Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 5107/2014Rozsudek NS ze dne 03.06.2015

HeslaVydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.5107.2014.1
Dotčené předpisy

§ 129 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 5107/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, proti žalovaným: 1) T. V., 2) Ing. J. V., 3) M. K., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 197/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. srpna 2014, č. j. 22 Co 230/2014-354, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. srpna 2014, č. j. 22 Co 230/2014-354, se ve výroku pod bodem I. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Svitavách („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. ledna 2014, č. j. 9 C 197/2011-293, výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků v katastrálním území a obci O., a to parc. č. 2344/1 – ostatní plocha, parc. č. 2344/3 – ostatní plocha, parc. č. 2353 – ostatní plocha, parc. č. 6323 – trvalý travní porost, parc. č. 6324 – vodní plocha, parc. č. 6325 – trvalý travní porost, parc. č. 6326 – ostatní plocha, parc. č. 6327 – trvalý travní porost, parc. č. 6331 – ostatní plocha a parc. č. 6332 – trvalý travní porost, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Svitavy, na listu vlastnictví 797. Výrokem pod bodem II. zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení, že oni jsou výlučnými vlastníky pozemků uvedených ve výroku I., vzájemný návrh na uložení povinnosti žalobkyni k placení nájemného ve výši 3 000,- Kč za hektar a rok. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Žalobkyně se domáhala předmětného určení se zdůvodněním, že se v roce 2007 dozvěděla o tom, že v katastru nemovitostí je duplicitně zapsaná jako vlastnice vedle žalovaných. Nemovitosti jsou v držení její rodiny od roku 1969, kdy jim je prodal M. K. – dědic J. K., a od této doby jsou také ona a její právní předchůdci jako vlastníci vedeni v evidenci nemovitostí a později v katastru nemovitostí. Pro případ neprokázání nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům smlouvou vznesla námitku vydržení s tím, že ona a její právní předchůdci na pozemcích nepřetržitě hospodaří jako soukromí zemědělci od roku 1994.

Žalovaní podali vzájemný návrh, ve kterém se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, které jeden z jejich právních předchůdců, J. K., převedl bezúplatně na stát, a že jim jako oprávněným osobám byly vydány v restitučním řízení. Dále požadovali, aby soud uložil žalobkyni povinnost platit jim nájemné ve výši 3 000,- Kč za hektar a rok.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla předmětné pozemky na základě darovací smlouvy ze 4. 8. 2006 s právními účinky vkladu k 9. 8. 2006 od tety E. K. Ta nabyla polovinu předmětných pozemků darovací smlouvou z 9. 3. 1992 od své matky M. L. a druhou polovinu v dědictví po otci S. L. na základě rozhodnutí Státního notářství ve Svitavách o dodatečném projednání dědictví ze dne 10. března 1992, č. j. D 331/92-23. První převod, kterým se nemovitosti dostaly do vlastnictví právních předchůdců žalobkyně, se uskutečnil v roce 1969 (čl. 11). Tehdy právní předchůdce žalovaných M. K. prodal předmětné nemovitosti spolu s dalšími, které nejsou předmětem tohoto řízení, právnímu předchůdci žalobkyně V. L. Následně pozemky přecházely v dědické posloupnosti na právní nástupce V. L. a postupně až na žalobkyni. Soud, vázán právním názorem odvolacího soudu, změnil svůj původní právní náhled vyjádřený v rozsudku ze dne 31. května 2012, č. j. 9 C 197/2011-130, a dovodil, že předmětné nemovitosti přešly na základě platné nabídky J. K. (právního předchůdce M. K.) a platného přijetí daru na stát, a proto je M. K. nemohl zdědit, nestal se jejich vlastníkem a následně je nemohl platně prodat v roce 1969 právnímu předchůdci žalobkyně V. L. To je také důvodem, proč jsou i další přechody a převody vlastnictví v rámci rodiny L.021 neplatné. Žalovaní odvozují své vlastnické právo od rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Svitavách o vlastnictví oprávněných osob vydaného na základě zákona o půdě, které nabylo právní moci v roce 2007.

Soud však dospěl k závěru, že žalobkyně po započtení vydržecí doby své právní předchůdkyně nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. Žalobkyně byla oprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí od roku 2006, kdy pozemky získala na základě darovací smlouvy od tety E. K. Ta předmětné pozemky nabyla v roce 1992; od té doby byla v dobré víře, že jí patří. Žalobkyně si do své vydržecí doby tak mohla započítat dobu oprávněné držby své právní předchůdkyně.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 7. srpna 2014, č. j. 22 Co 230/2014-354, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II., kterou bylo rozhodnuto o návrhu na určení vlastnictví k nemovitostem, změnil tak, že žalobu žalobkyně zamítl a určil, že výlučnými spoluvlastníky předmětných pozemků jsou žalovaní, a to první a druhý žalovaný každý v rozsahu jedné čtvrtiny a třetí žalovaný v rozsahu jedné poloviny k celku. V části výroku II., kterou byl zamítnut návrh žalovaných, jímž se domáhali, aby žalobkyni bylo uloženo zaplatit jim částku 3 000,- Kč za hektar a rok a ve výroku III. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, učiněným na základě jeho již dříve v této věci vysloveného závazného právního názoru, že předmětné pozemky přešly do vlastnictví státu darem od J. K. Při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce vydržení vlastnického práva odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně převodů a přechodů předmětných pozemků na žalobkyni a na její právní předchůdkyni E. K. Dále vzal za prokázané, že Zemědělské družstvo Opatovec fakticky předmětné pozemky vydalo E. K. v roce 1992; nejdříve od tohoto data se mohla chopit jejich držby. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 4 C 300/2001 zjistil, že žaloba žalovaných (tehdy žalobců) proti E. K. o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům byla E. K. doručena 28. 7. 2001. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, a to, že žalobkyně vlastnické právo k předmětným pozemkům nevydržela. Aby mohla vlastnictví vydržet, musela by si do své vydržecí doby, která by bezprostředně navazovala na vydržecí dobu její právní předchůdkyně, započíst i dobu oprávněné držby E. K. Oprávněná držba E. K. mohla nastat až v roce 1992, kdy jí byly do faktické držby předány předmětné pozemky zemědělským družstvem a kdy na nich začal hospodařit s jejím souhlasem J. L. Ke ztrátě dobré víry E. K. o tom, že jí pozemky vlastnicky náleží, došlo nejpozději doručením žaloby ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. z. 4 C 300/2001, tedy 28. 7. 2001. Tehdy musela E. L. zjistit, že je její vlastnické právo zpochybňováno. (Žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu a nebyla posuzována věcně.) Právní předchůdkyně žalobkyně tedy nedržela pozemky v dobré víře po celou dobu deseti let, držela je pouze od 10. 3. 1992 do 28. 7. 2001. Žalobkyně držela pozemky v dobré víře od srpna 2006, kdy je získala darem, do srpna 2007, kdy, jak sama uvedla, zjistila, že v katastru nemovitostí jsou duplicitně zapsáni vedle ní i žalovaní. Sama nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením a vydržecí dobu své právní předchůdkyně si započíst nemohla, proto k vydržení nedošlo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že vyřešenou právní otázku vlastnického práva k pozemkům je třeba odvolacím soudem posoudit jinak. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako i jeho předcházející rozhodnutí ze dne 18. prosince 2012, č. j. 22 Co 997/2012-178), spočívá na nesprávném právním posouzení platnosti převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát právními předchůdci žalovaných. Žalobkyně má za to, že převod na stát nebyl platný (dokončený), stát se nikdy po údajné nabídce J. K. v roce 1962 neujal faktické držby předmětných pozemků a své vlastnické právo nevykonával a s právními předchůdci žalobkyně i s ní jednal jako s vlastníky předmětných pozemků. Na dotčených pozemcích nejprve hospodařila rodina žalobkyně (L.) z titulu směny užívání za část svých vlastních pozemků, neboť předmětné pozemky byly pro družstevní obhospodařování špatně dostupné, a od roku 1969, kdy usedlost K. včetně předmětných pozemků koupil V. L., již L. osobně hospodařili na svém vlastním až do roku 1973, kdy se rozhodli se soukromým hospodařením skončit a předat pozemky k hospodaření družstvu. Tehdy stát vytvořil písemnou nabídku darování pozemků státu včetně předmětných pozemků, kterou následně zrušil a nahradil novou nabídkou z 25. 2. 1974, která již předmětné pozemky a původní usedlost K. nezahrnovala, a tyto zůstaly ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyně. O tom, že existovala nějaká nabídka státu J. K. z roku 1962 a o jejím přijetí v roce 1964 nemohla rodina L. při vší opatrnosti vědět. Poprvé se o ní dozvěděla E. L. v řízení před Okresním soudem ve Svitavách vedeném pod sp. zn. 4 C 300/2001.

Restitučnímu nároku žalovaných neměl pozemkový úřad vyhovět, rozhodl o něm v rozporu se zákonnou úpravou v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Žalobkyně považuje za nesprávný právní názor odvolacího soudu i v posouzení otázky vydržení vlastnického práva jejími právními předchůdci. V řízení byla prokázána vlastnická kontinuita rodiny L. (právních předchůdců žalobkyně) od roku 1969, podložená právními tituly. Faktické hospodaření jejích právních předchůdců bylo přerušeno v roce 1973, kdy pozemky sdružili k hospodaření do Zemědělského družstva Opatovec, a znovu je obnovili okamžitě „po změně režimu“ v roce 1992. Právní názor odvolacího soudu, že E. L. mohla být oprávněnou držitelkou pouze od roku 1992 do roku 2001, kdy byla její dobrá víra přerušena, nesplnila tedy podmínku desetileté vydržecí doby, a proto nemohla nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům a žalobkyně si nemohla do své vydržecí doby její dobu započíst, je nesprávný. Soud pominul, že do vydržecí doby bylo třeba započíst i vydržecí dobu právních předchůdců E. K., manželů S. a M. L. před 1. 1. 1992, kteří byli na základě rozhodnutí o projednání dědictví z roku 1971 vedeni jako jediní vlastníci předmětných pozemků v katastru (evidenci) nemovitostí. Z uvedených skutečností vyplývá, že doručení žaloby dne 28. 7. 2001 ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 300/2001 E. K. nemohlo stavět běh její vydržecí doby, protože tehdy již uplynula desetiletá vydržecí doba a ona byla vlastnicí předmětných nemovitostí. Žalobkyně tak nabyla darovací smlouvou v roce 2006 předmětné pozemky od vlastnice - E. K.. Stalo se tak dříve, než byly pozemky vydány žalovaným podle zákona č. 229/1991 Sb.

Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ve výroku I. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítají, že přechod pozemků z jejich předchůdce J. K. na stát byl v řízení bez vší pochybnosti prokázán několika listinami, na které odkazují. Zpochybňují platnost převodů na členy rodiny L. a jejich dobrou víru. Uvádějí, že z rozhodnutí Státního notářství ve Svitavách ze dne 2. 5. 1966, sp. zn. D 596/65, vydaného v dědickém řízení po J. K., rozhodně nelze zjistit, že by M. K. zdědil i předmětné pozemky (pozn. dovolacího soudu: viz však přílohy č. l. 104, pátý list). Dále poukazují na dotazník vyplněný k uzavření kupní smlouvy mezi M. K. a V. L., kde MNV Opatov a státní statek daly souhlas pouze k převodu usedlosti K. se dvěma pozemky a nikoliv k převodu předmětných pozemků sdružených v zemědělském družstvu (pozn. dovolacího soudu: viz však připojený spis sp. zn. N 748/68). Poukazují též na darovací smlouvu ze dne 3. 12. 1973, sepsanou státním notářstvím ve Svitavách pod sp. zn. N 1109/73, uzavřenou mezi S. a M. L. jako dárci a jejich dcerou a zetěm – E. a J. K. jako obdarovanými, jejímž předmětem nebyly zmíněné pozemky a ve smlouvě je přímo uvedeno, že předmětem převodu nejsou konkrétní pozemky, které byly přijaty státem do vlastnictví (výčet obsahuje polovinu pozemků, které stát přijal od J. K.). Dále odkazují na sdělení Okresního národního výboru ve Svitavách ze 4. 12. 1973 obsažené ve zmíněném spise, ve kterém je výčet pozemků darovaných státu zahrnující předmětné pozemky. V roce 1992 se tak právní předchůdkyně žalobkyně zcela neoprávněně domáhaly v řízení o dodatečném projednání dědictví a darovací smlouvou vlastnictví pozemků, které jsou již v roce 1973 v darovací smlouvě uvedeny jako majetek ve vlastnictví státu. Činily tak neplatné právní úkony v rozporu s dobrými mravy. Z výše uvedených důvodů považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Pokud jde o přechod vlastnictví ke sporným pozemkům, žalobkyně neuvádí nic, co by založilo přípustnost dovolání. To, že se stát neujal držby nabývaného pozemku, nevylučuje nabytí vlastnictví; podle § 134 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák“) ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. totiž platilo: „Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví“. V daném případě tedy stát nabyl bez dalšího vlastnictví účinností smlouvy. Jinak je tomu, pokud jde o okamžik uchopení držby; v tomto ohledu není rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že její právní předchůdkyně se ujala držby sporných pozemků až v roce 1992, kdy začala užívat pozemek, který byl do té doby v užívání zemědělského družstva; tvrdí, že oprávněná držba jejích předchůdců, započitatelná do vydržecí doby, počala již mnohem dříve, a to v době, kdy nemovitosti byly v držbě S. a M. L., kteří byli od roku 1971 vedeni jako jediní vlastníci předmětných pozemků v evidenci nemovitostí. V této části je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a dovolání je proto přípustné i důvodné.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

V rozsudku ze dne 23. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99, publikovaném např. v Soudních rozhledech č. 10/2000 a v informačních systémech Beck on Line a ASPI se uvádí: „Držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se svou anebo kdo vykonává právo pro sebe. O držbu věci jde v případě, že držitel má věc ve své faktické moci (corpus possessionis) a má vůli nakládat s věcí jako se svou (animus possidendi). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva, popřípadě i bez právního důvodu, pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen ‘holé vlastnictví‘. Detentor v takovém případě odvozuje své právo od vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za právní ovládání vlastníkem, který je držitelem věci. Proto sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Samotným sdružením pozemků do družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty“. Podobně viz věci Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, 22 Cdo 2676/2008 a 22 Cdo 2302/2010. Nelze totiž zaměňovat faktické užívání věci a držbu; družstvo nedrželo pozemky jako vlastní, „pro sebe“ (§ 129 odst. 1 obč. zák., stejně nyní § 989 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - o. z.), podle terminologie nového občanského zákoníku nedrželo vlastnické právo; mohlo být jen držitelem práva družstevního užívání pozemků. Pokud osoba, která pozemky sdružila, zemřela, stal se držitelem její právní nástupce.

Odvolací soud vyšel z toho, že držby pozemků se ujala předchůdkyně žalobkyně až v roce 1992, kdy jí byly předány do faktického užívání; nezabýval se tak otázkou její držby, resp. držby jejích předchůdců v době, kdy je užívalo zemědělské družstvo. Přitom mohlo jít – a podle závěrů odvolacího soudu alespoň v případě E. K. zřejmě šlo – o držbu oprávněnou, způsobilou k započtení. Pak by přicházelo v úvahu, že pozemky se započtením držby svých předchůdců vydržela již E. L., která je pak platně převedla na žalobkyni. Za této situace je závěr o vlastnictví žalovaných předčasný, a tudíž z hlediska právního posouzení věci nesprávný.

K uvedenému dovolací soud poznamenává, že soudy věc rozhodovaly již za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Právní předchůdci žalobkyně odvozovali své vlastnické právo od převodce M. K. (ten jim je prodal v roce 1969), který je měl zdědit po J. K., který pozemky v roce 1962 převedl na stát (ten se však nechopil jejich držby a své vlastnictví nezanesl do evidence nemovitostí). Byl-li M. K. právním předchůdcem žalovaných (i jako dědic osoby, od které odvozovali své restituční nároky), přichází do úvahy aplikace § 1040 odst. 2 o. z., podle kterého platí: „Žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci“. V této věci sice vlastnické právo později (restitucí) nenabyl přímo převodce M. K., ale (případně) jeho nástupci (restituenti), což však nevylučuje aplikaci uvedeného ustanovení; v rozporu s výkladovými pravidly (§ 2 o. z.) by byl výklad omezující dopad uvedeného ustanovení jen na účastníky smlouvy, nikoliv na jejich právní nástupce.

Protože uvedené pravidlo působí až od 1. 1. 2014 (viz § 3028 odst. 2 o. z.), přešlo by při splnění podmínek vlastnické právo na držitele ke dni nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (obdobný postup vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 1993, sp. zn. 15 Co 410/93, publikovaného pod č. 7/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I. výroku zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. června 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru