Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4835/2015Usnesení NS ze dne 20.09.2017

HeslaSpoluvlastnictví
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4835.2015.1
Dotčené předpisy

§ 1140 odst. 2 o. z.

§ 142 odst. 1 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4835/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Křesťanského sboru Brno, IČO 69649421, se sídlem v Brně, Šámalova 3915/15a, zastoupeného JUDr. Vítem Elederem, advokátem se sídlem v Brně, Gorkého 61/11, proti žalované S. B., zastoupené JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 113 C 180/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, č. j. 19 Co 235/2014-269, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 113 C 180/2012-202, zamítl žalobu na zrušení spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to k pozemku, o výměře 389 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku, o výměře 35 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku, o výměře 283 m2, zahrada a budově, objekt k bydlení, postavené na pozemku, to vše zapsané v katastru nemovitostí na LV pro k. ú. Ž., obec B., vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště B. (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“), a žalobu na přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce za současného uložení povinnosti zaplatit žalované náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 2 250 000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 11. 2. 2015, č. j. 19 Co 235/2014-269, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud posuzoval projednávanou věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), neboť rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má konstitutivní povahu a odvolací soud rozhodoval již v době účinnosti o. z. Nepovažoval za důvodné žalobu zamítnout podle § 1140 odst. 2 o. z., v situaci kdy „žalovaná v řízení před soudem prvního stupně uvedla celou řadu argumentů, pro které by mělo být spoluvlastnictví zachováno, ale žádný z nich nepovažuje odvolací soud za natolik závažný, aby bylo možno učinit spolehlivý závěr, že zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví vznikne žalované nějaká konkrétní újma.“ Dále uvedl, že „pokud jde o způsob vypořádání, pak se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že nemovitosti je třeba považovat za reálně nedělitelné. Pokud pak jde o to, kterému ze spoluvlastníků by měly být nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví, pak pro žalobce svědčí především ta okolnost, že je schopen žalované vyplatit její podíl v časově přiměřené době a tím jí umožnit, aby si mohla zajistit samostatné bydlení odpovídající jejím potřebám.“

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť se pro odlišný právní názor soud prvního stupně nezabýval otázkou přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků a výší přiměřené náhrady.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyl vyřešena, a to za jakých okolností lze zamítnout žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí nevznikne újma, pro kterou by bylo možné žalobu zamítnout. Podle § 2894 a násl. o. z. může újma spočívat jednak v újmě na jmění (škodě), ale současně i v tzv. nemajetkové újmě, přičemž podle § 2956 o. z. se o nemajetkovou újmu jedná zejména tehdy, vznikne-li člověku újma na jeho přirozených právech, např. právu na zdraví či právu žít v příznivém životním prostředí. V řízení bylo prokázáno, že možnost obývat předmětné nemovitosti má prokazatelný dopad na úroveň jejího zdraví, jakož i na kvalitu prostředí, v němž žalovaná žije. Zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce by se negativně projevilo v soukromém životě žalované (psychické útrapy a jejich možné provázání se zdravotními obtížemi). Pokud odvolací soud shora uvedené nehodnotil jako okolnosti, za kterých by žalované zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví žalobcem navrženým způsobem vznikla újma, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nerespektoval prioritu reálného rozdělení společné věci v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Jeho závěr, že nemovitosti je třeba považovat za reálně nedělitelné, je v rozporu s provedeným dokazováním i závěrem soudu prvního stupně. Z dokazování (zejména znaleckého posudku) totiž vyplývá, že předmětné nemovitosti jsou reálně dělitelné. Jelikož odvolací soud možnost reálného rozdělení předmětných nemovitostí vyloučil a nerespektoval požadavek na prioritní vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením společné věci ve smyslu § 1144 odst. 1 o. z., je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jelikož je možné ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vztahující se k § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vztáhnout i na řešení této právní otázky), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje ho za správné. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žádný z argumentů uvedených žalovanou, pro který by mělo být spoluvlastnictví zachováno, není natolik závažný, aby zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví vznikla žalované nějaká konkrétní újma. Poznamenává, že před podáním žaloby i v průběhu řízení před soudy nižších stupňů byl ochoten ke smírnému řešení věci a nabízel žalované celou řadu adekvátních nemovitostí, které byl ochoten koupit, a zajistit tak její bytovou potřebu. Nemovitosti nelze reálně rozdělit, jelikož by na to bylo nutné vynaložit vysoké náklady a jejich užitná hodnota by se podstatně snížila. Rozdělení nemovitostí by žalobce výrazně poškodilo, neboť by musel investovat statisícové částky, aniž by se podstata problému vyřešila. Pokud odvolací soud uzavřel, že nemovitosti nelze reálně rozdělit, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není důvodné.

Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Žalovaná především namítá, že jí v případě přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce vznikne újma, a proto by měla být žaloba podle § 1140 odst. 2 o. z. zamítnuta.

Podle § 1140 odst. 2 o. z. „každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.“

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla zrušením spoluvlastnictví újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Uvedl, že námitky některého ze spoluvlastníků proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení, neboť tímto zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví by vznikla tomuto spoluvlastníku újma, „se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví ‚pro tentokrát‘ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví.“ Dovodil, že okolnosti jako vyšší věk, zdravotní stav či úzké citové vazby na dům nejsou okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Tudíž se nejedná o okolnosti, za kterých by bylo možné zamítnout žalobu z důvodu § 1140 odst. 2 o. z.

Z výše uvedeného se podává, že žalovanou tvrzené skutečnosti, a to významné citové vazby žalované k předmětným nemovitostem, její vyšší věk a s tím spojený zdravotní i psychický stav a vřelé přátelské vztahy k sousedům, nejsou okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž naopak charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Stejně je nutné hodnotit námitku žalované, že nemovitosti jsou využívány i jejími rodinnými příslušníky, především vnoučaty, které mohou využívat vnitřní prostory nemovitých věcí a zahradu. Rovněž jako okolnost trvalého charakteru je nutné posuzovat žalovanou uváděný charakter zástavby v místě, kde se nachází předmětné nemovitosti, představovaný především rodinnými domy. Neshledal-li odvolací soud shora uvedené jako okolnosti, za kterých by bylo možné zamítnout žalobu z důvodu § 1140 odst. 2 o. z., jsou jeho závěry v daném ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná dále namítá, že objekt využívá pro svou bytovou potřebu, kterou nemá zajištěnou jinde, zatímco žalobce jakožto právnická osoba v objektu realizuje své právo sdružovat se a právo na svobodné náboženské vyznání.

V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009, Nejvyšší soud uvedl, že „pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností.“

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011, uvedl, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (publikovaného pod č. 231/2000 Sb.), „právo na bydlení je základním lidským právem. Není rozhodující, že Parlament České republiky nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy se jeví být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Podle názoru dovolacího soudu je zajištění bytové potřeby účastníků důvodem, ke kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížet. Soud musí vzít v úvahu mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu a zvážit, zda výše poskytnuté náhrady jim umožní si pořídit jiné bydlení.“

Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k § 142 odst. 2 obč. zák. není k § 1140 odst. 2 o. z. bez dalšího uplatnitelná, protože právní úpravy vycházejí z odlišných východisek, pokud jde o možnost zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je možné z ní částečně vyjít potud, že na podstatě práva na bydlení jakožto základního práva se nabytím účinnosti o. z. ničeho nezměnilo. Vzhledem k tomu musí nalézací soudy při zkoumání subjektivních okolností podle § 1140 odst. 2 o. z. brát v úvahu i výše uvedená kritéria,vztahující se k právu na bydlení a řádně odůvodnit, zdali je výjimečně pro existenci dočasných okolností případu spravedlivé „pro tentokrát“ žalobu zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014).

Dovolací soud neshledává v poměrech projednávané věci bytovou potřebu žalované s ohledem na níže uvedené jako okolnost, pro kterou je spravedlivé „pro tentokrát“ žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítnout. Nejvyšší soud se přes značnou citlivost této otázky domnívá, že případnou náhradou za spoluvlastnictví podíl žalované ve výši přesahující 2 000 000 Kč bude mít žalovaná přinejmenším dostatečný finanční základ k zajištění jiného slušného bydlení na stáří. Přihlédl rovněž k vyhroceným vztahům mezi spoluvlastníky, které ztěžují především žalobci užívání předmětných nemovitostí. Je nutné zohlednit snahu žalobce řešit konflikty se žalovanou smírnou cestou a uzavřít dohody o užívání předmětných nemovitostí, které však byly ze strany žalované či jejích rodinných příslušníků porušovány. Před podáním žaloby žalobce rovněž navrhoval žalované smírné řešení věci, a to i zajištěním přiměřené bytové náhrady žalované, které však z její strany nebylo akceptováno.

Pokud odvolací soud uzavřel, že zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví nevznikne žalované nějaká konkrétní újma, a není tedy důvodné žalobu zamítnout, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.) a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaná dále namítá, že odvolací soud nerespektoval prioritu reálného rozdělení společné věci v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

Podle § 142 odst. 1 o. z. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§ 1147 o. z.).

Ze srovnání ustanovení obou výše citovaných občanských zákoníků se podává, že řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazující otázky, zda jsou nemovitosti ve spoluvlastnictví „dobře dělitelné“, řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, uvedl, že „zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví obdobně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve vztahu k dřívější úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. (…) Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázat společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej společné věci ve veřejné dražbě.“

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, se uvádí, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není „optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“, není významné.

K tomu, kdy je reálné rozděleni věci dobře možné, se Nejvyšší soud (s odkazy na předchozí judikaturu) vyslovil např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006: „Judikatura dovolacího soudu je ustálena ve výkladu dělení věci a nákladů (zvláště stavebních) s tím spojených ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák. Objektivní hledisko nákladnosti případného dělení bylo vyloženo již starší judikaturou (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 1. 1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1968, pod pořadovým č. 61) tak, že před případným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou; stejný názor pak byl vyjádřen i v judikatuře současné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005) a lze jej považovat za výraz ustálené soudní praxe.“

Nicméně i kdyby se nejednalo o náklady rozsáhlé, neznamená to bez dalšího, že je rozdělení věci dobře možné, neboť je nutno přihlížet i ke stanoviskům spoluvlastníků. I zde je judikatura konstantní potud, že před případným rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci. Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska za nedělitelnou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz 18/88, uveřejněný pod č. 45/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci odvolací soud k možnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením společné věci uvedl, že „se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že nemovitosti je třeba považovat za reálně nedělitelné.“ Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (především znaleckého posudku) uzavřel, že nemovitosti „nelze dobře rozdělit“. Vyšel z toho, že rozdělení by předpokládalo nutné stavební úpravy a s tím spojené náklady, které by se pohybovaly ve výši „cca 500 000 Kč“. Žalobce přitom s takovým způsobem vypořádání nesouhlasí, považuje ho za „neúčelný“ a „odmítá poskytnout finanční prostředky na rozdělení nemovitostí“. Sama žalovaná nemá na úhradu nákladů rozdělení dostatečné finanční prostředky. Rozdělení by mělo za následek „různé nevhodné účinky na dosavadní užívání nemovitostí spočívající např. v zastínění, zmenšení parcel, apod.“ a nezamezilo by ani následným sporům. Vzhledem ke stáří objektu by byl proces jeho dělení náročný a předpokládal by „součinnost spolumajitelů“. Vztahy mezi spoluvlastníky jsou přitom značně konfliktní.

Lze tedy uzavřít, že nalézací soudy shora uvedeným judikaturním závěrům dostály. Při úvaze o možné dělitelnosti nemovitostí vzaly na zřetel především stavebně technickou náročnost dělení a jeho předpokládané vysoké finanční náklady, nesouhlas žalobce podílet se na jejich úhradě a nedostatečnou finanční připravenost žalované. Dále přihlédly ke konfliktním vztahům mezi účastníky, které by značně ztížily proces rozdělení nemovitostí a jejich následné užívání (část stavebních konstrukcí budovy by i po rozdělení zůstala společná), i k negativním dopadům rozdělení nemovitostí na účelnost jejich dalšího užívání.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru