Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4776/2010Usnesení NS ze dne 26.02.2013

HeslaPřekážka věci rozsouzené (res iudicata)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4776.2010.1
Dotčené předpisy

§ 159a odst. 5 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4776/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud české republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. K., bytem v T., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalovanému J. K., bytem v T., zastoupenému JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o zaplacení 539.881,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. srpna 2010, č. j. 54 Co 663/2010-71, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 30. srpna 2010, č. j. 54 Co 663/2010-71, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 539.881,- Kč s příslušenstvím z titulu ručitelského regresu v návaznosti na ručitelský závazek, který převzala jako ručitelka vůči věřiteli žalovaného, u kterého si žalovaný vzal úvěr ve výši 1,800.000,- Kč. Protože žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplatil, jako ručitelka část dluhu ve výši žalované částky uhradila a požaduje ji následným regresem zaplatit zpět po žalovaném.

Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. dubna 2010, č. j. 8 C 303/2008-62, ve výroku I. zastavil řízení v nadepsané věci a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co jeho původní usnesení ze dne 16. června 2009, č. j. 8 C 303/2008-35, bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě (dále jen ,,odvolací soud“) ze dne 26. října 2009, č. j. 54 Co 862/2009-44, ve kterém uložil odvolací soud soudu prvního stupně zabývat se otázkou, zda žalovaná částka, uhrazená žalobkyní na základě jejího ručitelského závazku, byla uhrazena z prostředků společného jmění účastníků či nikoliv.

V novém rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že manželství účastníků zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu dne 30. června 2005 a účastníci uzavřeli usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. června 2007, č. j. 8 C 58/2006-107, smír o vypořádání společného jmění manželů. Soud prvního stupně se zabýval zejména otázkou, zda pohledávku uplatněnou v řízení bylo možné uplatnit již v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Bylo zjištěno, že smlouva o úvěru mezi žalovaným a jeho věřitelem, jakož i ručitelské prohlášení žalobkyně, byly učiněny ještě za trvání manželství. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný svůj dluh řádně a včas nezaplatil, žalobkyně po zániku manželství, ovšem před jeho vypořádáním, splnila svůj ručitelský závazek věřiteli z finančních prostředků, které si sama půjčila.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka uplatněná v řízení je pohledávkou, kterou bylo možno uplatnit již v řízení o vypořádání společného jmění manželů, neboť žalobkyně vynaložila své vlastní prostředky na úhradu společného závazku. Soudem uzavřený smír mezi účastníky tak představuje překážku věci rozhodnuté podle § 159a odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 30. srpna 2010, č. j. 54 Co 663/2010-71, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I. usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení).

Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že dluh z úvěru poskytnutého žalovanému je součástí společného jmění manželů a mohl být vypořádán již v řízení o vypořádání společného jmění manželů, resp. měla být zohledněna jako vnos úhrada provedená žalobkyní z jejích výlučných prostředků. Přestože z uzavřeného smíru nevyplynulo, že by do něj částka zaplacená žalobkyní jako ručitelkou byla zahrnuta, nemůže se již jejího vypořádání žalobkyně domáhat pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, protože žalovaný se ve smíru zavázal k vyplacení vypořádacího podílu ve výši 100.000,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu by žaloba žalobkyně neobstála ani z věcného hlediska, pokud by nebyla dána uvedená překážka řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka se neztotožňuje se závěrem nalézacích soudů, že se v řešené věci jednalo o úhradu závazku spadajícího do společného jmění manželů a v řízení není možné pokračovat pro překážku věci rozhodnuté. Podle jejího názoru je zřejmé, že předmětný úvěr byl poskytnut žalovanému, který vystupoval ve smlouvě o úvěru jako dlužník. Uvedla také, že peněžitá částka z titulu ručitelského závazku byla uhrazena z peněz, které si půjčila po rozvodu, nikoliv z jejích výlučných prostředků za trvání manželství nebo z prostředků ze zaniklého společného jmění manželů. Námitka promlčení, kterou žalovaný uplatnil, je podle ní v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka má za to, že její ručitelský závazek do společného jmění manželů nenáležel, neboť se vztahoval k výkonu podnikatelské činnosti jejího bývalého manžela, a nemohl tak být vypořádán spolu s ním. Postupem soudů bylo podle jejího názoru porušeno její právo na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. ledna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

Podle § 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Předmětem přezkumu dovolacím soudem je závěr odvolacího soudu, že projednání nároku žalobkyně v daném případě brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) – (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1097).

Uvedené závěry sdílí i judikatura, podle které stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob i v případě, dojde-li podle hmotného práva k přechodu práva povinností z právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2001, č. 113, str. 443 nebo v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 401).

Tyto závěry však odvolací soud ve svém rozhodnutí nerespektoval.

Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud závazek z úvěru poskytnutého žalovanému za trvání manželství založil závazek tvořící společné jmění účastníků, mohl být vypořádán v řízení o vypořádání společného jmění manželů, resp. mohla být zohledněna úhrada provedená žalobkyni z jejích výlučných prostředků.

Touto úvahou odvolací soud zjevně směřoval k možné aplikaci ustanovení § 149 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Podle závěru odvolacího soudu by se takový postup promítl do výroku o vyrovnání podílů v řízení o vypořádání společného jmění manželů.

Této úvaze v obecné rovině nic vytknout nelze; s dalšími závěry odvolacího soudu se však dovolací soud neztotožnil.

Pro další úvahy je totiž podstatné, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči o vypořádání společného jmění manželů (sp. zn. 8 C 58/2006) žalobkyně takový požadavek na vypořádání tzv. investice z výlučného majetku do společného neuplatnila, neboť z obsahu tohoto spisu nevyplývá, že by se vypořádání této investice v řízení o vypořádání společného jmění manželů domáhala.

Odvolací soud svou úvahu o překážce věci pravomocně rozhodnuté opřel za této situace o závěr, že pokud se žalovaný v rámci smíru uzavřeného v řízení o vypořádání společného jmění manželů zavázal k zaplacení částky 100.000,- Kč na vyrovnání podílů, brání projednání nároku žalobkyně uplatněnému v tomto řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté.

Dovolacímu soudu především není zřejmé, jakou úvahou byl odvolací soud veden, neboť samotná existence tzv. vypořádacího podílu v řízení o vypořádání společného jmění manželů bez dalšího nic nevypovídá o možné překážce věci pravomocně rozhodnuté, a to zvláště za situace, kdy nárok žalobkyní uplatněný v této věci v řízení o vypořádání společného jmění uplatněn podle obsahu spisu nebyl.

Odvolací soud de facto svůj závěr o překážce věci pravomocně rozhodnuté založil na úvaze, že žalobkyně svůj nárok v řízení o vypořádání společného jmění manželů uplatnit mohla, a i když z obsahu spisu není zřejmé, že by tak učinila, existence tzv. vypořádacího podílu v částce 100.000,- Kč sama o sobě zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Na základě takové úvahy však bez dalšího na existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté usuzovat nelze.

Nadto odvolací soud nedocenil, že v předmětné věci žalobkyně uplatnila svůj nárok na základě zcela jiných rozhodujících skutečností, než by tak činila v řízení o vypořádání společného jmění manželů.

Pokud by se žalobkyně domáhala vypořádání investice z výlučného majetku do společného, přepokládal by takový nárok tvrzení o existenci závazku tvořícího společného jmění manželů, který byl uhrazen (ať již zcela nebo zčásti) z prostředků představujících výlučné vlastnictví žalobkyně.

Žaloba žalobkyně v předmětné věci je však založena na tvrzení, že si žalovaný „půjčil“ na základě smlouvy o úvěru od bankovního ústavu částku 1,800.000,- Kč, přičemž na žádost žalovaného k tomuto závazku přistoupila jako ručitelka. V situaci, kdy žalovaný své smluvní povinnosti vůči věřiteli neplnil, žalobkyně za žalovaného na základě výzvy věřitele uhradila z titulu ručitelství v pěti dílčích platbách žalovanou částku, jejíhož zaplacení se domáhá na základě tzv. ručitelského regresu. Z těchto žalobních tvrzení je tak zřejmé, že žaloba v souzené věci je založena na tvrzeních odlišných než tvrzeních, která by byla podřaditelná ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák.

Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2008, pod pořadovým č. 24, v němž Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů.

V souvislostech souzené věci se tento závěr promítá potud, že i kdyby se jednalo o závazek tvořící společné jmění manželů, pokud by se žalobkyně jako ručitelka nezavázala k jeho úhradě pro případ, že tento závazek nesplní žalovaný, nemohl by se věřitel domáhat zaplacení závazků z úvěrové smlouvy přímo po žalobkyni. Jestliže však žalobkyně pohledávku z úvěrové smlouvy uzavřené žalovaným zajistila ručením, založila tím ve vztahu k věřiteli svou pasivní legitimaci pro uplatnění nároků z této smlouvy, pokud sjednané povinnosti nesplní dlužník – žalovaný. V případě, že své povinnosti ručitelky vůči věřiteli splnila, vzniklo jí ve smyslu § 550 občanského zákoníku právo požadovat na dlužníkovi

– žalovaném náhradu za plnění poskytnuté věřiteli.

Z uvedeného je zřejmé, že žaloba žalobkyně je založena na tvrzeních vztahujících se k tzv. regresnímu nároku ručitele vůči dlužníku.

Jestliže za této situace odvolací soud dospěl k závěru o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.

Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. února 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru