostor částkou 728 573,- Kč a cenu bytu v prvním nadzemním podlaží včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu včetně nebytových prostor částkou 736 697,- Kč. Zahradu parc. č. 746 nelze reálně rozdělit. Z tohoto znaleckého posudku soud prvního stupně pak vycházel při rozhodování. Vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví opakovaně provedl reálným rozdělením objektu bydlení včetně jím zastavěného pozemku na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Pokud jde o pozemek parc. č. 746, žalobu zamítl z důvodů zvláštního zřetele hodných, které spatřoval v tom, že na tento pozemek nedopadá § 21 zákona č. 72/1994 Sb., pozemek nelze reálně rozdělit a jeho přikázání do vlastnictví jen jedné z účastnic řízení za situace, kdy je na něj vchod ze společných prostor v domě, nepřichází v úvahu, stejně tak jako jeho prodej. Částka 4 065,- Kč představuje částku na vypořádání podílu žalobkyně.

Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. dubna 2003, č. j. 27 Co 61/2003-442, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že prohlášení vlastníka budovy z 8. 11. 2002, vypracované Ing. J. N., je součástí rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. S ohledem na to, že prohlášení vlastníka budovy obsahuje náležitosti podle § 5 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., učinil toto prohlášení součástí rozsudku. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že se jí dostane z nemovitostí méně, než je její spoluvlastnický podíl. Podle odvolacího soudu skutečnost, že žalobkyně získá méně než ½ nemovitostí, nebrání rozdělení domu na jednotky. Podíl na společných částech domu a stavebním pozemku se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Pokud žalobkyně získala méně, dostalo se jí finančního vyrovnání. Nájemní vztah mezi žalovanou a M. H. skončil 18. 2. 2002. Nájemní vztah k bytové jednotce žalované proto nebrání reálnému rozdělení věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně nemá oporu v provedeném dokazování skutkový závěr soudu, „že lze přistoupit k reálnému rozdělení nemovitosti“, a také tvrzení žalované, že byt v prvním podlaží domu pan H. jako nájemník neužívá. Poukázala na závěry znaleckého posudku M. S., podle kterého nemovitosti nelze rozdělit na dva samostatné objekty. Namítá, že nikdy nenavrhla, aby nemovitost byla rozdělena na bytové jednotky, ale vždy trvala na tom, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví. Podle jejího názoru rozdělení na bytové jednotky nevyřeší spory mezi účastnicemi řízení, naopak tyto se budou stupňovat a stanou se neřešitelnými. Poukázala na neshody, které popsala ve své výpovědi a které ji vedly k podání žaloby, a dále na skutečnost, že žalovaná v domě nebydlí, její bytová potřeba je zajištěna v Domě s pečovatelskou službou a její bytovou jednotku stále bez souhlasu žalobkyně užívá pan H. s družkou a její dcerou. Není proto pravda, že tento nájemní vztah byl ukončen, jak tvrdí žalovaná. S ohledem na stanovisko znalce, že sklepy nelze reálně rozdělit, souhlasila s tím, že si účastnice sklepy vymění, tedy že ona bude nadále užívat menší sklep. Podle žalobkyně však, „kdyby teoreticky došlo ke zrušení podílového spoluvlastnictví a přitom se mělo rozhodovat, že bude vlastníkem ten, kdo vlastní větší podlahovou výměru, tak vzhledem k výměně sklepů by celkový součet podlahových výměr žalobkyně byl menší než žalované a za tohoto stavu při tomto kriteriu by rozhodnutí v neprospěch žalobkyně bylo zcela nespravedlivé a neodůvodněné“. Rozhodnutí by mělo vycházet „z faktického stavu užívání předmětných nemovitostí s přihlédnutím ke všem okolnostem tohoto případu“. Žalobkyně má zájem se o nemovitosti řádně starat, jak ostatně dosud činí, její snahu však komplikuje negativní postoj žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, k nimiž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) není soud vázán návrhem na způsob vypořádání a může tedy rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným způsobem, než navrhovaným (tzv. iudicium duplex – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. R 4/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Možné způsoby vypořádání vyplývají z § 142 odst. 1 ObčZ a nyní – s účinností od 1. 7. 2000 –iz § 5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.

Podle § 142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Podle § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených § 8 odst. 2.

Ustanovení § 142 odst. 1 ObčZ uvádí nejen jednotlivé možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale také závazné pořadí, ve kterém je soud může použít. Rozdělení věci mezi spoluvlastníky je uvedeno na prvém místě.

Rozdělení domu na dva samostatné objekty (dvě od sebe oddělené nemovitosti) je základním způsobem reálného rozdělení předmětu spoluvlastnictví, které nelze zaměňovat s jinou formou reálného rozdělení – rozdělení bytového domu či budovy na jednotky ve smyslu § 2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů. K námitkám dovolatelky v tomto směru lze jen poznamenat, že odvolací soud v rozhodnutí nikde neuvádí, že by reálné rozdělení předmětné nemovitosti základním způsobem (mimo rámec zákona o vlastnictví bytů) bylo dobře možné.

Dovolací soud je toho názoru, že možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu daná § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů rozdělením na jednotky ve smyslu § 2 písm. h) tohoto zákona, ještě neznamená, že se tak má stát vždy v případě, je-li takové řešení technicky či právně – náležitým prohlášením vlastníka budovy podle § 4 zákona o vlastnictví bytů – možné. Z ustanovení § 142 odst. 1 ObčZ vyplývá, že předpokladem rozdělení věci je, že rozdělení je dobře možné. Při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, nelze vycházet jen z technického hlediska budovy či uvedeného právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě.

Zatímco reálným rozdělením budovy základním způsobem, to je stavebním rozdělením na obvykle dvě zcela samostatné části – dvě budovy, jsou účastníci od sebe odděleni, rozdělením budovy na jednotky se na podmínkách soužití účastníků, resp. na dosavadních poměrech v užívání domu, zpravidla nic nemění a určitý rozsah podílového spoluvlastnictví se v případě daného řešení zachovává. Podle názoru dovolacího soudu by se s ohledem na tuto zásadní odlišnost rozdělení budovy na jednotky mělo postupovat obdobně jako v případě vypořádání společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) přikázáním jejich domu do podílového spoluvlastnictví. K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. 8. 1969, sp. zn. 4 Co 313/69, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76, ročník 1970, podle kterého bezpodílové spoluvlastnictví manželů, do něhož náleží také rodinný domek, může být vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže rodinný domek do podílového spoluvlastnictví účastníků, mj. pokud způsob spoluužívání rodinného domku rozvedenými manžely nevede ke konfliktům mezi nimi a výsledky řízení nenasvědčují tomu, že by tento stav jim nevyhovoval nadále. Také s ohledem na zásadu, že nikdo by neměl být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví s druhou osobou a obdobně by neměl být nucen s ní k soužití či ke společnému řešení společných záležitostí v jednom domě (viz § 4 odst. 2 písm. f), g) a h) zákona o vlastnictví bytů), přistoupí soud k rozdělení domu na jednotky ve smyslu § 2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 ObčZ.

Z tohoto pohledu se soudy obou stupňů věcí nezabývaly, právní posouzení věci tak zůstalo neúplné, proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

S ohledem na výsledek dovolacího řízení nebylo účelné zabývat se opodstatněností dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. dubna 2004

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru