Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 516/2020Usnesení NS ze dne 15.09.2020

HeslaStavba neoprávněná
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.516.2020.1
Dotčené předpisy

§ 135c obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 516/2020-698

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně EFES, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Třebonice 110, IČO: 41189710, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované SALIA, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Olšanská 2898/4d, IČO: 25541382, zastoupené JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 413/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2019, č. j. 68 Co 456/2017-615, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 18 C 413/2013-461, zřídil věcné břemeno „zatěžující pozemek parc. č. 609/79, spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy č. e. 110, nacházející se na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/89, obci Praha, nebo jakékoliv části budovy, č. e. 110 nebo jakékoliv její části na pozemku parc. č. 609/79, vše v katastrálním území Třebonice, obci Praha, za měsíční úplatu ve výši 5 841 Kč, do 31. 12. 2020“ (výrok I), zřídil věcné břemeno „zatěžující pozemek parc. č. 609/69, spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy č. e. 110, umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, vstupu chůze, vjezdu a jízdy silničních motorových i nemotorových vozidel na pozemek parc. č. 609/69, pro účely zásobování, údržby a provozu budovy č. e. 110, umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, vše v k. ú. Třebonice, obci Praha, nebo jakékoliv části této budovy za měsíční úplatu ve výši 18 891 Kč do 31. 12. 2010“ (výrok II), zamítl vzájemný návrh žalované, aby byla odstraněna část stavby č. e. 110 – skladový areál EFES – skladová hala B, umístěná na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78, 609/79, vše v k. ú. Třebonice a obci Praha (dále jen „předmětná stavba“), a aby bylo uloženo žalobkyni tento pozemek uvést do původního stavu v přiměřené lhůtě, která bude určena soudem (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. 68 Co 456/2017-436, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a V potvrdil, ve výroku IV o náhradě nákladů řízení změnil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

K dovolání žalované Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 22 Cdo 2439/2018-575, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, č. j. 68 Co 456/2017-615, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I a II o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby bylo zřízeno věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. 609/79, k. ú. Třebonice, obec Praha spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy č. e. 110 umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/89, všech v k. ú. Třebonice, obci Praha, nebo jakékoliv části budovy, č. e. 110 nebo jakékoliv její části na pozemku parc. č. 609/79, k. ú. Třebonice, obci Praha za měsíční úplatu ve výši 5 841 Kč, a to v době trvání do 31. 12. 2020, a se žádostí, aby bylo zřízeno věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. 609/69, k. ú. Třebonice, obec Praha spočívající v povinnosti strpět právo každého vlastníka budovy č. e. 110 umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, všech v k. ú. Třebonice, obci Praha, vstupu, chůze, vjezdu a jízdy silničních motorových i nemotorových vozidel na pozemek parc. č. 609/69 v k. ú. Třebonice, obci Praha pro účely zásobování, údržby a provozu budovy č. e. 110 umístěné na pozemcích parc. č. 609/58, 609/77, 609/78 a 609/79, všech v k. ú. Třebonice, obci Praha, nebo jakékoliv části této budovy za měsíční úplatu ve výši 18 891 Kč, a to v době trvání do 31. 12. 2020 (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III o věci samé zrušil a věc v rozsahu tomu odpovídajícím a k projednání eventuálního petitu žaloby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Žalobkyně má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení právní otázky, zda dodatečné uzavření dočasné nájemní smlouvy k pozemku, na němž je umístěna stavba doposud hodnocená jako neoprávněná, vyvolá změnu v jejím právním hodnocení, a zda potom v důsledku uplynutí doby nájmu není vždy a bez ohledu na konkrétní okolnosti možné vypořádat poměry k takové stavbě podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zřízením věcného břemene. Řešení této otázky v napadeném rozhodnutí spočívá na dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, zejména na rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, 22 Cdo 4707/2010 a sp. zn. 22 Cdo 1627/99. Nesprávnost posouzení této otázky pak spatřuje žalobkyně v předmětném případě v následujících důvodech: a) napadené rozhodnutí je výsledkem nepřípustného právního formalismu, jehož důsledky přetvářejí vůli žalobkyně a žalované vyjádřenou v textu nájemní smlouvy; b) napadené rozhodnutí štěpí právní posouzení neoprávněných staveb a oproti obecnému vnímání spravedlnosti favorizuje protiprávní stav; c) napadené rozhodnutí v důsledku formalistického přístupu nezohledňuje důvody zvláštního zřetele hodné na straně žalobkyně. Namítá rovněž zásah do jejího práva vlastnit majetek chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání spatřuje jako nedůvodné, neboť se odvolací soud řídil názorem Nejvyššího soudu. Argumentace žalobkyně je zcela nepřiléhavá; žalobkyně pouze polemizuje s již jednou vysloveným závazným názorem Nejvyššího soudu. Je podle ní nepřípustné, aby se opětovně celá věc věcně přezkoumávala. Nejvyšší soud vyloučil aplikaci § 135c obč. zák. a jako použitelný označil § 126 obč. zák. Podle žalované nejsou dány okolnosti pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. (resp. § 2 odst. 3 ve spojení s § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Dále uvádí, že vztahy účastníků by se měly posuzovat podle obč. zák. a nikoli podle o. z. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.

K vyjádření žalované žalobkyně uvedla, že nezpochybňuje vázanost odvolacího soudu názorem Nejvyššího soudu, je však přesvědčena, že jsou z hlediska čl. 11 Listiny základních práv a svobod dány okolnosti pro aplikaci § 135c obč. zák. Bezvýjimečná aplikace § 126 obč. zák. by neproporcionálně zvýhodňovala vlastnické právo žalované. Neztotožňuje se s náhledem žalované, že by dovolací soud nemohl změnit svůj právní názor; judikatura nemůže být bez vývoje. Vytýká, že se dovolací soud v předchozím řízení nevěnoval ústavněprávní rovině celého případu, především opomenul provedení testu proporcionality.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud především odkazuje na své předchozí kasační rozhodnutí v této věci, kde podrobně vysvětlil právní závěry promítající se do poměrů účastníků a kde zavázal odvolací soud závazným právním názorem pro další postup. Odvolací soud tyto závěry v plném rozsahu respektoval a dovolací soud neshledal žádný důvod pro jejich přehodnocení. Další část odůvodnění je proto zaměřena již jen na vypořádání se s jednotlivými dovolacími námitkami žalobkyně.

Námitka a) – napadené rozhodnutí je výsledkem nepřípustného právního formalismu, jehož důsledky přetvářejí vůli žalobkyně a žalované vyjádřenou v textu nájemní smlouvy. Námitka b) – napadené rozhodnutí štěpí právní posouzení neoprávněných staveb a oproti obecnému vnímání spravedlnosti favorizuje protiprávní stav.

Tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání.

Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení. Stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku (resp. státních orgánů) o stavbě [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003 (uveřejněné pod pořadovým č. C 2 660 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Pokud vlastník pozemku a stavebník uzavřou po zřízení neoprávněné stavby smlouvu, na jejímž základě vznikne stavebníkovi právo mít nadále na cizím pozemku stavbu, nelze se domáhat uspořádání vztahů z neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. Pouhé vyjádření souhlasu s další existencí stavby však není právní skutečností, která by takové právo zakládala; to, že vlastník pozemku se nedomáhá odstranění neoprávněné stavby, jej nezbavuje práva domáhat se vypořádání podle § 135c obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 2/2001)].

Zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může podle § 126 odst. 1 obč. zák. domáhat odstranění stavby [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 10/1999)]. V případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen dočasně, by bylo omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky stanovené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod [nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 22/2001)].

Soudní praxe tak připouští změnu režimu, kdy se původně neoprávněná stavba následně může stát stavbou, která stojí na pozemku jiného vlastníka na základě dodatečně vzniklého právního titulu. Právní poměry účastníků se pak řídí tímto právním titulem, resp. důsledky, které nastupují po jeho následném odpadnutí, aniž by se opětovně jednalo o neoprávněnou stavbu.

To ostatně jasně konstatoval dovolací soud již v předchozím kasačním rozhodnutí a toto východisko platí i v poměrech souzené věci.

Možnost nahrazení právního vztahu opravňujícího k vybudování a umístění stavby právním vztahem jiným formou privativní novace (§ 570 obč. zák.) později v obecné rovině připustil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, č. 11/2013). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněném pod č. C 14 249 v Souboru), vysvětlil, že z principu autonomie vůle vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili z objektivního pohledu jedno právo účastníka právem jiným s odlišným obsahem a povahou, na které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako na méně výhodné. Jestliže by došlo k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, pak po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená, že po zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného právního poměru by se další právní režim neřídil právním poměrem původním právě proto, že tento poměr by byl nahrazen závazkem novým při současném zrušení původního právního vztahu.

Na druhou stranu stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou již není stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle § 135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 (uveřejněný pod č. C 7 489 v Souboru)], neboť analogickou aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009 (uveřejněné pod č. C 8 615 v Souboru)].

Dovolací soud se neztotožňuje s námitkami žalobkyně ohledně přetváření vůle žalobkyně a žalovaného ani ohledně favorizace protiprávního stavu, a proto neshledal důvod k odlišnému posouzení předkládané otázky.

V daném případě nešlo o nahrazení existujícího platného závazkového právního poměru jiným závazkovým právním poměrem formou privativní novace, ale o odklizení protiprávního stavu založeného neoprávněností zřízené stavby platným právním titulem v podobě nájemní smlouvy.

Dovolací soud nemá žádnou pochybnost o skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení, že vůle žalobkyně směřovala právě k tomuto cíli. To ostatně potvrzovala i sama žalobkyně v žalobě a svou argumentací v průběhu řízení před soudem prvního stupně, jestliže výslovně uváděla, že stavba budovy byla zřízena bez soukromoprávního titulu a teprve v rámci řízení o odstranění budovy spojeného s řízením o žádosti o dodatečné povolení stavby bylo dne 25. 10. 2005 ze strany žalobkyně požádáno u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových o uzavření nájemní smlouvy, která byla dne 13. 2. 2006 uzavřena. Z toho je zřejmé, že smyslem uzavření nájemní smlouvy bylo odklizení protiprávnosti umístěné stavby.

Naznačuje-li žalobkyně v dovolání, že bylo ujednáno mezi smluvními stranami nájemní smlouvy, že po zániku nájemní smlouvy se obnoví „původní (byť protiprávní) stav“, pak takové skutkové zjištění nalézací soudy neučinily. Dovolatelka odkazuje v této souvislosti na čl. IX 4 nájemní smlouvy, jež cituje, ale ani z této citace takový závěr nevyplývá, neboť toliko konstatuje, že po skončení nájemní smlouvy nájemce „je povinen předat nemovitost ve stavu, v jakém ji převzal.“ To je ovšem obecný zákonný důsledek úpravy nájemní smlouvy v obč. zák. a nijak nevyjadřuje právní důsledky, které by následně pro smluvní strany měly z takového článku smlouvy vyplynout.

Právní argumentace žalobkyně je ostatně do jisté míry právně rozporná. V žalobě a v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že stavba budovy byla zřízena neoprávněně a vztah mezi účastníky by měl být vypořádán podle § 135c obč. zák., tj. podle ustanovení o neoprávněné stavbě; současně však argumentovala tím, že „budovu ani přilehlé součásti a stavby na předmětných nyní nelze považovat za stavby neoprávněné.“ Takový závěr by však právě aplikaci § 135c obč. zák. vylučoval.

Dovolací soud nesouhlasí s dovolací námitkou, že judikatura Nejvyššího soudu nerespektuje smluvní vůli účastníků právních vztahů.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu naopak respektuje ujednanou vůli stran sporu. Je tomu tak proto, že umožňuje stavebníkovi neoprávněné stavby a vlastníkovi pozemku překlenout protiprávní stav tím, že si i po zhotovení neoprávněné stavby mohou sjednat právní titul, na jehož základě bude nadále stavba na cizím pozemku stát jako stavba oprávněná. Tím je tento protiprávní stav nahrazen vztahem vyplývajícím z právního titulu. V případě, že tento titul odpadne, nelze však již stavbu posuzovat v režimu § 135c obč. zák., a to právě proto, že sice půjde o stavbu stojící na cizím pozemku bez právního titulu, nikoli však již o stavbu neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť tou může být podle výše citované judikatury toliko taková stavba, jejíž stavebník v době zřízení stavby nedisponoval platným právním titulem k jejímu vystavění na cizím pozemku. V tomto případě právní titul v podobě nájemní smlouvy vznikl, čímž byl nahrazen původní protiprávní stav; vzhledem ke sjednané době nájmu však byl později právní titul odklizen, nemůže proto již jít o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák.

S možností připuštění smluvního ujednání nahrazujícího dosavadní protiprávní stav je však v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt na účastnících právního vztahu, aby zvážili, jaké právní důsledky ze změny právního režimu pro ně vyplynou, porovnali rozsah práv a povinností vyplývajících z nového právního vztahu s právy a povinnostmi vyplývajícími z právního poměru dosavadního, a podle toho se pak rozhodly, zda na změnu dosavadního režimu přistoupí, případně za jakých podmínek, nebo ponechají svůj právní vztah v režimu § 135c obč. zák.

Tento náhled nefavorizuje protiprávní stav. Naopak upřednostňuje smluvní vztah, neboť umožňuje stavebníkovi neoprávněné stavby a vlastníkovi pozemku tento stav legalizovat a i ex post ke stavbě sjednat právní titul, na jehož základě může stát na cizím pozemku, a současně podmínky, za kterých se tak stane. Pominou-li však účinky sjednaného právního titulu, musí si být strany vědomy následků, které s sebou tento zánik právního vztahu přináší – ostatně o obdobnou situaci by šlo i pokud by stavba byla oprávněná od počátku – tj. § 135c obč. zák. by nebylo možné aplikovat. Dovolací soud nepochybuje o tom, že směřuje-li vůle stran k legalizaci protiprávního stavu sjednáním nájemní smlouvy, nemůže být jejím účelem, aby byl po zániku tohoto závazku opětovně zaveden protiprávní stav. Po odklizení protiprávního stavu tak již nelze aplikovat na věc § 135c obč. zák. Ostatně i primárním, a zákonem preferovaným, způsobem vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. je její odstranění, což zákonná úprava výslovně zdůrazňuje na prvním místě.

Námitka c) – napadené rozhodnutí v důsledku formalistického přístupu nezohledňuje důvody zvláštního zřetele hodné na straně žalobkyně.

Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno. Její řešení je v této fázi řízení bezpředmětné z důvodu, že uvedená námitka pojmově spadá do řízení o odstranění stavby; soudy se s ní proto budou muset vypořádat v dalším řízení při řešení protinávrhu žalované. Totéž platí i o namítané neproporcionalitě napadeného rozhodnutí a tvrzeném zásahu do základního práva žalobkyně vlastnit majetek. I tyto předestřené námitky obsahově souvisejí s řízením o odstranění stavby, a proto je jejich řešení v této fázi řízení bezpředmětné.

Z uvedeného se podává, že otázky nastíněné dovolatelkou v judikatuře dovolacího soudu již řešení není třeba posoudit jinak; uplatněný dovolací důvod tak není dán. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé nebylo dosud skončeno [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 9. 2020

Mgr. Michal Králík Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru