Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 535/2004Usnesení NS ze dne 17.01.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.535.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 535/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) J. S., a B) M. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému Č. T., a. s., o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 676/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2003, č. j. 6 Co 1581/2003-130, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit z jejich pozemků v k. ú. S. a Ch. v žalobě specifikovaných na vlastní náklady části liniové stavby – telekomunikačního vedení. Žalovaný namítal, že stavbu zřídil na základě § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a to na základě územního rozhodnutí.

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 26. března 2003, č. j. 4 C 676/2000-107, žalobu zamítl. Uvedl, že žalobci měli své námitky proti umístění stavby vznést v územním řízení, což neučinili; územní rozhodnutí nabylo právní moci 8. 6. 1998 a soud není oprávněn přezkoumávat „správnost či nesprávnost průběhu správního řízení“. V souladu s § 12 zákona o telekomunikacích vzniklo žalovanému k pozemku žalovaných oprávnění odpovídající věcnému břemeni podle § 151n a § 151o občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), které žalovaného opravňovalo k realizaci předmětné stavby, kterou jsou žalobci povinni strpět. Nejde tedy o stavbu neoprávněnou ve smyslu § 135c ObčZ. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací pak shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a v zásadě se ztotožnil s jeho důvody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (OSŘ) a uplatňují dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Tvrdí, že oprávnění mít na cizím pozemku stavbu nemohlo vzniknout, pokud řízení o umístění stavby trpělo vadami (těmi se však soudy odmítly zabývat). Žalobci též nemohli podat odvolání proti územnímu rozhodnutí, neboť o něm nevěděli. Otázku, která z daného rozhodnutí má činit rozhodnutí zásadní, formulují takto: „Může vzniknout platně oprávnění stavět na cizím pozemku, aniž jsou splněny všechny zákonné podmínky? Je soud v případě rozhodování o odstranění stavby podle § 135c obč. zákoníku oprávněn zkoumat zákonnost postupu řízení, na jehož základě byla stavba zřízena?“

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Otázku závaznosti pravomocného správního rozhodnutí soudy v dané věci posoudily v souladu s rozhodnutím publikovaným pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm se uvádí, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97 uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny je mimo rámec správního soudnictví zkoumat zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní neboli paakty) - tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyvolávají právní účinky a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Právní teorií a soudní praxí je pokládán za nicotný správní akt vydaný k tomu „absolutně“ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu.

Z uvedeného je zřejmé, že soudy správně vyšly z územního rozhodnutí, jehož právní moc dovolatel nezpochybnil.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru