Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4768/2017Rozsudek NS ze dne 16.11.2017

HeslaŽaloba určovací
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4768.2017.1
Dotčené předpisy

§ 80 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4768/2017-212

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Národní 365/43, proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 235/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 55 Co 210/2017-197, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 55 Co 210/2017-197, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, č. j. 34 C 235/2014-173, ve výroku I. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků, ovocný sad, zastavěná plocha a nádvoří, a zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV pro k. ú. V. Ch., obec P., část obce V. Ch. (dále jen „předmětné nemovitosti“), a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce spatřoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že je sice jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, avšak toto právo by „mohlo být nabouráno“ případným nárokem žalovaného v dědickém řízení. K tomu ostatně následně došlo a v současném okamžiku tak vedle sebe existují jak rozhodnutí z dědického řízení, které id. ¼ předmětných nemovitostí přiznávají žalovanému, tak i usnesení o příklepu svědčící žalobci. Žalovaný nadto vedl a stále vede celou řadu soudních či správních řízení, které ve svém důsledku mají za cíl či mohou zasáhnout do vlastnicko-právní sféry žalobce k předmětným nemovitostem. Žalovaný se přitom s nastalou situací ani nesmířil, což bylo patrné i z průběhu předmětného řízení, kdy odmítl (i přes příslib, že neponese náklady řízení) učinit nesporným vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem. Existuje tedy důvodné podezření, že existence dědického rozhodnutí o tom, že je žalovaný dědicem id. ¼ předmětných nemovitostí, může sloužit žalovanému k provádění různých obstrukcí. Proto bude soudní rozhodnutí podkladem k tomu, aby byl případný rozpor odstraněn a maximálním způsobem odstraněn stav možné nejistoty. Ze skutkových zjištění učinil soud prvního stupně závěr, že žalovaný, jehož svéprávnost v dispozici s majetkem je omezena, nebyl zahrnut do dohody o vypořádání dědictví schválené usnesením ze dne 19. 9. 2005, č. j. 34 D 327/2002-130, která se týkala předmětných nemovitostí. Ty byly později prodány ve veřejné dražbě skrze exekuční prodej v rámci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a pozemky nabyl dne 21. 3. 2012 žalobce. Dne 20. 6. 2012 podal opatrovník žalovaného žalobu pro zmatečnost, protože žalovaný nebyl řádně zastoupen, a opatrovník tak nebyl o průběhu řízení vůbec informován, bez jeho součinnosti proto nemohlo dojít ke schválení dohody o vypořádání dědictví; následně bylo usnesení o schválení dědické dohody zrušeno a byla schválena dohoda nová, v jejímž rámci žalovaný nabyl id. ¼ předmětných nemovitostí, k nimž posléze navrhl vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí; tento návrh byl zamítnut, rovněž byla zamítnuta žaloba podaná proti zamítavému rozhodnutí a zamítnutí žaloby potvrdil i odvolací soud; v době vyhlášení rozhodnutí pak probíhalo dovolací řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost. Na základě toho učinil soud prvního stupně závěr, že žaloba je důvodná, když žalobci byl pravomocně udělen příklep na předmětné nemovitosti a žalobce rovněž doplatil nejvyšší podání, pročež se stal vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni vydání usnesení o příklepu. Jedná se přitom o originární a též privilegovaný způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce nerozhodné. Jelikož žalobci svědčí (silnější) vlastnický titul, soud žalobě v zájmu vyřešení případného nejistého stavu v budoucnu vyhověl.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 55 Co 210/2017-197, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). V odůvodnění dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Obecně platí, že „je-li ve prospěch žalobce v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k nemovitostem, má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví pouze v případě, že by soudní rozhodnutí mohlo být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí; takovýto zápis ve veřejném seznamu by uvedl právní vztah do souladu se skutečným“. O takový případ však nejde, neboť žalobce se stal vlastníkem předmětných nemovitostí označených v žalobě na základě usnesení o příklepu v rámci dražebního řízení; toto usnesení nabylo právní moci a žalobce zaplatil tzv. nejvyšší podání. Jeho vlastnické právo nebylo fakticky od té doby zpochybněno a žalobce jako výlučný vlastník je v katastru nemovitostí zapsán. Je tedy evidentní, že vyhovění jeho žalobnímu požadavku by žádnou změnu v katastru nemovitostí nebylo způsobilé vyvolat. Nic na tom nemění předchozí pokusy žalovaného o vklad do katastru ohledně id. ¼ předmětných nemovitostí z titulu uzavřené dědické dohody, když v době vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaný již vyčerpal procesní prostředky, jimiž se pokusil zvrátit zamítavé rozhodnutí u příslušného katastrálního úřadu o zamítnutí jeho návrhu na vklad vlastnictví.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zdali může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovité věci i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako její vlastník. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 655/2001, 22 Cdo 880/2006 a 22 Cdo 816/2013, podle nichž naléhavý právní zájem je dán, pokud je právo vlastníka kvalifikovaně zpochybňováno a není-li přitom dán důvod k žalobě na plnění; tak tomu je v posuzovaném případě. Zdůrazňuje, že ačkoliv nabyl předmětné nemovitosti v dražbě, došlo následně k uzavření nové dědické dohody, na jejímž základě připadla žalovanému id. ¼ předmětných nemovitostí. Ten se poté neúspěšně domáhal vkladu vlastnického práva podle dědické dohody do katastru nemovitostí. Následnou žalobu sice Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 26 C 4/2014-48 zamítl, avšak s odůvodněním, že otázka, kdo je skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí, bude řešena ve sporném řízení, které již bylo vyvoláno žalobou podanou žalobcem. Sourozenci žalovaného se prostřednictvím žaloby pro zmatečnost rovněž snaží zpochybnit exekuční titul, na jehož podkladě byla provedena dražba, v níž se stal žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí; to se zřejmým záměrem zpochybnit vlastnické právo žalobce. Tím vším došlo ke zpochybnění vlastnického práva žalobce a tento stav s ohledem na závěry obsažené v posledně zmiňovaném rozsudku Městského soudu v Praze nadále trvá. Žalobce má též za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, podle něhož se odvolací soud může odchýlit od názoru dovolacího soudu, pokud se skutkový stav změní natolik, že je aplikace právního názoru dovolacího soudu vyloučena. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že žalovanému nebyl soudy ustanoven zástupce pro zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přičemž s tímto závěrem se následně ztotožnil dovolací soud v usnesení ze dne 18. 10. 2016, č. j. 22 Cdo 5289/2015-125, od něhož se však následně odvolací soud zcela bezdůvodně odchýlil. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V posuzovaném případě žalobce pokládá otázku, zda má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem za situace, kdy je již v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán, žalovaný však činí systematické kroky, aby jeho vlastnické právo zpochybnil.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je i důvodné.

Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Judikatura Nejvyššího soudu přitom připouští, aby se určení svého vlastnického práva podle § 80 o. s. ř. za určitých podmínek domáhala i osoba, která je v katastru nemovitostí již zapsána jako vlastník nemovitosti, je-li její nabyté právo k nemovitosti kvalifikovaně zpochybňováno a není-li přitom dán důvod k žalobě na plnění. Je tomu tak proto, neboť samotný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví, resp. jeho nevyvratitelnou domněnku. Proto i osoba, která je v katastru nemovitosti zapsána jako vlastník nemovitosti, má naléhavý právní zájem na určení existence tohoto práva proti žalovanému, který její právo popírá a tvrdí, že vlastníkem je on [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001 (uveřejněný pod č. C 1 413 v Souboru), ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006 (uveřejněný pod č. C 5 048 v Souboru), ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 816/2013 (uveřejněný podč. C 13 585 v Souboru), ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012 (uveřejněný pod č. C 14 035 v Souboru), či ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 690/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Judikatura tak v minulosti dospěla k závěru, že žalobce má naléhavý zájem na určení svého vlastnického práva zejména v situaci, kdy je v katastru nemovitostí uveden duplicitní zápis vlastnického práva [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002 (uveřejněný pod č. C 1 859 v Souboru), či ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 428/2007 (uveřejněný pod č. C 4 808 v Souboru)], dále například vůči převodci zpochybňujícímu platnost převodu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001 (uveřejněný pod č. C 1 413 v Souboru)], vůči osobám tvrdícím vydržení vlastnického práva [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006 (uveřejněný pod č. C 5 048 v Souboru)], vůči osobám zpochybňujícím nabytí na základě smlouvy o dílo [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5064/2008 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Naléhavý právní zájem je dán nejen tehdy, když je zpochybňován nabývací titul vlastnického práva, nýbrž i tehdy, když je zpochybňován rozsah vlastnického práva [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 690/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].

V dané věci soud prvního stupně shledal u žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení jeho vlastnického práva v tom, že je sice jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, avšak toto právo by „mohlo být nabouráno“ případným nárokem žalovaného v dědickém řízení, k čemuž ostatně následně došlo a „v současném okamžiku“ tak vedle sebe existují jak rozhodnutí z dědického řízení, které id. ¼ předmětných nemovitostí přiznávají žalovanému, tak i usnesení o příklepu svědčící žalobci. Žalovaný nadto vedl a stále vede celou řadu soudních či správních řízení, která ve svém důsledku mají za cíl či mohou zasáhnout do vlastnicko-právní sféry žalobce k předmětným nemovitostem. Žalovaný se přitom s nastalou situací ani nesmířil, což bylo patrné i z průběhu předmětného řízení, kdy odmítl (i přes příslib, že neponese náklady řízení) učinit nesporným vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem. Existuje tedy důvodné podezření, že existence dědického rozhodnutí o tom, že je žalovaný dědicem id. ¼ předmětných nemovitostí, může sloužit žalovanému k provádění různých obstrukcí. Proto bude soudní rozhodnutí podkladem k tomu, aby byl případný rozpor odstraněn a maximálním způsobem odstraněn stav možné nejistoty.

Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá. Zdůraznil, že je-li ve prospěch žalobce v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo, má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví pouze v případě, že by soudní rozhodnutí mohlo být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí; takovýto zápis ve veřejném seznamu by uvedl právní vztah do souladu se skutečným. O takový případ však nejde, neboť žalobce se stal vlastníkem předmětných nemovitostí označených v žalobě na základě usnesení o příklepu v rámci dražebního řízení; toto usnesení nabylo právní moci a žalobce zaplatil tzv. nejvyšší podání. Jeho vlastnické právo nebylo fakticky od té doby zpochybněno a žalobce jako výlučný vlastník je v katastru nemovitostí zapsán. Je tedy evidentní, že vyhovění jeho žalobnímu požadavku by žádnou změnu v katastru nemovitostí nebylo způsobilé vyvolat. Nic na tom nemění předchozí pokusy žalovaného o vklad do katastru ohledně id. ¼ předmětných nemovitostí z titulu uzavřené dědické dohody, když v době vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaný již vyčerpal procesní prostředky, jimiž se pokusil zvrátit zamítavé rozhodnutí u příslušného katastrálního úřadu o zamítnutí jeho návrhu na vklad vlastnictví.

Se závěry odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Nelze souhlasit s tím, že osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva pouze v případě, že by soudní rozhodnutí mohlo být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí; nic takového z výše uvedené judikatury nevyplývá. Naopak judikatura připouští, že rozhodnutí soudu nemusí nezbytně nutně modifikovat zapsaný stav v katastru nemovitostí, vyžaduje ovšem, aby soudní rozhodnutí bylo způsobilé odstranit stav nejistoty ohledně vlastnického práva k nemovitosti. Jestliže přitom v předmětném řízení žalovaný činí právní kroky k tomu, aby vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem zpochybnil, nelze žalobci upřít nárok, aby se vůči žalovanému mohl domáhat určení vlastnického práva. Na uvedeném ničeho nemění fakt, že podle názoru odvolacího soudu vlastnické právo žalobce nemůže být objektivně zpochybněno; odvolací soud pomíjí, že žalobce je odkázán na stav nejistoty ohledně dalších možných kroků žalovaného, který se má snažit vlastnické právo žalobce zpochybnit, aniž by vůči němu měl najisto postaveno, že je skutečně vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž určovací žaloba je schopná tento stav nejistoty bezpochyby odstranit. To platí tím spíše, že žalobce účastníkem řízení, v nichž žalovaný uplatňuje své tvrzené nároky, není, a nemůže v nich proto uplatnit žádnou procesní obranu.

Žalobce rovněž zcela případně poukazuje na právní názor Městského soudu v Praze vyjádřený v rozsudku ze dne 15. 8. 2016, č. j. 26 C 4/2014-48, který je založen v soudním spise a týká se žaloby o povolení vkladu spoluvlastnického podílu ve výši id. ¼ k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaného do katastru nemovitostí; v odůvodnění tohoto rozhodnutí Městský soud Praze zdůraznil, že spor o to, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, není předmětem uvedeného řízení, nýbrž bude řešen ve sporném řízení, které již bylo vyvoláno žalobou podanou žalobcem.

Dovolací soud tak uzavírá, že závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva v daném případě za situace, kdy je již žalobce v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán, v dovolacím přezkumu neobstojí, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto právem uplatněn.

Naopak žalobci nelze přisvědčit v tom, že by se odvolací soud měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, č. j. 22 Cdo 5289/2015-125, jakož i by měl zcela bezdůvodně změnit své předchozí stanovisko v této věci. Je pravdou, že žalovaný nebyl osvobozen od soudních poplatků a nebyl mu ustanoven zástupce z řad advokátů s poukazem na zjevně bezúspěšné či svévolné bránění práva, přičemž řízení o dovolání žalovaného bylo zastaveno, žalobce nicméně pomíjí, že závěr o bezúspěšném či svévolném bránění práva nijak nepředjímá závěr o tom, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, pročež zamítnutí žaloby z tohoto důvodu není vyloučeno.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. listopadu 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru