Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 47/2000Usnesení NS ze dne 05.11.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.47.2000.1
Dotčené předpisy

§ 127 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 47/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. K., zastoupenému advokátkou, o omezení práv vlastníka, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 889/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 23. září 1999, čj. 29 Co 453/99 - 48, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 8. března 1999, čj. 11 C 889/98-29, rozhodl, že „žalovaný je povinen zamezit obtěžování žalobkyně štěkotem svého psa a za tím účelem přemístit stanoviště a boudu psa na druhou stranu svého domu čp. 128 ve V. H., a to do jednoho týdne od právní moci rozsudku\". Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou sousedé. Žalovaný, který je vlastníkem psa, má na svém pozemku ve vzdálenosti zhruba 4 metry od hranic pozemku žalobkyně umístěnou psí boudu, u níž je pes většinu času uvázán. V nepřítomnosti svého pána pes intenzivně štěká a jeho štěkot je slyšet v bytě žalobkyně, jehož všechna okna jsou směrována k pozemku žalovaného. Hluk vyvolaný štěkotem je výrazně slyšet zejména jsou-li okna otevřena, tedy v letních měsících. Dospěl k závěru, že ze strany žalobce jde o obtěžování žalobkyně hlukem nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\").

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. září 1999, čj. 29 Co 453/99-48, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně „potud, že se zamítá žaloba se žádostí, aby žalovanému byla uložena povinnost přemístit stanoviště a boudu psa na druhou stranu jeho domu čp. 128 ve V. H.\", ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými a ztotožnil se s jeho závěrem, že v daném případě štěkot obtěžuje žalobkyni nad míru přiměřenou poměrům. Konstatoval, že neobstojí ta část výroku, kterou byla žalovanému uložena povinnost přemístit stanoviště a boudu psa na druhou stranu domu čp. 128 ve V. H., neboť takový výrok nemá oporu v zákoně. Je výlučně věcí žalovaného, jaké opatření k zamezení dalšího obtěžování žalobkyně štěkotem svého psa učiní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění do jeho novelizace provedené zákonem č. 30/2000 Sb. a ve kterém uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Pokud jde o přípustnost dovolání tvrdí, že zatímco soud prvního stupně stanovil žalovanému povinnost k zamezení štěkotu psa omezeně (tedy přemístěním stanoviště a boudy), odvolací soud rozšířil tuto povinnost na absolutní zamezení štěkotu psa. Šlo tedy o změnu rozsudku soudu prvního stupně i v části, ve které bylo žalovanému uloženo zdržet se obtěžování žalované. V této souvislosti odkazuje „analogicky\" na rozhodnutí publikované pod č. 66/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Upravil-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně tak, že část výroku změnil a část potvrdil, „pomohl\" žalobkyni stylizovat petit jak to požaduje zákon, a tak porušil zásadu rovnosti stran v řízení. Ohledně dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ uvádí, že odvolací soud vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Důkazy které byly žalovaným v řízení navrženy, nebyly provedeny. Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ namítá, že soudy pominuly rozhodné skutečnosti, které byly prokázány. Soudy nesprávně posoudily intenzitu hluku způsobeného štěkáním psa a nesprávně uzavřely, že jde o hluk nepřiměřený tamním poměrům, když obsah protokolu z ohledání místa ničemu takovému nenasvědčuje. Nepřesvědčivý a nepodložený je i závěr soudů o hlasitém a častém štěkotu psa ve večerních či nočních hodinách, popř. je-li uvazován a je mu bráněno v pohybu. Sama žalobkyně uznala, že pes je na noc zavírán do domu, resp. není uvazován. Pokud pak jde o dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s § 127 ObčZ svým výrokem nepřiměřeně, absolutně omezil žalovaného, neboť tento výrok žalovanému brání ve výkonu vlastnického práva - vlastnit psa, jehož základním smyslovým projevem je štěkot. Výrok odvolacího soudu nelogicky stanoví žalobci povinnost zabránit štěkotu psa nejen v jeho domě, ale kdekoliv mimo pozemek žalovaného, kde potká žalobkyni. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, věc mu vrátil k dalšímu řízení, a odložil jeho vykonatelnost.

Žalobkyně se k dovoláni nevyjádřila.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem). Zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou k podání dovolání oprávněnou, není však přípustné.

Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V dané věci dovolání směřuje proti části výroku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (tedy do části, ve které se žalovanému ukládá povinnost zamezit obtěžování žalobkyně štěkotem svého psa). Skutečnost, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal přemístění psí boudy, nijak nemění povinnost žalobce zamezit obtěžování žalobkyně štěkotem psa, která nepochybně vyplývala z rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně uložil žalovanému dvě povinnosti a skutečnost, že odvolací soud žalobu na uložení jedné z těchto povinností zamítl, neznamená změnu druhé povinnosti. V žádném ze zmíněných rozsudků nejde pochopitelně o zákaz jakéhokoliv štěkotu psa žalovaného, který by slyšela žalobkyně; otázku, zda žalovaný provede opatření, aby štěkot nebyl nadále takové intenzity, že by objektivně šlo o obtěžování žalobkyně, by bylo nutno řešit v případném exekučním řízení. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, stanovil absolutní povinnost zamezit štěkotu a tak změnil rozsudek tohoto soudu. V této části jde tedy o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, takže přípustnost dovolání nelze opřít o § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Vady, uvedené v § 237 odst. 1 OSŘ, které způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí, dovolatel netvrdí a dovolací soud ani existenci takových vad nezjistil. Dovolatel navrhl připuštění dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ; podle tohoto ustanovení může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. Dovolací soud napadené rozhodnutí za zásadní nepovažuje a ani dovolatel ostatně netvrdí, že by o takové rozhodnutí šlo. Postup v případě obtěžování hlukem řeší konstantní judikatura, podle které ze znění ustanovení § 127 odst. 1 ObčZ vyplývá, že podle tohoto ustanovení se lze návrhem na zahájení řízení domáhat jen uložení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení. Na vlastníkovi pak bude, aby si sám zvolil opatření, jimž zamezí další obtěžování. Zda jsou provedená opatření dostačující, se bude řešit až v případném řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 27. 2. 87, sp. zn. 3 Cz 4/87, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 2/1988, viz též R 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí odvolacího soudu není s touto judikaturou v rozporu.

Dovolání proto bylo jako nepřípustné odmítnuto [§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c) OSŘ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni žádné prokazatelné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. listopadu 2001

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru