Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4314/2010Rozsudek NS ze dne 11.12.2012

HeslaBezpodílové spoluvlastnictví manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4314.2010.1
Dotčené předpisy

§ 150 obč. zák.

§ 149 obč. zák.

§ 132 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4314/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Ivou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lučanská 5, proti žalovanému V. S., zastoupenému JUDr. Ladislavem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 7, Jirečkova 18, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 86/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2010, č. j. 64 Co 577/2009-640, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2010, č. j. 64 Co 577/2009-640, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2009, č. j. 16 C 86/98-593, rozhodl, že ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM”) se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazují: dům č. p. 11 se st. parc. č. 106, stodola na st. parc. č. 105 se st. parc. č. 105, parc. č. 750 – zahrada, parc. č. 751 – zahrada, parc. č. 749/2 – ostatní plocha, parc. č. 749/4 – ostatní plocha a parc. č. 749/6 – pastvina, vše v k. ú. B., dále majetková hodnota členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu Mládeže Praha se sídlem v Praze 10, Práčská 228, ve výši 875.000,- Kč a majetková hodnota vozidla Nissan Sunny, SPZ: AEB 09-24 ve výši 250.000,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal: pohledávku za společností BLACK POINT STUDIO, spol. s r. o., ve výši 3.188.998,- Kč, investici na rekonstrukci nemovitosti v Praze 4, Čerčanská 20, ve výši 900.000,- Kč, vklad žalovaného do společnosti BLACK POINT STUDIO, spol. s r. o., ve výši 392.000,- Kč. Na vyrovnání podílů uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 1.427.999,- Kč.

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal dům č. p. 11 se st. parc. č. 106, stodolu na st. parc. č. 105 se st. parc. č. 105 a pozemky parc. č. 750 – zahrada, parc. č. 751 – zahrada, parc. č. 749/2 – ostatní plocha, parc. č. 749/4 – ostatní plocha a parc. č. 749/6 – pastvina, vše v k. ú. B., dále majetkovou hodnotu členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu Mládeže Praha se sídlem v Praze 10, Práčská 228, ve výši 875.000 Kč a majetkovou hodnotu vozidla Nissan Sunny, SPZ: AEB 09-24 ve výši 250.000,- Kč. Žalobkyni uložil povinnost, aby žalovanému na vyrovnání podílů zaplatila 116.636,75 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a v němž uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“).

Žalovaný podal k dovolání vyjádření, v němž uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejvyšší soud jako soud dovolací proto po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přitom vycházel z toho, že přípustnost dovolání se v řízení o vypořádání BSM posuzuje u každé vypořádávané položky (hodnoty) BSM zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný, stejně jako rozhodnutí níže uvedená, na internetových stránkách www.nsoud.cz). Propojení přezkoumávané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se pak při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).

Dovolací soud tedy posoudil přípustnost dovolání zvlášť ve vztahu k jednotlivým položkám, resp. k jednotlivým dovolacím důvodům. V případě položek, ve vztahu k nimž je dovolání přípustné, posoudil též důvodnost dovolání.

1. Vypořádací podíl

Odvolací soud rozhodl o tom, který z účastníků a v jaké výši má zaplatit druhému částku na vyrovnání podílů (tzv. vypořádací podíl), jinak než soud prvního stupně. Jeho rozhodnutí tedy v tomto rozhodnutím měnícím, a dovolání proti němu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Žalobkyně má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jak odvolací soud stanovil částku na vypořádání podílů (které částky sečetl na podíl žalobkyně a které na podíl žalovaného). Namítá tedy vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Tato vada není dána, jelikož z napadeného rozsudku je výpočet tzv. vypořádacího podílu bez pochybností zřejmý. Odvolací soud vypočetl vypořádací podíl ze dvou veličin, a to ze součtu hodnoty majetku v BSM, který přikázal žalobkyni, a ze součtu investic z BSM do odděleného majetku žalovaného. První součet převzal z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že mezi stranami nebyl sporný. Druhý součet provedl sám, a to nikoliv explicitně, nicméně je zjevné, jaké částky sečetl. Tyto částky jsou uvedeny v předchozí části odůvodnění rozsudku, kde odvolací soud postupně uvedl a odůvodnil povinnost žalovaného jednotlivé částky nahradit. Takto sečetl 318.811,- Kč (hodnotu akcií), 225.193,50 Kč (polovinu investice na leasingové platby za užívání automobilu Mercedes Benz redukovanou výší obchodního podílu žalovaného), 209.412,- Kč (investice na leasingové platby za užívání automobilu BMW redukované výší obchodního podílu žalovaného), 288.340,- Kč (polovinu investic do nemovitosti žalovaného redukovanou výší jeho obchodního podílu) a 349.970,- Kč (cenu obchodního podílu žalovaného).

Rozhodnutí odvolacího soudu tedy v ohledu namítaném žalobkyní nepřezkoumatelné není, a dovolání zde tudíž není důvodné. Otázkou, zda odvolací soud sečetl správné částky, se dovolací soud dále zabývá pouze potud, pokud žalobkyně jejich správnost v dovolání zpochybnila, neboť podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze napadené rozhodnutí přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

2. Investice do leasingových plateb za užívání automobilů Mercedes a BMW

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že automobily byly ve vlastnictví obchodní společnosti BLACK POINT STUDIO, spol. s r. o. (dále jen „společnost“), a proto leasingové platby za jejich užívání při vypořádání nijak nezohlednil. Odvolací soud je zohlednil, a proto je ve vztahu k nim dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Odvolací soud vycházel z toho, že ke dni zániku BSM byla leasingovým uživatelem vozidel společnost, nikoliv žalovaný. Odvolací soud leasingové platby zahrnul do vypořádání BSM proto, že „byly hrazeny z výnosů firmy, jež v rozsahu obchodního podílu vlastněného žalovaným bylo nutno považovat za vynakládané ze společných prostředků.“ Výši plateb přitom odvolací soud vypočítal z hodnoty vozidel ke dni zániku BSM. Žalobkyně má za to, že soud určil výši nároku na náhradu investic nesprávně, jelikož zaměnil leasingové platby za zůstatkové ceny vozidel.

Podle § 150 druhé věty občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 7. 1998, které se v dané věci aplikuje proto, že BSM účastníků zaniklo 12. 6. 1995, byl každý z manželů při vypořádání oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.

Právní posouzení odvolacího soudu je zde nesprávné, avšak nesprávnost spočívá již v tom, že soud leasingové platby ve prospěch žalobkyně do vypořádání vůbec zahrnul, nikoli v tom, že tak neučinil ve větším rozsahu.

Důvod k vypořádání leasingových plateb nebyl především proto, že – jak uvedl odvolací soud a ohledně vozidla Mercedes i sama žalobkyně v odvolání – splátky platila společnost. Nešlo tedy o peníze účastníků, ale o peníze třetí osoby. I kdyby však šlo o peníze účastníků, nešlo by o investici ze společného majetku na oddělený majetek jednoho z nich ve smyslu § 150 obč. zák., protože leasingovým uživatelem byla společnost, nikoliv žalovaný.

Tvrzení žalobkyně, že žalovaný tři čtvrtě roku po rozvodu od společnosti koupil Mercedes za 923.000,- Kč, je bez významu, poněvadž nemění nic na tom, že zde není „co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek“ ve smyslu § 150 obč. zák.

3. Investice do rekonstrukce domu v Praze 4, Čerčanská 20

Soud prvního stupně tyto investice vypořádal v rozsahu 900.000,- Kč, resp. poloviny z této částky, zatímco odvolací soud v rozsahu 576.680,- Kč, resp. poloviny z této částky (288.340,- Kč). Odvolací soud tedy změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolání je tudíž podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Odvolací soud vyšel z toho, že šlo o „investici společnosti“, a tu redukoval podobně jako hodnotu automobilů, tedy výší obchodního podílu žalovaného na společnosti. Žalobkyně má opět za to, že odvolací soud měl vypořádat vyšší částku.

Zde platí částečně to, co ohledně leasingových plateb. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na zjištění, že peníze investovala společnost. Jelikož žalobkyně proti tomuto předpokladu v dovolání nebrojila, vychází z něj i dovolací soud, neboť je vázán obsahem dovolání. Na základě toho dochází k závěru, že zde opět není „co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek“ ve smyslu § 150 obč. zák.“

4. Vklad do společnosti ve výši 392.000,- Kč

Tuto položku soud prvního stupně vypořádal, odvolací soud nikoliv. Odvolací soud tak změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolání je tudíž podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Aniž by zde bylo třeba posuzovat dovolací námitku žalobkyně, je nutno dojít k závěru, že nevypořádání vkladu do společnosti je ve výsledku správné, neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž lze jakoukoli položku uplatnit k vypořádání pouze ve tříleté lhůtě stanovené v § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 (nyní v § 150 odst. 4 obč. zák.). Od této judikatury nelze při posuzování důvodnosti dovolání odhlédnout.

V usnesení ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, Nejvyšší soud shrnul:

„Podle ustálené judikatury v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud za využití předchozí judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061), kdy v návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění společné pohledávky v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM), pokud nebyla uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti pátrá po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (k tornu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007).“

V daném případě zaniklo BSM právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků, tj. 12. 6. 1995. Nárok na náhradu vkladu do společnosti, resp. jeho poloviny, žalobkyně v tříleté lhůtě, tj. do 12. 6. 1998 neuplatnila. V žalobě doručené soudu dne 5. 6. 1998 navrhla pouze, aby byla vypořádána polovina majetku společnosti, což je něco jiného než investice na vklad do společnosti. Nalézací soudy proto žalobkyni nárok na vypořádání investice přiznat nemohly. Dovolání je tudíž nedůvodné.

5. Půjčka společnosti ve výši 3.188.998,- Kč

Ve vztahu k této položce platí totéž, co bylo řečeno ve vztahu k položce předchozí. Dovolání zde tedy není důvodné.

6. Částka 11.200.000,- Kč

O částce 11.200.000,- Kč žalobkyně tvrdila, že byla předmětem BSM jakožto nespotřebovaná část kupní ceny ve výši 16.200.000 Kč získané za prodej společného domu v P., U., a že ji žalovaný měl ke dni zániku BSM v dispozici. Soud prvního stupně ji nevypořádal, protože dospěl k závěru, že dům součástí BSM nebyl. Odvolací soud se otázkou vlastnictví domu nezabýval a své rozhodnutí opřel o soudem prvního stupně neučiněný závěr, že žalovaná neprokázala, že by sporná částka byla ke dni zániku BSM účastníkům k dispozici. Jeho rozhodnutí je tak ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodnutím měnícím, a dovolání je proto přípustné.

Žalobkyně se závěrem o tom, že neunesla své důkazní břemeno, nesouhlasí. Namítá, že k prodeji domu došlo krátce před rozvodem manželství, že účastníci v době od získání částky do rozvodu neinvestovali žádné větší částky, vyjma 5.000.000,- Kč na splátky úvěru. Naopak po rozvodu žalovaný, ačkoliv byl jako podnikatel ve ztrátě, investoval do svého majetku minimálně 5.000.000,- Kč. Obrana žalovaného o použití kupní ceny na úhradu několika úvěrů nebyla listinnými důkazy prokázána. I kdyby však bylo pravdou, že žalovaný tvrzené úvěrové smlouvy uzavřel, muselo by se jednat o závazky mimo BSM, neboť by byly sjednané bez jejího vědomí a přesahovaly míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že měla prokázat negativní skutečnost, že peníze nebyly utraceny.

Podle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Hodnocení důkazů je věcí soudu, který rozhoduje v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumat jen potud, pokud je v rozporu s pravidly logického myšlení nebo odporuje obecné zkušenosti (je zjevně nepřiměřené). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002 (uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz).

V daném případě ovšem hodnocení důkazů nelze přezkoumat proto, že odvolací soud ve svém rozsudku žádné důkazy nehodnotil, a z jeho odůvodnění tak není zřejmé, jak k závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyně dospěl.

Odvolací soud odkázal na závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by částka byla ke dni zániku manželství účastníkům k dispozici. Soud prvního stupně však žádný takový závěr ve svém rozsudku nevyjádřil. Vyjádřil toliko závěr, že dům nebyl součástí BSM, protože jako věc v právním smyslu vznikl již před uzavřením manželství, a dále závěr, že žalobkyně neoznačila důkazy k prokázání tvrzení o investicích společných prostředků do domu. Otázky osudu kupní ceny získané za prodej domu se soud prvního stupně dotkl pouze tím, že na základě předchozího pokynu odvolacího soudu zjišťoval, jaké úvěry od Bankovního domu SKALA, a. s. byly na stavbu domu poskytnuty. Na základě zprávy tohoto subjektu zjistil, že šlo o dva úvěry po 5.000.000,- Kč, první ze dne 25. 2. 1992, druhý ze dne 4. 2. 1993, a že oba byly zaplaceny před 8. 8. 1994. Žádný další závěr z toho soud prvního stupně nedovodil.

Odvolací soud dále uvedl, že „žalobkyně žádné důkazy ani nabídnout nemohla, jak uvedla již v řízení před soudem prvního stupně (viz protokol o jednání ze dne 12. 2. 2009).“ V protokole z uvedeného jednání ovšem žádné takové prohlášení zachyceno není. Naopak je zde (na č. l. 561) zachyceno tvrzení žalovaného, že u Bankovního domu SKALA byly celkem tři úvěry po 5.000.000,- Kč, že všechny tyto prostředky byly investovány do výstavby domu a že po prodeji domu všechny dluhy zaplatil. Žalobkyně navrhla, aby soud od katastrálního úřadu vyžádal fotokopie úvěrových a zástavních smluv. Při dalším jednání soud prvního stupně mimo jiné provedl důkaz zprávou Bankovního domu SKALA ze dne 18. 8. 1994 (viz č. l. 572). Žalobkyně pak v závěrečné řeči a stejně tak i v odvolání poukazovala na to, že žalovaný původně při svém výslechu dne 1. 4. 1999 tvrdil, že si vzal pouze dva úvěry a že právě to také bylo zjištěno (žalobkyně poukazovala též na to, že žalovaný původně tvrdil, že dům prodal pouze za 10.000.000,- Kč). Také žalovaný ve svém závěrečném návrhu připomněl pouze ony dva úvěry, ve vyjádření k odvolání žalobkyně se počtem úvěrů již nezabýval. Se všemi těmito skutečnostmi je třeba se při zjišťování, zda součástí BSM byla ke dni jeho zániku nějaká část kupní ceny, vyrovnat.

Odvolací soud navíc vycházel z nesprávného názoru o rozvržení důkazního břemene. K tomu se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, kde uvedl: „Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, Soubor rozhodnutí č. C 3698). To platí i ohledně částek, které měl jeden z účastníků (v dané věci žalovaná) získat prodejem společných věcí a zatajením výtěžku.“

Žalobkyně tudíž v tomto řízení nesla důkazní břemeno, že účastníci za trvání manželství nabyli kupní cenu; to bylo potvrzeno. Tvrdí-li pak žalovaný, že peníze byly spotřebovány na zaplacení dluhů z úvěrů, leží ohledně toho důkazní břemeno na něm.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího spočívá v této části jednak na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jednak na nepřezkoumatelnosti jakožto procesní vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil, a to v celém rozsahu (srov. § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř.) a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení se bude odvolací soud řídit shora uvedeným pravidlem o důkazním břemeni a vezme v úvahu to, co zatím vyšlo v řízení najevo, totiž především zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný obdržel 16.200.000,- Kč a uhradil dluhy ze dvou úvěrů po 5.000.000,- Kč.

Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že součástí BSM ke dni jeho zániku byl nějaký zůstatek získané kupní ceny (resp. že žalovaný neprokázal její spotřebování), může jej vypořádat pouze do výše 4.000.000,- Kč, ve které navrhla žalobkyně jeho vypořádání v žalobě. K pozdějšímu rozšíření tohoto nároku nelze přihlédnout, neboť žalobkyně je uplatnila až po uplynutí tříleté lhůty (platí zde to, co bylo řečeno v souvislosti s položkou 4).

Žalobkyně v dovolání namítla, že i kdyby žalovaný použil zbytek kupní ceny na uhrazení úvěrů, nemohlo by k tomu být přihlíženo, neboť by muselo jít o úvěry, které vázaly pouze jeho. Žalobkyně s žalovaným uzavřela pouze jedinou úvěrovou smlouvu a o případných dalších nic nevěděla.

Pokud jeden z manželů za trvání BSM sám uzavřel úvěrovou smlouvu, byl z ní zavázán jen on sám, a hrazení úvěru ze společných peněz tak představovalo vynaložení společného majetku na jeho oddělený majetek; zároveň však platí, že pokud peníze úvěrem získané byly použity na společný majetek, bylo k nim třeba při vypořádání BSM přihlédnout (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, uveřejněný pod č. 57/1970 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z novější judikatury stejně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003). Z obou pravidel pak lze dovodit závěr, že pokud jeden z manželů použil peníze získané ze svého úvěru na společný majetek a pokud svůj úvěr ve stejném rozsahu uhradil ze společných peněz, nemůže žádný z manželů při vypořádání BSM požadovat náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2012

Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru