Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 5/2016Rozsudek NS ze dne 20.09.2017

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5.2016.1
Dotčené předpisy

§ 149 odst. 2,3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 5/2016-321

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně O. K., zastoupené JUDr. Alenou Drulákovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Kostelní 7/13, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Bedřichem Macourkem, advokátem se sídlem v Berouně, Kostelní 7/13, o 194 985 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 9/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2015, č. j. 30 Co 288/2014-274, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2015, č. j. 30 Co 288/2014-274, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 5 C 9/2012-177, ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 5 C 9/2012-237, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 5 C 9/2012-177, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 7. 11. 2014, č. j. 5 C 9/2012-237, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 194 985 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II.–V.).

Poté, co konstatoval svou mezinárodní pravomoc a české rozhodné právo, vzal soud prvního stupně za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Sambirského městského a okresního soudu Lvovské oblasti ze dne 27. 5. 2010. Na základě kupní smlouvy ze dne 21. 7. 2008 účastníci získali do společného jmění manželů (dále též „SJM“) nemovité věci, vedeném u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště B., zejména dům v L. (dále též „předmětné nemovité věci“). Předmětné nemovité věci byly 10. 10. 2011 prodány za kupní cenu 2 500 000 Kč, přičemž z této částky byl hrazen poplatek realitní kanceláři, částka 1 117 896,12 Kč připadla věřitelům účastníků, a zbylá částka 1 212 103,88 Kč byla rozdělena mezi účastníky tak, že žalovanému byla poukázána částka 631 051,94 Kč a žalobkyni částka 581 051,94 Kč. Zbývající částka pak byla poukázána příslušnému správci daně. Dále bylo prokázáno, že k návrhu oprávněné Alfa Inkaso s. r. o. proti povinné O. K. byla dne 29. 9. 2011 nařízena exekuce na její majetek na základě exekutorského zápisu. Požadovanou částku 389 971 Kč zaplatil na účet Exekutorského úřadu Klatovy dne 1. 11. 2011 zaměstnavatel žalobkyně Zemědělské družstvo Mořina na základě smlouvy o půjčce uzavřené s žalobkyní dne 1. 11. 2011. Tuto částku žalobkyně vrátila svému zaměstnavateli dne 5. 12. 2011. Společnost Alfa Inkaso s. r. o. získala pohledávku za žalobkyní postoupením pohledávky od České spořitelny a. s. Jednalo se pohledávku z hotovostního úvěru poskytnutého Českou spořitelnou a. s. ve výši 250 000 Kč na základě smlouvy, kterou uzavřela žalobkyně dne 10. 3. 2008. Tato částka byla již v den poskytnutí úvěru čerpána tak, že byla převedena na dva účty. Prvním účtem byl úvěrový účet ze smlouvy o úvěru uzavřené s Českou spořitelnou a. s. dne 5. 3. 2008 s oběma účastníky a druhý účet byl sporožirovým účtem zřízeným na jméno žalobkyně, ke kterému měl však dispoziční právo i žalovaný.

Za zásadní považoval soud prvního stupně, zda z pohledávky ve výši 389 971 Kč vůči České spořitelně a. s. byli zavázáni oba účastníci či pouze žalobkyně. Vyšel z § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, podle kterého souhlas druhého manžela k převzetí závazku může být učiněn i následně konkludentně. Předmětná úvěrová smlouva ze dne 10. 3. 2008 sice byla uzavřena bez souhlasu žalovaného, ale nemohlo to v konečném důsledku znamenat, že žalobkyně plnila pouze svůj závazek a nikoliv i za žalovaného. Z půjčky zaměstnavatele žalobkyně byl hrazen závazek z této úvěrové smlouvy, přičemž z úvěru byly hrazeny dvě jiné pohledávky, které šly k tíži obou účastníků, a to částka 185 606,50 Kč, která byla použita na úhradu zůstatku úvěru z úvěrové smlouvy s Českou spořitelnou a. s., uzavřené 5. 3. 2008 oběma účastníky a částka 64 393,50 Kč byla použita jako splátka na úvěr poskytnutý účastníkům na sporožirovém účtu, kde měl dispoziční právo i žalovaný. Bylo tak prokázáno, že žalobkyně ze svých výlučných prostředků plnila na úvěr jí poskytnutý 250 000 Kč, který sloužil ke krytí závazku obou účastníků. Ačkoliv byla žaloba označena jako návrh na vypořádání SJM, předmětná pohledávka zaměstnavatele žalobkyně vznikla až po zániku manželství účastníků. Proto se žalovaný plněním žalobkyně bezdůvodně obohatil, a to tím, že žalobkyně ze svých výlučných prostředků plnila pohledávku, která šla k tíži obou účastníků, tedy plnila i za žalovaného.

K námitce žalovaného o tom, že žalobkyně uplatnila rozhodná tvrzení až po koncentraci řízení, soud uvedl, že žalobkyně doplnila svá tvrzení již v podání doručeném soudu 16. 4. 2013, tedy ve lhůtě stanovené soudem při přípravném jednání.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 30 Co 288/2014-274, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně. Uzavřel, že je zcela správným závěr, že se žalobkyni podařilo prokázat, že plnila ze svých výlučných prostředků pohledávku, která šla k tíži obou účastníků, a tedy plnila ze svých výlučných prostředků i pohledávku, která „šla i k tíži“ žalovaného. Z tohoto důvodu došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 454 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve výši odpovídající jedné polovině plnění, které žalobkyně vynaložila. Proto je povinností žalovaného ve smyslu § 451 odst. 1 občanského zákoníku polovinu tohoto plnění žalobkyni vydat. Za situace, kdy pohledávka zaměstnavatele žalobkyně vznikla až po zániku manželství, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyní požadované plnění nelze posuzovat v rámci vypořádání společného jmění manželů, ale jako žalobu na plnění ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Namítá, že žaloba byla podána jako návrh na vypořádání SJM, proto měly soudy provést dokazování ohledně veškerých věcí, které SJM tvoří, a nikoliv pouze „vytrhnout“ ze souvislosti jednu pohledávku. Žalobkyně přitom předmětem vypořádání neučinila pohledávku vůči svému zaměstnavateli, ale pohledávku vůči České spořitelně a. s., která vznikla ze smlouvy o úvěru ze dne 5. 3. 2008. Žalobkyně navíc rozhodná tvrzení uplatnila až po koncentraci řízení. Exekutorský zápis na částku 389 971 Kč s doložkou vykonatelnosti, který žalobkyně podepsala bez vědomí žalovaného, je neplatný. Šlo o výlučný závazek žalobkyně. Tato částka byla vymáhána a zaplacena na účet exekutorského úřadu zaměstnavatelem žalobkyně až po rozvodu manželství. Dále nebylo vzato v úvahu, že žalobkyně si odvezla žalovaným v dovolání specifikované movité věci, které tvořily součást SJM a které měly být oceněny a vypořádány. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jelikož –jak bude vysvětleno dále – se v dané věci jedná o vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné.

Z argumentace obsažené v dovolání, jakož i z jeho celkového obsahu, se podává námitka rozporu právního názoru odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce posouzení žalobkyní uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení, přičemž podle žalovaného se má tento nárok posoudit jako nárok na vypořádání společného jmění manželů.

Této námitce dovolatele je nutno přisvědčit.

Žalobkyně v žalobě uplatnila nárok na vypořádání SJM. Požadovala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 194 985 Kč, která měla představovat polovinu částky zaplacenou na vrácení půjčky poskytnuté svým zaměstnavatelem (uzavřené a vrácené taktéž po zániku společného jmění manželů), a použité na úhradu úvěru získaného na základě úvěrové smlouvy ze dne 10. 3. 2009 vůči České spořitelně a. s.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že tuto úvěrovou smlouvu s Českou spořitelnou a. s. sice uzavřela za trvání manželství sama žalobkyně, nicméně prostředky z úvěru byly použity zčásti na splacení závazku z jiné úvěrové smlouvy České spořitelně a. s., kterou uzavřeli oba účastníci, a zčásti na zaplacení závazku ze sporožirového účtu vedeného u České spořitelny a. s., ke kterému měl žalovaný dispoziční právo.

Odvolací soud dovodil, že žalobkyně hradila prostřednictvím úhrady půjčky vůči svému zaměstnavateli ze svých výlučných prostředků dluh, z něhož byly hrazeny jiné závazky, ze kterých byli zavázáni oba manželé. Podle jeho názoru je tak nerozhodné, zda se jednalo o výlučný dluh žalobkyně nebo o dluh společný.

Podle § 143 odst. 1 a 2 obč. zák. společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Podle § 149 odst. 2, 3 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

Odvolací soud vyšel z toho, že se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 194 985 Kč, která tvořila polovinu půjčky, jež byla žalobkyni poskytnuta jejím zaměstnavatelem v celkové výši 389 971 Kč. Důvodem poskytnutí této půjčky byla skutečnost, že zaměstnavatel žalobkyně za žalobkyni uhradil její pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 10. 3. 2009 č. 4166894823. Z tohoto úvěru pak byly hrazeny „jiné dvě pohledávky, které šly k tíži obou účastníků“.

Žaloba – jak vyplývá z obsahu spisu i reprodukční části rozsudku soudu prvního stupně – byla odůvodněna požadavkem na zaplacení částky 194 985 Kč s odůvodněním, že při přípravě kupní smlouvy na prodej majetku tvořícího součást SJM byla zjištěna existence pohledávky (správně dluhu) z úvěrové smlouvy č. 4166894823 (bylo zjištěno, že účastníci mají ještě jeden závazek z jedné smlouvy o úvěru poskytnutém Českou spořitelnou), ve vztahu ke které byl podán návrh na exekuci. Z obavy, aby nedošlo v exekuci k postihu předmětných nemovitých věcí tvořících součást SJM účastníků, uzavřela žalobkyně se svým zaměstnavatelem smlouvu o půjčce, přičemž z takto získaných finančních prostředků došlo k úhradě pohledávky z úvěrové smlouvy. Tím došlo k ukončení exekuce a předmětné nemovité věci byly prodány na základě připravené kupní smlouvy. Žalobkyně pak ze svého podílu na výtěžku vrátila částku 389 971 Kč svému zaměstnavateli a žádala po žalovaném zaplacení poloviny této částky, tj. 194 985 Kč. Takto vymezenými žalobními tvrzeními byly soudy ze skutkového hlediska vázány a pouze s ohledem na tato žalobní tvrzení byly oprávněny posuzovat důvodnost žalobkyní uplatněného nároku.

V rovině právní pak odvolací soud uzavřel, že žalobkyně „plnila ze svých výlučných prostředků pohledávku, která šla k tíži obou účastníků. Pokud žalobkyně plnila třetí osobě pohledávku, která šla k tíži obou účastníků, plnila ze svých výlučných prostředků i pohledávku, která patřila do SJM účastníků a šla k tíži i žalovaného“.

Odvolací soud pochybil předně v určujícím posouzení, zda dluh z úvěrové smlouvy ze dne 10. 3. 2009 vůči České spořitelně a. s. ve výši 250 000 Kč (bez příslušenství) převzatý za trvání manželství žalobkyní je jejím výlučným dluhem, nebo jde o společný dluh, který je součástí SJM účastníků, čemuž nepřikládal žádný význam, neboť uzavřel, že „i kdyby předmětná úvěrová smlouva uzavřená žalobkyní s Českou spořitelnou, a. s. dne 10. 3. 2009 byla uzavřena bez souhlasu žalovaného, nemohlo by to konečném důsledku způsobit závěr o tom, že žalobkyně plnila pouze svůj závazek a nikoliv i závazek žalovaného“. Od tohoto posouzení se pak odvíjí další právní posouzení věci.

Pro přehlednost dovolací soud uvádí, že finanční prostředky získané za trvání manželství úvěrovou smlouvou ze dne 10. 3. 2009 jsou bez jakýchkoliv pochybností prostředky tehdy tvořícími součást SJM účastníků [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012 (dostupný na www.nsoud.cz), či ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013 (uveřejněný pod č. C 14 438 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2044/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Jestliže jimi byly uhrazeny – jak uzavřel odvolací soud – „jiné dvě pohledávky, které šly k tíži obou účastníků“, čímž zjevně naznačuje, že mělo jít o společné dluhy tvořící součást SJM, šlo o použití společných prostředků na úhradu společných dluhů a v tomto směru mezi účastníky žádný vzájemný vypořádací finanční nárok nemohl vzniknout.

Tento závěr však nijak nepředurčuje povahu dluhu vzniklého z úvěrové smlouvy ze dne 10. 3. 2009, přičemž z hlediska nároku uplatněného v tomto řízení jde o posouzení, které může mít právní význam.

Dále je nepochybné, že smlouvu o půjčce ze dne 1. 11. 2011 uzavřela žalobkyně po zániku manželství se svým zaměstnavatelem, a proto získané finanční prostředky byly ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Naznačuje-li odvolací soud, že zaměstnavatel žalobkyně fakticky uhradil těmito půjčenými prostředky pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 10. 3. 2009, může mít tato úhrada v obecné rovině dvojí právní povahu.

Pokud by byl dluh z úvěrové smlouvy ze dne 10. 3. 2009 výlučným dluhem žalobkyně, jednalo by se o úhradu výlučného dluhu výlučnými finančními prostředky a žalobkyni by vůči žalovanému žádný nárok na vypořádání zaplacené částky nemohl vzniknout.

Jestliže by však dluh z úvěrové smlouvy ze dne 10. 3. 2009 byl dluhem tvořícím součást SJM a žalobkyně by tento dluh uhradila ze svých výlučných prostředků, jednalo by se o úhradu společného dluhu z výlučného majetku žalobkyně, která by se mohla domáhat vypořádání uvedené investice (tzv. vnosu) v režimu § 149 odst. 2 obč. zák.

Odvolací soud sice konstatoval, že dluh byl převzat za trvání manželství, ale neuzavřel, zda se jedná o dluh společný, nebo výlučný dluh žalobkyně proto, že takový závěr považoval za nadbytečný v situaci, kdy finanční prostředky z tohoto dluhu byly použity na úhradu závazků, které „šly k tíži obou účastníků“, zčásti v rámci úhrady společného dluhu a zčásti v rámci úhrady dluhu z účtu, ke kterému měl žalovaný dispoziční právo. V každém případě totiž podle odvolacího soudu žalovaná plnila za žalovaného, a vznikl jí tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud ovšem přehlédl, že žaloba vůbec nebyla založena na požadavku zohlednění okolností a prostředků, kterými měly být uhrazeny závazky, které „šly k tíži obou účastníků“ a které byly získány úvěrovou smlouvou ze dne 10. 3. 2009. Tato tvrzení žalobkyně ostatně v žalobě vůbec neuvedla, což vyplývá i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a o jejich případnou existenci nebylo možno (bez případné připuštěné změny žaloby v rozhodujících skutečnostech ve smyslu § 95 o. s. ř., pokud by změnu žaloby žalobkyně v řízení navrhla) vůbec opírat úvahu o důvodnosti žaloby.

Tyto okolnosti (tedy skutečnost, na co byly prostředky z žalobkyní převzatého závazku použity) však pro posouzení, zda se jedná o společný, nebo výlučný dluh žalobkyně, nemají významu.

Závazky převzaté jedním z manželů bez souhlasu druhého a přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů nejsou neplatné, ale netvoří součást SJM a jsou výlučným závazkem manžela, který je převzal [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008 (uveřejněný pod č. C 6 399 v Souboru)].

Právní vztahy mezi (bývalými) manžely, popř. mezi nimi a třetími osobami týkající se majetku a závazků, které tvořily předmět společného jmění manželů, se v době mezi zánikem a vypořádáním SJM řídí právními předpisy o společném jmění manželů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 (uveřejněný pod č. C 6 418 v Souboru)].

Dojde-li ke splacení společného dluhu manželů až po zániku společného jmění manželů (a současně před jeho vypořádáním) zásluhou jednoho z nich z jeho výlučných prostředků, přísluší mu právo na jejich náhradu ve smyslu § 149 odst. 2, věty druhé obč. zák., tato skutečnost by se pak měla promítnout do rozhodnutí o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů v rámci vypořádání SJM [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)].

V rozsudku ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/9 (uveřejněném pod č. 11/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud výslovně připustil, že vypořádání tzv. vnosu z výlučného majetku do majetku společného může pokrývat i případy, kdy k tomuto vnosu do společného majetku dochází až po zániku majetkového společenství manželů před jeho vypořádáním. K vnosům z výlučného majetku, jenž byl použit po zániku manželství na úhradu společného dluhu účastníků, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113), podle něhož rozhodnutím soudu o vypořádání SJM nelze přikázat již uhrazený dluh či zaniklou pohledávku. Pokud se některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu. Tento závěr byl odrazem argumentace, podle které ustálené soudní praxi odpovídá, že byl-li společný dluh účastníků splacen až po zániku jejich společného jmění, pak v případě, že byl splacen před rozhodnutím soudu o vypořádání, žádnému z účastníků se k zaplacení nepřikazuje. To je v souladu se zásadou, že lze přikázat jen existující majetek; nelze tedy rozhodnutím soudu (výrokem jeho rozhodnutí) přikazovat již uhrazený dluh či zaniklou pohledávku stejně jako zničenou věc. Pokud se však některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu § 149 odst. 2 věty druhé obč. zák. Tato eventuální skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů.

Tento závěr plyne i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1703/2015 (dostupného na www.nsoud.cz): „K otázce uplatnění nákladů vynaložených jedním z bývalých manželů na společný majetek po zániku společného jmění manželů Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, uvedl, že ‚dojde-li ke splacení společného dluhu manželů až po zániku společného jmění manželů (a současně před jeho vypořádáním) zásluhou jednoho z nich z jeho výlučných prostředků, přísluší mu právo na jejich náhradu ve smyslu § 149 odst. 2, věty druhé, obč. zák., tato skutečnost by se pak měla promítnout do rozhodnutí o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů v rámci vypořádání společného jmění (k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4 609, CD 5/2007, a rovněž v časopise Právní rozhledy pod 3/2007, str. 113, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008)‘.“

K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 439/2013 (uveřejněném pod č. C 14 831 v Souboru).

Z citované judikatury je tedy zřejmé, že pro posouzení toho, zda se jedná o společný závazek, nebo výlučný závazek jednoho z manželů je rozhodné pouze to, zda a) se jedná o závazek překračující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, který b) byl převzat bez souhlasu druhého manžela. Skutečnost, na co byly použity prostředky získané z takového závazku, se může promítnout jako vnos ze společného majetku na výlučný majetek, nebo naopak.

V poměrech řešené věci to znamená, že pokud by měl být dluh společným, bylo by možné požadovat vypořádání výlučných finančních prostředků, které žalobkyně na úhradu tohoto dluhu použila. Tento vnos by pak bylo možné vypořádat v rámci řízení o vypořádání SJM účastníků. Naopak pokud by se jednalo o výlučný dluh žalobkyně, o vnos by se nejednalo, protože výlučné prostředky žalobkyně by byly použity na úhradu jejího výlučného dluhu, a nevznikl by jí tak žádný nárok vůči žalovanému.

Jestliže však odvolací soud ani neučinil právně relevantní závěr o tom, jaký má právní režim dluh vůči České spořitelně a. s. převzatý žalobkyní, je již toto jeho posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.

Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

V žalobě musí být mimo jiné uvedeno, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout, k čemuž slouží vylíčení rozhodujících skutečností. Ty musí být vylíčeny tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj, na jehož základě se uplatňuje právo, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Právní charakteristiku skutku není třeba v žalobě uvádět. Vylíčí-li žalobce přesto v žalobě právní důvod žaloby, není to pro další řízení směrodatné, neboť soud není při svém právním posouzení věci právním názorem účastníků vázán (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 505). V usnesení ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007 (uveřejněném pod č. C 5 757 v Souboru), formuloval Nejvyšší soud závěr, podle kterého právní titul (resp. důvod) žaloby nemusí žalobce v souladu s uplatněním principu iura novit curia uvádět; postačí, uvede-li skutkové okolnosti, od kterých se podle jeho názoru odvíjí uplatněný nárok.

S ohledem na výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu nebylo na místě, aby odvolací soud kvalifikoval nárok uplatněný žalobkyní (podaný v tříleté lhůtě podle § 150 odst. 3 obč. zák.) jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť žalobní tvrzení zjevně směřovala k aplikaci ustanovení o vypořádání SJM a i kdyby se z pohledu žalobních tvrzení jednalo o nárok důvodný, neopíral by se o ustanovení o bezdůvodném obohacení. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak správné není.

V dalším řízení soud prvního stupně nejprve posoudí podle shora uvedených hledisek, zda byl závazek vůči České spořitelně a. s. závazkem společným, nebo výlučným závazkem žalobkyně. Pokud by se jednalo o společný závazek, bude uvažovat o vypořádání vnosu z výlučného jmění žalobkyně do SJM účastníků, a to i v případě, že takový vnos byl vynaložen po zániku SJM účastníků do doby jeho vypořádání.

Pokud by soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně plnila svůj výlučný dluh z výlučných prostředků, o žádném nároku žalobkyně by nebylo možné z hlediska žalobních tvrzení uvažovat.

Z tohoto pohledu je třeba zdůraznit, že žalobkyně hradila dluh bezpochyby ze svých výlučných prostředků, neboť se jednalo o prostředky získané z půjčky, kterou převzala po zániku manželství a která tak do SJM nespadá. Jestliže obdržela následně peněžité prostředky prodejem věci, která spadala do společného jmění manželů, tyto prostředky měly režim SJM, protože vznikly transformací věci v SJM. Obecně platí, že prodej věci ve společném jmění manželů po jeho zániku má za následek, že předmětem vypořádání SJM je částka takovým prodejem získaná, neboť jde o transformaci věci v režimu SJM na získané finanční prostředky. Při rovnosti podílů by v takovém případě na každého z bývalých manželů připadala částka v rozsahu jedné poloviny [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2551/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)]

Jestliže by žalobkyně použila tyto prostředky na úhradu svého výlučného dluhu vůči svému zaměstnavateli, jednalo by se – podle dosavadního procesního vývoje – naopak o vnos ze SJM do výlučného majetku žalobkyně. Povahou takto získaných finančních prostředků se však soudy výslovně nezabývaly a ani závěr, zda šlo o prostředky výlučné, nebo tvořící SJM účastníků by neměly žádný vliv na nedůvodnost žaloby, jestliže dluh z úvěrové smlouvy by byl výlučným dluhem žalobkyně.

K námitce dovolatele, že v řízení měly být oceněny a „započteny při spravedlivém vypořádání SJM“ věci uvedené v dovolání, dovolací soud uvádí, že vychází z ustálené judikatury ve směru, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (uveřejněný pod č. C 5 055 v Souboru), ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8 045 v Souboru), ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012 (uveřejněný pod č. C 13 292 v Souboru), ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011 (uveřejněný pod č. C 13 318 v Souboru), ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (uveřejněný v Souboru pod č. C 12 235), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8 310 v Souboru)]. Jestliže by tyto věci nebyly učiněny předmětem řízení žádným z účastníků (a ani žalovaný v dovolání netvrdí, že je předmětem řízení učinil), nelze vytýkat soudům, že se jejich vypořádáním nezabývaly, neboť soud je při vypořádání SJM vázán rozsahem aktiv a pasiv, které účastníci výslovně učiní předmětem řízení.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně spočívají ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru