Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4810/2016Rozsudek NS ze dne 23.08.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4810.2016.1
Dotčené předpisy

§ 157 odst. 2 o. s. ř.

§ 132 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4810/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ing. P. A., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Hnilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 415/6, proti žalované V. B., zastoupené Mgr. Stanislavem Zborníkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Křemenská 905, o zaplacení 144 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 15/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Co 500/2015-558, takto:

Výrok I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Co 500/2015-558, a výrok II. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 7. 2015, č. j. 5 C 15/2012-463, v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 115 906,20 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 7,75 % od 10. 2. 2012 do zaplacení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně, jako bývalá spoluvlastnice pozemku st. p. č. 150, jehož součástí je rodinný dům, a pozemku v obci a katastrálnmí území V. n. L. (dále jen „nemovitosti“), požadovala zaplacení náhrady za užívání společných nemovitostí žalovanou nad rámec jejího spoluvlastnického podílu v období od 10. 2. 2009 do 23. 10. 2012. Žalovaná užívala nemovitosti výlučně od roku 2001, žalobkyni v jejich užívání bránila a neposkytla jí žádnou kompenzaci.

Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

15. 7. 2015, č. j. 5 C 15/2012-463, připustil rozšíření žaloby (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení 144 132 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 10. 2. 2012 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla v rozhodném období spoluvlastnicí 1/6 nemovitostí, další 1/6 vlastnila sestra žalobkyně Mgr. I. B. a 2/3 náležely žalované. Žalobkyně se domáhala užívání svého spoluvlastnického podílu za účelem trvalého bydlení v domě. Do domu se nastěhovala bez vědomí žalované poté, co dne 7. 2. 2012 odvrtala zámek u vchodových dveří. Žalovanou slovně i fyzicky napadala a vyvolávala konflikty, jež vyústily ve vykázání žalobkyně z domu. Soud uzavřel, že žalobkyně se k žalované chovala způsobem odporujícím nejen zákonu, ale i dobrým mravům, proto jí nevznikl nárok na bezdůvodné obohacení. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Co 500/2015-558, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 115 906,20 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 7,75 % od 10. 2. 2012 do zaplacení, potvrdil (výrok I.). V části výroku II., ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 28 225,80 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 7,75 % od 10. 2. 2012 do zaplacení, a ve výrocích III. a IV. rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).

Odvolací soud nepřiznal žalobkyni nárok na zaplacení částky 115 906,20 Kč za období od 10. 2. 2009 do 3. 1. 2012, jelikož v tomto období existovala mezi účastnicemi konkludentní dohoda o výlučném užívání nemovitostí žalovanou bez poskytnutí náhrady žalobkyni, která naproti tomu neměla povinnost podílet se na nákladech spojených s nemovitostmi. Odůvodnění zamítnutí nároku na zaplacení částky 28 225,80 Kč za období od 4. 1. 2012 do 23. 10. 2012 považoval odvolací soud za nepřezkoumatelné a proto tuto část výroku II. soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka namítá, že nebyly provedeny veškeré jí navržené důkazy a svůj postup soudy dostatečně neodůvodnily. Tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jelikož opomenutými důkazy mělo být vyvráceno tvrzené chování žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07. Dále odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s provedenými důkazy vytvořil konstrukci, podle které účastnice uzavřely konkludentní dohodu o užívání nemovitostí za období od 10. 2. 2009 do 3. 1. 2012. Ze svědeckých výpovědí J. M., V. J. a H. S. naopak vyplynulo, že se dovolatelka od prosince roku 2009 (svědek J.), či od prosince roku 2010 (svědek M.), domáhala užívání svého spoluvlastnického podílu. Odvolací soud se s těmito zjištěními nijak nevypořádal a skutkový stav uzavřel tím, že ke změně konkludentní dohody došlo až dne 4. 1. 2012, kdy se dovolatelka domáhala užívání nemovitosti písemně. Soudy se nezabývaly ani otázkou, zda žalovaná uplatnila po žalobkyni nárok na úhradu nákladů spojených s nemovitostmi, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99. Navrhuje, aby byl výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II. soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné pro řešení otázky hodnocení důkazů soudem, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Z obsahu dovolání se zejména podává, že odvolací soud měl učinit skutkové a právní závěry v rozporu s provedenými důkazy, když se nezabýval svědeckými výpověďmi J. M., V. J. a H. S. a nesprávně zhodnotil, že ke změně konkludentní dohody došlo až dnem 4. 1. 2012, přestože ze svědeckých výpovědí vyplývá, že k zániku konkludentní dohody došlo již v prosinci 2009 (popř. v prosinci 2010).

Podle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Hodnocení důkazů je věcí soudu, který rozhoduje v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumat jen potud, pokud je v rozporu s pravidly logického myšlení nebo odporuje obecné zkušenosti (je zjevně nepřiměřené). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002 (uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Soud hodnotí důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jednotlivým důkazům není dopředu přiřazena určitá důkazní síla. Je nepřípustné, aby soud uvedl svůj závěr o skutkovém stavu a jen souhrnně vypočetl provedené důkazy, aniž by vysvětlil, z jakých konkrétních důkazů svá zjištění učinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006). Pokud si důkazy odporují, musí soud zdůvodnit, proč některému z nich nevěří.

V posuzovaném případě odvolací soud nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, nehodnotil důkazy v jejich vzájemně souvislosti a jeho hodnocení důkazů je zjevně nepřiměřené.

Nevypořádal se především s výpověďmi svědků J. M., V. J. a H. S., kteří při ústním jednání před soudem prvního stupně vypověděli, že se dovolatelka domáhala vstupu do domu a užívání nemovitostí již v roce 2009 (potažmo 2010). Odvolací soud tak na základě stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně učinil jiný právní závěr, aniž by svůj postup dostatečně odůvodnil. Nijak přitom nevysvětlil, proč nepřihlédl ke skutečnostem, které vyplynuly z výpovědi označených svědků. Z provedeného dokazování proto nevyplývá jednoznačný závěr o tom, že k zániku konkludentní dohody mezi účastnicemi došlo až 4. 1. 2012.

V souvislosti s vyhodnocením existence konkludentní dohody dovolatelka namítá opomenuté důkazy v řízení před soudem prvního stupně a následně nesprávný postup soudu odvolacího. Tímto je namítána vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jelikož je dovolání přípustné pro posouzení právní otázky postupu soudu při hodnocení důkazů ke vzniku a existenci konkludentní dohody mezi účastnicemi, přihlédl dovolací soud také k tvrzeným vadám řízení.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. „není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.“

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví – „vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995, obdobně např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000 ze dne 20. 5. 2001). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu“ (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1324/14 ze dne 21. 8. 2009 nebo nález sp. zn. I. ÚS 1599/13 ze dne 7. 4. 2015). Tytéž závěry vyplývají také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016.

Z obsahu protokolů o jednání i z obsahu napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že v projednávané věci soud prvního stupně neprovedení důkazních návrhů v podobě nahrávek a listin předložených žalobkyní žádným způsobem neodůvodnil. Postupoval tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu.

Důvodnou naopak není námitka dovolatelky, zda byla povinna se podílet na nákladech spojených s nemovitostí, jelikož posuzování takového chování žalobkyně závisí v dané věci na vyhodnocení existence a trvání konkludentní dohody mezi účastnicemi. Rozhodnutí odvolacího soudu není na posouzení povinnosti dovolatelky k úhradě nákladů na společnou věc založeno.

S ohledem na výše uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen výrok I. rozsudku odvolacího soudu, platí i pro část výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru