Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 515/2020Usnesení NS ze dne 24.03.2020

HeslaNezbytná cesta (o. z.)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.515.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1029 předpisu č. 89/2012 Sb.

čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 515/2020-434

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) F. O., narozeného XY, b) Z. O., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Kristýnou Machovou Zoufalou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalovaným 1) A. D., narozené XY, 2) E. D., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 139/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 10. 2018, č. j. 83 Co 372/2016-333, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných Mgr. Lukáše Votruby.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 19 C 139/2011-251, povolil nezbytnou cestu jako služebnost ve prospěch vlastníků domu č. p. XY stojícího na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pro chůzi a jízdu osobními automobily přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 2121-261/2014 vypracovaném P. S. dne 26. 11. 2014 s tím, že vlastníci pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jsou povinni tuto služebnost strpět (výrok I.). Žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným jednorázovou úplatu za zřízení nezbytné cesty ve výši 40 000 Kč, a to společně a nerozdílně (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III. a IV.).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. 10. 2018, č. j. 83 Co 372/2016-333, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o povolení nezbytné cesty zamítl (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých žalovaným a státu před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci nejsou dány důvody pro povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle dovolatelů odvolací soud opomenul zohlednit, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, přes který žádají zřídit nezbytnou cestu, je alespoň od roku 1928 využíván jako veřejná cesta, přičemž právní předchůdce žalovaných nabyl vlastnické právo k tomuto pozemku až v roce 1992 na základě chybného zápisu katastrálního úřadu. Do roku 1992 vlastnil pozemek stát. Cesta na tomto pozemku tedy existuje již několik desítek let, a proto žalobci neměli (a nemají) důvod zřídit k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, jiný přístup z veřejné cesty.

Namítají, že žalované jsou s existencí cesty na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY srozuměny a vyjádřily přinejmenším konkludentní souhlas s jejím užíváním širokou veřejností. Žalované pozemek parc. č. XY v k. ú. XY v části, v níž má být zřízena nezbytná cesta, nijak neužívají a zřízením nezbytné cesty nebudou nijak obtěžovány. Poukazují také na skutečnost, že zajištění přístupu z veřejné cesty přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY bude technicky problematické vzhledem ke svahovitosti tohoto pozemku. Shora uvedené skutečnosti tak opodstatňují povolení nezbytné cesty. Neshledávají ani žádný důvod pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 1032 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník. Uzavírají, že nepovolil-li odvolací soud nezbytnou cestu, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011. Navrhují, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, příp. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalované ve vyjádření namítají, že žalobci v dovolání nevymezují řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Neformulují však žádnou právní otázku ani neuvádí právní posouzení věci, které považují za nesprávné. Žalobci napadají především skutková zjištění soudů nižších stupňů, aniž v této souvislosti vymezují přípustnost dovolání. Žalované poukazují také na rozhodnutí příslušného správního orgánu, podle kterého se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY veřejná cesta nenachází. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

Podle § 1029 odst. 2 o. z. může soud nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zásadně obdobně s úpravou obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz). Konečně úprava nezbytné cesty v o. z. vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti obč. zák.

Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup byl pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.; § 1032 odst. 1 písm. c) o. z.].

V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, jenž byl publikován pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, jenž byl publikován pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015).

Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).

V poměrech projednávané věci odvolací soud uvedl, že nejsou dány podmínky pro povolení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných parc. č. XY v k. ú. XY. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jako vlastníci pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, si mohou zajistit přístup k této nemovitosti z veřejné komunikace přes jiný pozemek v jejich vlastnictví (parc. č. XY v k. ú. XY). Vybudování tohoto přístupu je technicky možné a zároveň nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující uzavřít, že náklady na zřízení takového přístupu k nemovitosti žalobců by byly nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena žalovaným jako vlastníkům dotčeného pozemku. Uzavřel, že nezbytnou cestu nelze povolit, neboť žalobci si mohou zřídit přístup ke své nemovitosti jinak, bez omezení vlastnického práva žalovaných.

Nejvyšší soud se s touto úvahou odvolacího soudu, která je řádně odůvodněná, ztotožňuje a nepovažuje ji za zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.

Opodstatněné nejsou námitky žalobců, že nezbytná cesta měla být přes pozemek žalovaných povolena, protože část tohoto pozemku je jako cesta užívána již několik desítek let, cesta na této části pozemku fyzicky existuje a žalované tuto část pozemku nijak neužívají. Poukazují také na okolnosti nabytí vlastnického práva k tomuto pozemku ze strany právního předchůdce žalovaných.

Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Zřízení věcného břemene nezbytné cesty je zásahem do vlastnického práva, které je jedním ze základních práv; ustanovení umožňující takový zásah nelze vykládat extenzivně. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, vyložil, že „při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit.“ Lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. R I 209/21 (Vážný 997), podle kterého „nezbytnou cestu lze požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení“ (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005). Pokud je tedy možné zajistit přístup či příjezd z veřejné komunikace na pozemek žalobců jinak než povolením nezbytné cesty (přičemž náklady na zajištění tohoto přístupu nejsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by žalovaným vznikla povolením nezbytné cesty), pak nelze pro lepší spojení (a další okolnosti uváděné žalobci) omezovat základní právo vlastníka sousední nemovitosti (k tomu lze také poznamenat, že podle rozhodnutí Magistrátu města XY ze dne 4. 1. 2013, č. j. XY, se na pozemku žalovaných veřejně přístupná komunikace nenachází). Rovněž samotná okolnost, že právní předchůdci žalovaných umožňovali žalobcům užívání dotčeného pozemku, či skutečnost, že tento pozemek v minulosti sloužil jako cesta, nemůže odůvodňovat povolení nezbytné cesty, mohou-li si žalobci zajistit přístup na svůj pozemek z veřejné cesty jinak, bez zatížení pozemku žalovaných.

K tomu lze poznamenat, že byla-li žaloba zamítnuta, protože žalobci mají možnost zřídit si přístup z veřejné komunikace přes vlastní pozemek (§ 1029 odst. 1 o. z.), není relevantní námitka žalobců, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. a) a b) o. z.; jinými slovy pro zamítnutí žaloby je dostatečný shora uvedený důvod, a to bez ohledu, zda existují, či nikoliv i jiné důvody pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. a) a b) o. z.

Opodstatněná není ani námitka žalobců, že vybudování cesty na jejich pozemcích bude technicky problematické a nákladné vzhledem ke svahovitosti tohoto pozemku, a proto by měla být nezbytná cesta přes pozemek žalovaných povolena (v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 11. 1938, sp. zn. R II 424/38). Žalobci v této části dovolání napadají především skutková zjištění odvolacího soudu (o možnosti vybudování cesty na jejich pozemcích a výši nákladů), aniž řádně formulují (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Zakládají-li dovolatelé zpochybnění právního posouzení věci na odlišných skutkových zjištěních, než ze kterých vyšel odvolací soud, nejedná se o uplatnění (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů není ani přiléhavý odkaz žalobců na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 11. 1938, sp. zn. R II 424/38.

Žalobci v dovolání odkazují rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, podle kterého „je významná i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta.“ Tento závěr přijal Nejvyšší soud za předpokladu, že jsou dány podmínky pro povolení nezbytné cesty, přičemž do úvahy připadá více možností, jak (kterou trasou) nezbytnou cestu zřídit. V poměrech projednávané věci však předpoklady pro povolení nezbytné cesty vůbec dány nejsou, a proto není pro posuzovanou věc žalobci uvedené rozhodnutí (a v něm stanovené kritérium pro výběr trasy nezbytné cesty, připadá-li v úvahu více možností zřízení nezbytné cesty) přiléhavé.

Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Žalobci v dovolání napadají rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu.“ Avšak dovolání žalobců směřující do části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroků o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. 3. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru