Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 44/2012Usnesení NS ze dne 15.10.2013

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.44.2012.1
Dotčené předpisy

§ 149 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 44/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. N., bytem v Č. K., zastoupeného JUDr. Igorem Nitranským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalované Mgr. J. N., bytem v Č. K., zastoupené Mgr. Pavlem Marťánkem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 125/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2011, č. j. 22 Co 1008/2011-336, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 9 480,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Pavla Marťánka.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2011, č. j. 9 C 125/2006-311, ve výroku I. přikázal žalobci do výlučného vlastnictví osobní automobil Peugeot a žalované movité věci uvedené v tomto výroku. Ve výroku II. soud žalobci přikázal dluh vůči České spořitelně, a. s. ve výši 14 210,70 Kč a dluh vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 4 647,- Kč a penále ve výši 576,- Kč. Ve výroku III. žalované přikázal zůstatek na spořicím účtu u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. ve výši 20 823,90 Kč a ve výroku IV. žalované dluh vůči obchodní společnosti FESTON s. r. o. ve výši 25 225,-Kč. Ve výroku V. soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku ve výši 197 757,80 Kč. Ve výroku VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. května 2011, č. j. 22 Co 1008/2011-336, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci do výlučného vlastnictví přikázal kromě automobilu Peugeot také počítačovou sestavu (výrok I. a rozsudku) a žalované movité věci uvedené ve výroku I.b tohoto rozsudku. Ve výroku II. odvolací soud žalobci přikázal dluh vůči České spořitelně, a. s. ve výši 14 210,70 Kč a dluh vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 4 647,- Kč a penále ve výši 576,-Kč, ve výroku III. žalované zůstatek na spořicím účtu u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. ve výši 20 247,- Kč. Ve výroku IV. odvolací soud žalované přikázal dluh vůči obchodní společnosti FESTON s. r. o. ve výši 25 225,-Kč. Ve výroku V. uložil žalované povinnost uhradit žalobci na vypořádacím podílu částku ve výši 205 081,60 Kč a výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 o. s. ř. ].

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání, jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. května 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání.

Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).

Dovolatel v dovolání v rovině právního posouzení věci namítá výhradně to, že nalézací soudy nesprávně nepromítly do vypořádání „investice do nemovitosti žalované ze společného jmění manželů za trvání tohoto manželství. Dovolatel tím nemyslí příjmy z nájmu nemovitosti, ani investici pana J. B., ale právě činnost jeho samotného spočívající v rekonstrukci nemovitosti žalované. Soudy se vůbec nevypořádaly s hodnotou jeho činnosti a úsilí na domě P.

Protože rozhodnutí soudů obou stupňů tuto činnost žalobce do vypořádání žádným způsobem nepromítly, je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím potvrzujícím. Přípustnost dovolání by tak bylo možno zvažovat toliko v rovině ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolatel v dovolání uplatnil mimo jiné dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání dovolací soud mohl zvažovat toliko z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S přihlédnutím k této skutečnosti jsou pak z hlediska dovolacího přezkumu bez významu ty námitky, jimiž dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesprávná skutková zjištění ohledně příjmů z předložených daňovými přiznáními), neboť jeho aplikace přichází do úvahy pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.; o tento případ se však v souzené věci nejedná.

Dovolání tak může být v řešené věci v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Jeho obsahem není nic, co by založilo zásadní právní význam napadeného rozsudku.

Právní závěry nalézacích soudů jsou ostatně plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2975, formuloval závěr, podle kterého práce jednoho manžela vynaložená za trvání manželství při rekonstrukci domu druhého manžela nepředstavuje investice vynaložené ze společného na výlučný majetek (k uvedeném závěru se Nejvyšší soud přihlásil následně např. v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 656/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl uplatněn právem.

Jestliže tedy dovolací soud neshledal dovolání přípustným v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jsou bez významu i ty dovolací námitky, kterými dovolatel uplatňuje dovolací důvod vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť k případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 237 odst. 3, § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Pro posouzení přípustnosti (a tudíž i důvodnosti) dovolání je tak bezpředmětná výhrada, že soudy neprovedly důkaz navrženým znaleckým posudkem, jakož i námitka, že soud prvního stupně vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí nárok žalobce na vypořádání investic z výlučného majetku za trvání manželství do výlučného vlastnictví žalované.

Takový postup není ostatně ani v rozporu s principem procesní ekonomie, neboť judikatura dovolacího soudu je ustálená v tom, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze přihlížet k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 2027/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 8626). Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že mimo řízení o vypořádání společného jmění manželů není mezi manžely zcela vyloučen vznik nároku jednoho z nich vůči druhému vyplývající z vykonané práce jednoho z manželů na výlučném majetku druhého manžela (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. července 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 423 – 424).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) u žalované z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 220 000,- Kč podle § 7 bodu 6. ve spojení s § 8 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013 (20. prosince 2011), částkou 9 180,- Kč.

Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 11 odst. 1 písm. k) ve spojení s 13 odst. 3 vyhlášky) představuje 9 480,- Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Dovolací soud proto žalobci uložil, aby žalované nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 9 480,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.

V Brně dne 15. října 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru