Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 473/2020Usnesení NS ze dne 30.03.2020

HeslaDovolací důvody
Dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.473.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1718/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 473/2020-354

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti žalovaným 1) R. B., narozenému XY, bytem v XY, 2) I. B., narozené XY, bytem XY, 3) J. K., narozenému XY, bytem v XY, 4) D. K., narozené XY, bytem v XY, 5) E. M., narozené XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o určení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 130 C 222/2017, o dovoláních žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, č. j. 71 Co 86/2019-250, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 15. 1. 2019, č. j. 130 C 222/2017-229, a o návrhu na odklad vykonatelnosti obou rozsudků, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, č. j. 71 Co 86/2019-250, se odmítá.

II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 15. 1. 2019, č. j. 130 C 222/2017-229, se zastavuje.

III. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, č. j. 71 Co 86/2019-250, a rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 15. 1. 2019, č. j. 130 C 222/2017-229, ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z žalovaných částku 3 364 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Igora Honuse.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 130 C 222/2017-229, zamítl žalobu o určení, že pozemky zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY, p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, p. č. XY – zahrada, p. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace, p. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace, jsou v ploše vymezené body 1, 114/34, 1223-2, 114-83, 1322-1, 114-59, 114-58, 114-96, 114-97, 1223-3, 114-26, 114-102, 114-103, 114-28 dle geometrického plánu č. 1340-2909/2003 zhotoveného Z. Š. a potvrzeného Katastrálním úřadem Moravskoslezského kraje, Katastrální pracoviště v XY, ze dne 6. 11. 2003 pod č. 646/03, jsou zatíženy právem cesty, průhonu a stezky ve prospěch majitelů pozemků a všech dalších vlastníků pozemků p. č. XY - orná půda a p. č. XY – trvalý travní porost, zapsaných u téhož katastrálního úřadu, v tomtéž katastrálním území (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným k rukám jejich zástupce JUDr. Igora Honuse náhradu nákladů řízení ve výši 38 787 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnictví k pozemkům p. č. XY a p. č. XY postupně v letech 2011 až 2016, žalovaní vlastní či spoluvlastní (mimo jiné) zbylé ve výroku rozsudku uvedené pozemky na základě kupních smluv z let 2002 až 2004, jimiž bylo zřízeno i věcné břemeno spočívající v právu jízdy a chůze po pozemku p. č. XY a po částech pozemků p. č. XY, p. č. XY, a p. č. XY, podle geometrického plánu Š. z roku 2003, ve prospěch vlastníků pozemků parcelních čísel (mimo jiné) XY, XY. Návrhy na vklad práva do katastru nemovitostí byly v rozsahu zřízeného věcného břemene vzaty zpět a ke vkladu věcných břemen do katastru nemovitostí proto nedošlo. Od července 2016 do září 2017 jednal žalobce s žalovanými o uzavření smlouvy o zřízení služebnosti. Žalobce sám vydržet právo služebnosti nemohl, neboť je neužívá po dobu deseti let. Předchůdci žalobce právo odpovídající věcnému břemeni nenabyli, neboť návrhy na vklad práv odpovídajících věcnému břemeni do katastru nemovitostí byly vzaty zpět a nenastal tak věcněprávní účinek předpokládaný § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. I kdyby právo fakticky vykonávali, žalobce si započíst držbu předchůdců nemohl, neboť zpětvzetím návrhu na vklad práva z věcného břemene projevili vůli pouze převést vlastnictví bez nabytí práv z věcného břemene, což vylučuje dobrou víru o tom, že jim právo svědčí.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2019, č. j. 71 Co 86/2019-250, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 15 246 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že v dobré víře nemohl být ani samotný žalobce, jenž byl ze strany žalovaných opakovaně upozorňován na nutnost právního vyřešení přístupu na jeho pozemky. Sám původně podal žalobu na zřízení nezbytné cesty a mezi účastníky probíhala jednání o zřízení práva služebnosti zajišťující mu přístup na jeho pozemky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu a navrhl jeho zrušení a vrácení k novému projednání a rozhodnutí. Výslovně dovoláním napadl též rozsudek soudu prvního stupně. Podle dovolatele odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval námitkami dovolatele proti rozsudku soudu prvního stupně a své rozhodnutí opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 490/2001 a sp. zn. 22 Cdo 4173/2010) „týkající se povinné intabulace dle občanského zákoníku účinného do novely č. 509/1991 Sb.“ přesto, že věcné břemeno bylo sjednáno smlouvou ze dne 3. 12. 2003, tedy po novele. Uvedenou judikaturu nelze proto aplikovat. Podle dovolatele je třeba v řízení „vyřešit otázku hmotného práva

– otázku věcného břemene“. Soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem soudů obou stupňů, jejichž rozsudky jsou navíc diametrálně odlišné. Dále zopakoval skutková tvrzení učiněná v řízení a zdůraznil, že přestože nedošlo ke vkladu věcného břemene do katastru nemovitostí, předchůdci žalobce užívali pozemky v rozsahu a dle geometrického plánu Š. od 3. 12. 2003 do 11. 10. 2016 na základě obligačněprávního vztahu (smlouvy o zřízení věcného břemene) a věcné břemeno tak bylo vydrženo. Změna vlastníka na vydržecí lhůtu nemá vliv a dovolatel má na určení práva, které není do katastru dosud zapsáno, naléhavý právní zájem. Zpětvzetí návrhů na vklad práva věcného břemene bylo zřejmě způsobeno exekucí na majetek jednoho ze spoluvlastníků panujících pozemků, vůle k jeho zřízení ale vycházela z nutnosti. Obligačněprávní účinky práva věcného břemene trvají, protože strany smlouvu nezrušily a práva a povinnosti ze smlouvy vykonávaly. U věcných břemen in rem se doba držby jednotlivých majitelů panujícího pozemku sčítá, na své pozemky jiný přístup neměli a nemají. Přestože vlastníci pozemků služebných stavěli dovolateli do cesty překážky v podobě svých vozidel, ve vstupu na jeho pozemek přes pozemky služebné mu nezabránili, dovolatel se na své pozemky stále dostává někdy pěšky, někdy i motorovým vozidlem. Navíc jde o (zabraňující) jednání proti vůli oprávněného a věcné břemeno zaniká jen tehdy, není-li toto právo vykonáváno po stanovenou dobu oprávněnou osobou dobrovolně. Zde odkázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3732/2014. Dobrá víra vychází z toho, že oprávněný subjekt ví o existenci smlouvy, na základě které právo vzniklo. Dovolatelova dobrá víra vyplývá z existence geometrického plánu, který je stále platný, z existence smlouvy o zřízení věcného břemene, které bylo předchůdci vykonáváno a vlastníky služebných pozemků trpěno. Podle judikátu Nejvyššího soudu č. (správně sp. zn.) 22 Cdo 417/98 postačí, aby se oprávněná držba opírala o domnělý právní důvod, obdobně jako podle judikátu č. 22 Cdo 1756/2011. V době nabývání nemovitostí v exekučním řízení bylo dovolateli řečeno, že k pozemkům je přístup na základě smlouvy o zřízení věcného břemene, a exekutor mu ukazoval kopii smlouvy. Nepřezkoumatelný je závěr soudu, že důkazy bylo vyvráceno, že by dovolatel užíval služebné pozemky po dobu, co postupně nabyl do vlastnictví pozemek p. č. XY a co je jeho vlastníkem. Soud neprováděl dokazování, zda právo vykonával dovolatel, vykonávali je ale i ostatní spoluvlastníci a do 11. 10. 2016 S. S.

Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání, neboť nesplňuje podmínky § 237 a § 241a o. s. ř. S dovolacími námitkami nesouhlasí a ztotožňují se se závěry odvolacího soudu, které není od rozhodnutí soudu prvního stupně odlišné.

Dovolání trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení, neboť neobsahuje řádně vymezenou právní otázku a ve vazbě k ní přípustnost dovolání.

Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. A contrario).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá [(dovolací návrh) § 241a odst. 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. rovněž obligatorní náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pouhá polemika se závěry napadeného rozhodnutí přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolání neobsahuje řádně vymezený důvod dovolání (zformulovanou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a kterou vyřešil odvolací soud nesprávně) ani vymezení přípustnosti dovolání. Tyto údaje se nepodávají ani z dalšího obsahu dovolání. Dovolatel pouze nastiňuje řadu otázek, s jejichž vyřešením odvolacím soudem v poměrech dané věci nesouhlasí, a polemizuje s jeho závěry. Dovolací otázku formuluje pouze jako „otázku hmotného práva – otázku věcného břemene“. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v odchýlení se „od ustálené rozhodovací praxe“. V dovolání však není uvedeno, s kterými rozhodnutími dovolacího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu rozporné a při řešení jaké konkrétní otázky. Označuje-li dovolatel v dovolání některá rozhodnutí dovolacího soudu (viz výše uvedené), pak neuvádí, že a v čem je napadené rozhodnutí s nimi rozporné. Dovolatel jimi pouze podepírá své názory na vyřešení věci, jimiž polemizuje se závěry nalézacích soudů a které vycházejí ze skutečností, jež dovolatel sám považuje pro rozhodnutí za podstatné (o dobré víře dovolatele o nabytí práva z věcného břemene – rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 417/98 a sp. zn. 22 Cdo 1756/2011, o bránění oprávněnému ve výkonu služebnosti – rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3732/2014), aniž by uvedl, kterou konkrétní otázku v nich řešenou posoudil odvolací soud odlišně. Pokud by dovolací otázkou měla být aplikovatelnost judikatury týkající se posuzování dobré víry vycházející z právní úpravy účinné do 31. 12. 1991 (rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 490/2001 a sp. zn. 22 Cdo 4173/2010) na právní vztahy pozdější, pak dovolatel neoznačuje žádné rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož by takový závěr měl vyplývat a s nímž by tak napadené rozhodnutí bylo rozporné (dovolacímu soudu přitom taková rozhodnutí nejsou známa; k tomu viz níže uvedené). Dovolání proto trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení.

Nad rámec uvedeného lze poznamenat:

Napadené rozhodnutí není založeno na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatele na požadovaném určení. Není také založeno na závěru o zániku práva z věcného břemene jeho nevykonáváním po zákonem stanovenou dobu. Tyto námitky by tudíž přípustnost dovolání (i kdyby byly dovolací důvod a přípustnost dovolání řádně vymezeny) založit nemohly. Napadené rozhodnutí není také primárně opřeno o závěr, že dovolatel nesplňoval sám podmínku dobré víry pro nabytí práva z věcného břemene, nýbrž o závěr, že sám nemohl právo vydržet pro nesplnění podmínky jeho držby po dobu deseti let od nabytí. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně totiž učinil závěr, že dovolatel si nemůže započíst (pro něj nezbytnou) vydržecí dobu svých předchůdců, neboť tito nedrželi právo z věcného břemene v dobré víře o jeho existenci. Závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry samotného dovolatele o existenci práva z věcného břemene z důvodu opakovaného upozorňování ze strany žalovaných na nutnost právního vyřešení přístupu na jeho pozemky je tak pouze závěrem „nad rámec“ důvodů, které vedly odvolací soud k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně.

Pro posouzení přípustnosti dovolání je nevýznamná námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2734/2011). Navíc z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, že by odvolací soud závěr o důkazním vyvrácení užívání služebných pozemků dovolatelem učinil. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že za vyvrácenou považoval řádnou a poctivou držbu předchůdců dovolatele. Ve vztahu k dovolateli učinil pouze (logický) závěr, že sám nemovitosti po dobu deseti let neužívá (vztaženo tedy k době, nikoli k fakticitě užívání), který zcela koresponduje se skutečností, že nemovitosti nabyl v letech 2011 až 2016 a ke dni rozhodnutí odvolacího soudu tak desetiletá lhůta jeho držby práva (i kdyby byla dána) neuplynula (uplynout nemohla). Ve vztahu k předchůdcům dovolatele vyšel odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně ze závěru, že nemohli být vzhledem ke zpětvzetí návrhu na vklad práva z věcného břemene do katastru nemovitostí v dobré víře o jeho vzniku, proto skutečnost, zda právo fakticky vykonávali, nepovažoval pro vznik věcného břemene za právně významnou.

Z dovolání není zřejmé, v čem spatřuje dovolatel diametrální odlišnost rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, které pouze (v souladu se závěry soudu prvního stupně) rozvedl.

Je skutečností, že v rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud řešil otázku vydržení vlastnického práva a obdobně práva odpovídajícího věcnému břemenu z hlediska podmínek vydržení (zejména dobré víry o existenci nabývacího titulu a omluvitelnosti omylu o jeho existenci) podle právní úpravy obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (§ 135a, § 135c odst. 1 obč. zák.), tedy podle právní úpravy účinné v době, kdy k nabytí těchto práv zákon vyžadoval registraci státním notářstvím (134 odst. 2, § 135c odst. 1 obč. zák.). Obdobnou situaci posuzoval v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4173/2010 (v němž řešil otázku vydržení i podle předpisů ještě dřívějších). Nicméně k tam vysloveným závěrům týkajícím se předpokladů vydržení se Nejvyšší soud přihlásil i ve své pozdější judikatuře vycházející z právní úpravy účinné od 1. 1. 1993 (§ 134, § 151o odst. 1 věta druhá obč. zák.), kdy již obč. zák. k nabytí vlastnického práva (§ 133 odst. 2) a práva odpovídajícího věcným břemenům (§ 151o ost. 1) vyžadoval na základě novely provedené zákonem č. 264/1992 Sb. vklad práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 865/2018). Judikaturu k otázce podmínek vydržení vlastnického práva i práva odpovídajícího věcnému břemenu v podmínkách právní úpravy před i po 1. 1. 1992 (a po 1. 1. 1993) lze tudíž považovat za ustálenou. Ostatně k závěru o přiměřené aplikovatelnosti obecných judikatorních závěrů týkajících se posuzování dobré víry se Nejvyšší soud přiklonil i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tedy ve věcech posuzovaných podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017). Dovolatel přitom neuvádí, proč by jím uvedená judikatura měla být nadále nepoužitelná.

K námitce trvání obligačněprávních účinků smlouvy o zřízení věcného břemene lze uvést:

Nejvyšší soud se problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu zabýval již v rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, v němž dovodil, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tato podmínka nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží. Cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemenu. Musí být proto přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010). Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001). Samotná okolnost, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce žalobci nebránil v příchodu a příjezdu k jeho nemovitostem přes jeho pozemek, nemůže být důvodem, který by zakládal jeho dobrou víru ve směru, že mu svědčí právo odpovídající věcnému břemenu. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4728/2009, nebo rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1597/2011.

Je skutečností, že Nejvyšší soud dospěl (ve shodě s judikaturou Ústavního soudu) k závěru, že případy, kdy k nabytí vlastnického práva (případně jiných věcných práv) k nemovitostem je třeba rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu, nespadají svou povahou pod právní režim ustanovení § 47 obč. zák. V případech, kdy se rozhoduje o vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, jde o založení věcněprávních - translačních účinků smlouvy, nikoliv o její závazkověprávní (obligačněprávní) účinky. Smlouvou vzniká nabyvateli závazkový (obligačněprávní) nárok požadovat na zciziteli především převedení vlastnického práva k věci. Vlastnické právo či jiné věcné právo k nemovitosti vznikne (konstituuje se), neboli věcněprávní - translační účinky nastanou až vkladem do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí katastrálního úřadu (druhá fáze - právní způsob převodu neboli modus). Návrh na vklad vlastnického či jiného věcného práva do katastru nemovitostí může být podán kteroukoliv ze smluvních stran časově neomezeně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3236/2006, nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96, nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/1998). Případné trvání obligačněprávních účinků smluv o zřízení věcného břemene se ale nijak nepromítá do závěrů o dobré víře předchůdců dovolatele o vzniku práva z věcného břemene vydržením vyslovených nalézacími soudy. Ostatně nalézací soudy ani závěr o zániku obligačněprávních účinků smluv o věcném břemenu (pro rozhodnutí věci nadbytečný) neučinily.

Dovolací soud proto dovolání trpící vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Pokud žalobce dovoláním výslovně napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení zastavit. Z ust. § 236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil [§ 104 odst. 1, § 243b o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000)].

Bylo-li dovolání proti výroku o věci samé odmítnuto, nebylo možno vyhovět ani návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků podle § 243 písm. a) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b), § 12 odst. 4 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v účinném znění (advokátní tarif). Náhrada je tvořena u každého z žalovaných odměnou ve výši 3 100 Kč, sníženou o 620 Kč (20 %), za jeden společný úkon (písemné vyjádření k dovolání) při zastupování více osob, to je 2 480 Kč, jednou paušální částkou náhrady hotových výdajů 300 Kč a částkou 584 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty, kterou je advokát, jenž je plátcem této daně, povinen odvést podle zvláštního právní předpisu (§ 137 odst. 1, 3 písm. a) o. s. ř.), celkem 3 364 Kč splatných k rukám advokáta zastupujícího žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru