Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4317/2019Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaDovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4317.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4317/2019-180

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bedřiškou Kubelkovou, advokátkou se sídlem v Městci Králové, náměstí Republiky 231, proti žalovanému P. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jáchymem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o určení hranice pozemků, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 145/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2019, č. j. 26 Co 178/2019-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jáchyma Petříka.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 4. 2019, č. j. 7 C 145/2017-118, zamítl žalobu na určení hranice pozemků žalobce parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY a pozemku žalovaného parc. č. XY v obci a k. ú. XY v souladu s geometrickým plánem pro stanovení průběhu hranic, upřesněním geometrického plánu a polohového určení pozemků zpracovaného soudem ustanoveným znalcem, a rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dne 23. 4. 2019 odvolání.

Soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 4. 2019, č. j. 7 C 145/2017-127, žalobce vyzval, aby do 15 dnů ode dne doručení výzvy zaplatil soudu poplatek z odvolání 2 000 Kč. Poučil žalobce, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Výzva byla žalobci doručena 28. 4. 2019.

Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 20. 5. 2019, č. j. 7 C 145/2017-134, odvolací řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla žalobci doručena 28. 4. 2019, žalobce však ani ke dni rozhodnutí poplatek nezaplatil.

Žalobce zaplatil soudní poplatek 2000 Kč dne 22. 5. 2019 a dne 3. 6. 2019 podal proti usnesení soudu prvního stupně odvolání. Uvedl, že poplatek nezaplatil nedopatřením ve stanovené lhůtě, avšak již tak učinil, a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a v odvolacím řízení bylo pokračováno. V podání ze dne 21. 6. 2019 označeném jako doplnění odvolání uvedl, že soudní poplatek sice zaplatil až po uplynutí stanovené lhůty, avšak důvodem byly zdravotní problémy jeho zástupkyně, uvedené v lékařském potvrzení, které ji zcela znemožňovaly vykonávat běžné pracovní úkony, a které trvaly od 28. 4. do 17. 5. 2019. Požádal proto o prominutí zmeškání lhůty.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 7. 2019, č. j. 26 Co 178/ 2019-150, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně odvolací řízení zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – dále „ZSOP“, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek z odvolání ve stanovené patnáctidenní lhůtě (posledním dnem lhůty byl 13. 5. 2019). Poukázal na to, že žalobce nezpochybnil zaplacení poplatku až po uplynutí soudem prvního stupně stanovené 15 denní lhůty ode dne doručení výzvy. K žádosti o prominutí zmeškání lhůty uvedl, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je lhůtou soudcovskou a postupem podle § 58 o. s. ř. nelze její zmeškání prominout. Nadto, i kdyby bylo možné zmeškání lhůty prominout, žalobce nesplnil ani podmínky § 58 o. s. ř., neboť návrh na prominutí zmeškání lhůty nepodal ani po odpadnutí překážky, tj. do 15 dnů po skončení zdravotních problémů zástupkyně. Odvolací soud také zdůraznil, že povinnost zaplatit soudní poplatek vznikla žalobci podle zákona již samotným podáním odvolání.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje právo na spravedlivý proces. Soud má přihlížet k okolnostem, které nastanou na straně účastníka bez jeho zavinění. Předchozí právní úprava takové výjimečné případy respektovala a umožňovala zhojit nedostatek zaplacení soudního poplatku. Jestliže je nepříznivý zdravotní stav účastníka překážkou konání v dané lhůtě, nemožnost realizovat procesní právo vede i k jeho poškození. Zastavení řízení se jeví jako malicherné a nespravedlivé. Odůvodnění, že jde o lhůtu soudcovskou, kterou nelze prodloužit, vzbuzuje pocit marnosti. Žalobce proto zpochybňuje, že lhůtu pro zaplacení soudního poplatku nelze prodloužit tak, aby došlo k průchodu práva z důvodu jím uvedených. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že v dovolání není vymezena přípustnost podle § 237 o. s. ř., a dovolání tak není přípustné. Kromě toho je dovolání i nedůvodné, neboť dovolatel sám uznává, že rozhodnutí se opírá o aktuální znění ZSOP. Žalovaný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, v němž dovolací soud uvedl, že právní úprava ZSOP zdůrazňuje ze zákona plynoucí povinnost zaplatit soudní poplatek již s podáním návrhu, přičemž i nadále zůstalo zachováno beneficium poučení účastníka o jeho právech a důsledcích nevyhovění takové výzvě a poučení o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. Také z usnesení dovolacího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, vyplývá, že zastavení řízení pro opožděně zaplacený soudní poplatek je správné. Odvolací soud se správně vypořádal i návrhem žalobce na prominutí zmeškání lhůty k odvolání.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Protože v posuzované věci nebyla přípustnost dovolání dovolatelem vůbec uvedena a v dovolání není o přípustnosti jakákoliv zmínka, dovolací soud posoudil, zda se nepodává z obsahu dovolání. Nicméně i samotné dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele. Nadto je vhodné poznamenat, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (podle § 237 o. s. ř), tak jak to vyžaduje § 241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání dovolacím soudem porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3515/18 (obojí dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Dovolatel přípustnost dovolání nijak nevymezil, a to ani nepřímo. Dovolací soud tedy nemohl v předmětném případě postupovat jinak, než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, a to aniž by zkoumal důvodnost dovolatelem uplatněných námitek.

V souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnut nebo exekuce.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru