Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 480/2000Usnesení NS ze dne 08.10.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.480.2000.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 480/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobce Zemědělského družstva „R.\" L. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným: l/ Ing. J. T. a 2/ Z. T., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti smlouvy a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 736/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 1999, čj. 28 Co 365/99-85, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 25. února 1999, čj. 5 C 736/97-59, výrokem I. zamítl „návrh, aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi Zemědělským družstvem L. a žalovanými dne 26. 10. 1992 a týkající se rodinného domku čp. 337 je neplatná\". Výrokem II. zamítl „návrh, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem domu čp. 337 v k. ú. L.\". Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že příslušný orgán Zemědělského družstva „R.\" L. se v roce 1990 rozhodl převést několik rodinných domků do vlastnictví jejich uživatelů. Kupní smlovou z 26. 10. 1992, registrovanou Státním notářstvím v Rakovníku pod sp. zn. RI 1403/92, získali takto žalovaní do svého vlastnictví rodinný domek čp. 337 za kupní cenu 557.837,- Kč. Prodávající byl při tomto právním úkonu zastoupen členem představenstva J. R. na základě pověření, poskytnutého mu 20. 10. 1992 statutárním zástupcem - místopředsedou družstva. Žalobce se domáhal jednak určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, jednak určení, že je vlastníkem nemovitostí v ní uvedených. Namítal, že ve smlouvě bylo nesprávně uvedeno jméno prodávajícího - Zemědělské družstvo L., zatímco podle stanov družstva šlo o Zemědělské družstvo „R.\" L., že kupní smlouvu za prodávajícího podepsal J. R., který nebyl podle stanov družstva oprávněn za ně jednat, a v čl. II. kupní smlouvy nebyl vyjádřen projev vůle kupujících nemovitosti koupit. Převáděné nemovitosti, zejména venkovní úpravy, vedlejší stavby a oplocení nebyly ve smlouvě řádně specifikovány a nebylo z ní zřejmé, kde se nacházely. Vyslovil pochybnost zda nastaly účinky dojednané v čl. VIII. kupní smlouvy a navrhl zvážit platnost kupní smlouvy i z hlediska dodržení dobrých mravů, neboť místopředsedou družstva v době prodeje předmětných nemovitostí byl první žalovaný. Tyto námitky soud prvního stupně shledal nedůvodnými. S ohledem na to se nezabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. září 1999, čj. 28 Co 365/99-85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění výroku I. tak, „že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 26. 10. 1992, uzavřená mezi Zemědělským družstvem L. a odpůrci, registrovaná bývalým Státním notářstvím v Rakovníku dne 2. 12. 1992 pod č. j. RI 1403/92\", a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který se podle něj vypořádal se všemi námitkami žalobce směřujícími k závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, a to z pohledu těch hmotně právních ustanovení občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") týkajících se platnosti právního úkonu z hlediska projevu a vůle ve smyslu § 35 a násl. ObčZ. Rozsudek soudu prvního stupně shledal dostatečně odůvodněným, i když neobsahoval citace a znění hmotně právních ustanovení, o něž byl opřen. Neurčitost v označení prodávajícího v záhlaví kupní smlouvy nebylo možno hodnotit jako důvod její neplatnosti, neboť prodávající byl v jejím závěru označen přesně. Nedůvodnou shledal i námitku, že J. R. nebyl oprávněn uzavřít za prodávajícího kupní smlouvu, neboť v řízení byl proveden důkaz zmocněním, resp. pověřením k tomuto úkonu a podpis na zmocnění nebylo nutné ověřovat. Pokud jde o namítanou neurčitost kupní smlouvy ohledně příslušenství nemovitosti, ani zde nebylo shledáno pochybení, neboť sám žalobce se domáhal toliko určení, že je vlastníkem domu čp. 337, nikoliv případného příslušenství nebo pozemků. Jestliže účastníci kupní smlouvy měli v úmyslu převádět i příslušenství a součásti pozemků, které nebyly příslušenstvím nebo součástí domu, mohla by být kupní smlouva částečně neplatná, avšak pouze v části týkající se venkovních úprav, oplocení, vedlejších staveb a ostatního příslušenství, nicméně žalobce se neplatnosti této části nedomáhal. Ani kupní cena nebyla v rozporu s cenovými, případně jinými předpisy. Za nepřípadnou shledal i námitku neexistence prodávajícího v době uzavírání kupní smlouvy. Odvolací soud též vyslovil, že žalobce nemá na určení neplatnosti smlouvy naléhavý právní zájem, když současně žaluje na určení svého vlastnického práva. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé pod bodem I. jako věcně správný při správné formulaci potvrdil. Návrh žalobce na připuštění dovolání odvolací soud zamítl jednak proto, že některé z otázek, které žalobce pokládal za otázky zásadního právního významu, nebylo třeba řešit, jednak proto, že další otázky již byly judikaturou řešeny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ ve znění platném do účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. a § 237 odst. l písm. f) OSŘ, a ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) OSŘ. Namítá nesrozumitelnost výroku rozsudku odvolacího soudu a tím jeho nepřezkoumatelnost a nevykonatelnost. Výrok neobsahuje slova „je neplatná\" ve smyslu úpravy petitu z 11. 8. 1997, přičemž soud prvního stupně rozhodl výrokem I., který nebyl požadován. Nepřezkoumatelný a nesrozumitelný je rozsudek odvolacího soudu i pokud jde o výpočet nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně se neřídil ustanovením § 157 odst. 2 a 3 OSŘ, když v odůvodnění rozsudku neuvedl žádné zákonné ustanovení, podle něhož posuzovaný skutkový stav posuzoval. Pokud se tento nedostatek pokusil zhojit odvolací soud, odebral žalobci jednu instanci v rozhodování. Ani rozsudek odvolacího soudu, který se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, neobsahuje odkaz na právní předpis, uvádí-li, že „v celém rozsahu odkazuje na důvody, o něž soud prvního stupně opřel závěr o tom, že není jasné ujednání o splatnosti kupní ceny\". Za zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, považuje žalobce skutečnost, že nedostatečné označení prodávajícího v kupní smlouvě odvolací soud kvalifikoval jako chybu v psaní, ač první žalovaný ani svědek M. tuto skutečnost netvrdili. Soud posuzoval pověření J. R. k podpisu kupní smlouvy pouze na základě jeho dodatečného předložení bez ověření podpisu, z něhož by bylo možno zjistit skutečné datum jeho pořízení. Toto pověření nebylo sepsáno advokátem, a existovalo-li skutečně již v době uzavření kupní smlouvy, mělo být její nedílnou součástí. Soudy pominuly neurčitost specifikace předmětu kupní smlouvy a neuvedení katastrálního území a obce ve smlouvě. Tyto nedostatky vedly k tomu, že ani znalec ze smlouvy nepoznal, co bylo jejím předmětem, takže stanovil více variant kupní ceny. Odvolací soud uvádí skutečnosti, které v řízení nebyly tvrzeny, ani doloženy, např., že žalovaní disponovali užívacím právem k bytu v domu, přičemž samotný fakt bydlení v domě ještě neznamená prokázání práva k bytu. Skutečnost, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávním právním posouzení věci, žalobce dovozuje z řešení otázky naléhavosti právního zájmu žalobce na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Žalobce oba petity uplatnil paralelně, tedy vedle sebe a nikoliv samostatně, kdy by bylo možno argumentaci soudu přijmout. Platnost kupní smlouvy z hlediska neurčitosti a chybějícího projevu vůle soudy posoudily nesprávně, a to s ohledem na nesprávné označení prodávajícího, absenci údajů o katastrálním území, nejasný a nesrozumitelný popis předmětu smlouvy, neurčité ujednání o ceně a její splatnosti, podpis zřejmě neoprávněného zástupce prodávajícího, i s ohledem na rozpor s § 3 odst. l ObčZ. Nevypořádaly se s námitkou, že kupní cena v roce 1992 odporovala tehdy platným cenovým předpisům, dále s rozpory mezi znaleckými posudky Ing. P. a Ing. K. a s námitkou, že ve smlouvě chybělo ujednání o termínu splatnosti první splátky doplatku kupní ceny. Vzhledem k totožnosti dovolacích námitek s námitkami odvolacími, odkazuje žalobce na svoje podání učiněná v odvolacím řízení, která proto činí součástí dovolání. Oba soudy postupovaly v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv, neboť o nepřezkoumatelných rozsudcích má být rozhodnuto kasačním usnesením. Proto proti rozhodnutím obou soudů žalobce hodlá podat i ústavní stížnost. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále, aby rozhodl o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku ve výrocích o nákladech řízení před oběma soudy.

K dovolání se vyjadřují žalovaní. Názory žalobce, uvedené v dovolání, ve všech jeho bodech odmítají jako nedůvodné s argumentací, odpovídající v podrobnostech odůvodněním rozsudků soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Navrhují, aby dovolací soud odvolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem). Zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou k podání dovolání oprávněnou, není však přípustné.

Dovolatel tvrdí, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť mu postupem odvolacího soudu byla odňata jedna instance k rozhodování, a protože rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Tvrzené skutečnosti by však zmatečnost podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ nezakládaly, ani kdyby byly dány.

Podle ustálené judikatury odnětí instance odvolacím soudem je tzv. jinou vadou řízení, která zakládá dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ (viz například rozhodnutí publikovaná pod č. C 142 a C 457 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejde tedy o vadu uvedenou v § 237 odst. 1 OSŘ, která by zakládala přípustnost dovolání; k této vadě by bylo možno přihlédnout jen v případě, že by dovolání bylo přípustné.

Ani nepřezkoumatelnost (tedy nedostatek srozumitelného odůvodnění) rozsudku není odnětím možnosti jednat před soudem. Postupem soudu v průběhu řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ se rozumí pouze činnost, která předchází vydání konečného soudního rozhodnutí, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jenž má za úkol průběh řízení zhodnotit (R 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též rozhodnutí publikované pod č. C 139 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, o který dovolatel přípustnost opírá, může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.

Problematika naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy je v judikatuře vyšších soudů řešena. Například v rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 3. 1996, sp. zn, II Odon 50/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 5/1996 se uvádí, že jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu [§ 80 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu se od tohoto právního názoru neodchyluje.

Pokud jde o nepřesné označení právnické osoby jako účastníka právního úkonu, vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku z 10.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 6/1998, právní názor, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 ObčZ) zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Proto soudy v nalézacím řízení postupovaly v souladu s tímto právním názorem, když přesné označení právnické osoby vyplývalo z jejího razítka na smlouvě; obdobně to platí i o uvedení katastrálního území, které sice nebylo uvedeno v úvodních částech smlouvy, ale je uvedeno v dalším textu smlouvy. Obecně lze uvést, že posouzení obsahu smlouvy z hlediska její určitosti je zjišťováním obsahu konkrétně projevené vůle, je v každém případě individuální a nečiní z rozhodnutí soudu takové rozhodnutí, které má zásadní význam; to platí i pro posuzování určitosti ujednání o splatnosti.

K námitce rozporu smlouvy s § 3 odst. 1 ObčZ se uvádí, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval, a proto z tohoto hlediska nemůže mít jeho rozhodnutí zásadní význam; ostatně dovolatel ani neuvádí, v čem by v této souvislosti měl zásadní význam napadeného rozhodnutí spočívat.

Protože podle § 239 odst. 2 OSŘ může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) OSŘ]. Proto se dovolací soud nemohl zabývat tvrzeními vyplývajícími z posledně uvedeného dovolacího důvodu, týkajícími se zjištění ceny nemovitosti a existence oprávnění k uzavření smlouvy za žalobce.

Chybějící slovo ve výroku rozsudku nečiní z tohoto rozsudku rozhodnutí zásadního významu.

Pokud jde o námitky proti rozhodnutí o nákladech řízení, je třeba uvést, že ačkoliv část výroku o nákladech řízení tvoří obsah rozsudku, byla do něj zahrnuta jen z důvodu procesní ekonomie, když jinak by byla obsahem usnesení. To vyplývá z § 152 odst. 1 OSŘ, podle kterého rozsudkem rozhoduje soud o věci samé, tak i z § 167 odst. 1 OSŘ, podle něhož nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je stanovena v § 237 a v § 238a OSŘ. Ze znění § 238a OSŘ nelze dovodit, že by bylo ve věci přípustné dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nepřipuštění změny návrhu; vady uvedené v § 237 odst. 1 OSŘ dovolací soud nezjistil. Nejde ani o rozhodnutí ve věci samé, takže přípustnost dovolání proti této části výroku nelze z § 239 odst. 2 OSŘ dovodit.

Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než je odmítnout [§ 243b odst. 4 OSŘ ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl úspěšný (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Podle části dvanácté, hlavy I, odst. 10 zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastoupení advokátem v řízení v jednom stupni, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které je povinen žalobce žalovaným nahradit, vyplývá z § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, činí 950,- Kč a představuje mimosoudní odměnu advokáta za jejich zastoupení při jednom společném úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) a dvě paušální částky náhrady hotových výdajů.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. října 2001

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru