Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4311/2016Usnesení NS ze dne 30.05.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Součást věci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4311.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 120 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2748/17 ze dne 15.05.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4311/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. B., zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová 928/4, proti žalované A. B., zastoupené JUDr. Ivo Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 6, o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C 109/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 26 Co 8/2016-210, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud Praha – východ (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. 4 C 109/2011-169, ve výroku I. zamítl žalobu na zaplacení částky 180 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 2. 7. 2010 do zaplacení. Ve výroku II. uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 76 800 Kč.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 26 Co 8/2016-210, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8 600 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení právní otázky, zda kuchyňská linka, za niž žalobkyně žádá po žalované peněžitou náhradu, je součástí domu žalované. Odvolací soud pochybil v hodnocení zákonných kritérií rozhodných pro posouzení toho, zda kuchyňská linka je součástí domu žalované ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. Napadené rozhodnutí se při řešení této otázky odchyluje od ustálené soudní praxe dovolacího soudu (představované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1397/2013, a ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1839/2004). Dále poukazuje na nesprávnost, resp. neúplnost zjištění skutkového stavu nalézacími soudy a současně poukazuje na vady řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží, aby jí zaplatila 180 000 Kč příslušenstvím, nebo aby napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podstata sporu je v tomto: Žalobkyně uzavřela dne 5. 5. 2007 manželství se synem žalované J. B. Oba se souhlasem žalované užívali byt v jejím domě v Ú. Se souhlasem žalované nainstalovali do bytu novou kuchyňskou linku, kterou žalobkyni darovali její rodiče. Žalobkyně se synem žalované dne 1. 7. 2010 domácnost opustili. Žalovaná dopisem ze dne 18. 7. 2010 vyzvala žalobkyni k vyklizení kuchyňské linky na základě tvrzení, že je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Upozornila ji, že pokud linku nevyklidí, dá ji demontovat a uskladnit, což následně i učinila. Žalobkyně naproti tomu považuje kuchyňskou linku za součást domu žalované a domáhá se po ní zaplacení odpovídající náhrady 180 000 Kč.

Posouzení skutečnosti, zda se linka stala součástí domu před 1. 1. 2014, kdy byla instalována a posléze demontována, podléhá i po 1. 1. 2014 režimu zákona č. 40/1964 Sb. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3201/2014, publikované v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod č. C 14 450).

Soud prvního stupně se zabýval pro výsledek sporu zásadní otázkou, zda se kuchyňská linka stala po umístění v domě žalované jeho součástí ve smyslu ustanovení § 120 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“). Podle tohoto ustanovení „Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4367/2016 (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, C 574), zdůraznil, že zákon další kritéria nestanoví; ta vymezila judikatura, která však současně uvádí, že vždy je třeba přihlížet „ke všem okolnostem“ dané věci a že zejména v hraničních případech záleží rozhodnutí na úvaze soudů v nalézacím řízení, vycházející ze specifických rysů každého případu a zohledňující zákonná kritéria, tj. že součást podle povahy věci k ní náleží a nemůže být oddělena, aniž by věc byla znehodnocena; tato kritéria musí být splněna současně. Specifikace uvedených kritérií v judikatuře slouží jako východisko pro úvahy soudu, kterou však striktně neomezuje ani nedeterminuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 200/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003).

Zejména ze znaleckého posudku znalce Jana Reže ze dne 23. 11. 2014 (dále již „znalecký posudek“) bylo zjištěno, že v daném případě se jedná o typizovanou sektorovou kuchyňskou linku, která sestává ze čtrnácti skříněk horních a spodních a tomu odpovídajících dýhových lišt. Spolu s ní byla dodána i digestoř. Jednotlivé díly kuchyňské linky byly zavěšeny na lištách, linka nebyla zhotovena na míru. Znalec ji (včetně digestoře) posuzoval již v demontovaném stavu, uskladněnou na osmi paletách v počtu čtrnácti horních a spodních skříněk a k nim odpovídajícím počtu věncových dýhových lišt. Znalec neshledal poškození linky ani digestoře. Soud dále zjistil, že kuchyňská linka byla instalována v domě žalované až po jeho rekonstrukci v roce 2008, kdy byla vyměněna plastová okna, byly zhotoveny nové rozvody vody, kanalizace, elektroinstalace a plynové topení. Za této situace nalézací soudy dospěly k závěru, že se kuchyňská linka nestala svým umístěním do domu žalované jeho součástí.

Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc, či o její součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, C 7761).

Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno, soud neopomenul posouzení věci ve světle konkrétních okolností daného případu, přičemž rozhodnutí je z hlediska právní otázky, zda je linka samostatnou věcí, či součástí domu žalované, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, ze dne 16. 2 2011, sp. zn. 21 Cdo 230/2010). Ani při zvážení dovolatelkou shora odkazovaných rozhodnutí není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená.

Ostatně již podle dříve publikovaného rozhodnutí „do individuálního vlastnictví majitelů bytů proto spadají zejména kuchyňské linky“ (viz rozhodnutí publikované pod č. 33/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); již z toho se podává, že linka je samostatnou věcí. Tento závěr podporuje i úprava v občanském soudním řádu; podle § 322 OSŘ platí, že z výkonu rozhodnutí jsou vyloučeny některé věci ve vlastnictví povinného, a mezi jinými movitými věcmi je uvedena kuchyňská linka. Nelze sice vyloučit, že v konkrétním případě by kuchyňská linka součástí domu mohla být – to pokud by byla spojena s domem či bytem takovým způsobem, že nemůže být od něj oddělena, aniž se tím dům či byt znehodnotil, nebo by byla upevněna ve zdi takovým způsobem, že by ji nebylo možno bez jejího poškození oddělit. Takový závěr však skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení vylučují.

Pokud žalobkyně namítala, že se odvolací soud zcela odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1839/2004, ve kterém údajně Nejvyšší soud přisvědčil názoru, že kuchyňská linka je součástí bytu ve smyslu § 120 obč. zák., dovolací soud konstatuje, že v citované věci Nejvyšší soud tuto právní otázku neposuzoval.

Dovolatelka dále zpochybňuje jednak odborné předpoklady znalce Jana Reže podat znalecký posudek, jednak správnost znaleckého posudku. V této souvislosti však neuvádí nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání.

Na okraj se uvádí: Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Z obsahu spisu se podává, že ve znaleckém posudku, který předložila žalovaná, je Jan Rež jako znalec oprávněn podávat posudky v oboru cen a odhadů věci movitých. Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, jakož i § 13 odst. 2 až 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, stanovící náležitosti znaleckého posudku, neukládá znalci povinnost uvádět ve znalecké doložce, jaké má pro svoji činnost kvalifikační předpoklady nebo zda dosáhl vysokoškolského vzdělání, jak namítá dovolatelka. Vytýkaný nedostatek podkladů, týkající se určení ceny kuchyňské linky, není z hlediska výsledku sporu právně významný. Námitka, že soudy chybně zhodnotily závěr znalce, který posoudil předmětnou kuchyňskou linku jako sektorovou na rozdíl od jejího výrobce či prodejce, kteří sami rozlišují sektorové linky a linky na míru, je otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1403/2015).

Dovolatelka dále namítá, že soud neprovedl důkaz listinami, které žalobkyně připojila ke svému vyjádření ze dne 14. 12. 2014. Takovým způsobem údajně žalovaná získala v řízení neodůvodněnou převahu. Všechny důsledky uvedeného nesprávného postupu soudu žalobkyně hodnotí jako odepření spravedlnosti.

Tvrzené pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout, jen pokud by dovolání bylo jinak (z jiného důvodu) přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.), a to není; dovolatelka ostatně konkrétní důvod přípustnosti neuvádí.

Lze jen podotknout, že podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř. – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). Této povinnosti by nalézací soudy nedostály, pokud by neprovedly navržené důkazy, aniž by odůvodnily z jakých důvodů. Tak tomu v dané věci nebylo.

Jak vyplývá z obsahu spisu, a to z vyjádření žalobkyně ze dne 14. 12. 2014 (č. l. 130 spisu) a z protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2014 (č. l. 125 spisu), soud prvního stupně z dotčených důkazů navrhovaných žalobkyní provedl důkazy „e-mailem syna žalované Ing. J. B. ze dne 2. 7. 2010 s návrhem na vyrovnání a vypořádání společného jmění manželů B.“, „protokolem o jednání ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 9 C 49/2011“ a „cenovým rozpočtem společnosti Jamall ze dne 24. 8. 2010 s grafickými návrhy kuchyňské linky“. Naopak soud prvního stupně neprovedl důkazy navrhované žalobkyní, a to „fotografiemi domu žalované“, kterými žalobkyně prokazovala, že všechny stavební úpravy v domě žalované – v místnosti určené pro zabudování kuchyňské linky, tj. rozvody vody, odpady i elektrické energie, měly jediný účel, a to zabudování konkrétní předmětné kuchyňské linky. Ze shora uvedeného žalobkyně dovozovala závěr, že kuchyňská linka byla natolik funkčně provázána s kuchyní v domě žalované, že demontáží linky došlo ke znehodnocení domu žalované. Z obsahu shora citovaného protokolu o jednání vyplývá, že soud prvního stupně neprovedl dokazování ani fotografiemi žalované, které měly prokázat opak. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud prvního stupně založil závěr o tom, že uvedené stavební úpravy nebyly provedeny pro umístění konkrétní (dotčené) kuchyňské linky, na zjištění z vyjádření Městského úřadu v Úvalech ze dne 22. 9. 2008, z oznámení o záměru v území k vydání územního souhlasu ze dne 15. 10. 2008 a z protokolu provedení zkoušky těsnosti ze dne 11. 12. 2008. Z uvedeného je zřejmé, že soud řádně svůj postup vysvětlil; v daném případě se nejednalo o vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že by se jednalo o takové procesní pochybení, které bylo možné hodnotit jako porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Dalšími návrhy na dokazování hodlala žalobkyně zpochybnit hodnověrnost tvrzení žalované. Jde o otázku hodnocení důkazů. Jak již bylo konstatováno shora, hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz k tomu shora připojenou judikaturu).

Dovolatelka dále namítla, že nalézací soudy nepostupovaly v řízení v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí „vzhledem k tomu, že žalobkyně vše prokázala a současně vyvrátila nepravdivá tvrzení žalované“, byly rozhodnutí obou soudů zcela „neočekávatelná“.

Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, či v nálezu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11, zdůraznil, že „soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu“; co je to překvapivé rozhodnutí, pak upřesňuje jeho četná judikatura. V souladu s tím dovolací soud např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, uzavřel: „Občanský soudní řád nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný názor než názor soudu. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky.“ V uvedeném smyslu dovolací soud procesní pochybení nalézacích soudu neshledal.

Závěrem pak dovolatelka namítá, „že soudy v rozporu s ust. § 2, 6, o. s. ř. stejně jako základních zásad nového občanského zákoníku § 3030 a § 6 – 8 NOZ nedbaly, aby práv žalované nebylo zneužíváno a nerealizovaly ve smyslu § 1 o. s. ř. ve vztahu k žalované výchovný účel k úctě k právům jiných subjektů. Do svých právních závěrů nezahrnuly, jaká strana se podílela na peněžní hodnotě za předmětnou kuchyňskou linku, tj. zásadu poctivosti. § 6 NOZ.“

Vzhledem k nekonkrétnosti citované námitky se dovolacímu soudu ani postupem obsahového výkladu námitky podle § 41 odst. 2 o. s. ř. nepodařilo zjistit, k jakým pochybením soudů obou stupňů tato námitka směřuje.

Za situace, kdy soud prvního stupně uzavřel, že se kuchyňská linka nestala svým umístěním do domu žalované jeho součástí, odvolací dovodil, že způsobilou žalobou na ochranu vlastnického práva žalobkyně k předmětné věci je prvotně žaloba dle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Teprve kdyby objektivně nebylo možné posuzovanou věc vydat, mohla by se žalobkyně případně domáhat po žalované náhrady škody ve výši hodnoty podle § 420 odst. 1 obč. zák., pokud by objektivní nemožnost jejího vydání svým zaviněným protiprávním jednáním žalovaná způsobila. Odvolací soud uzavřel, že za daných okolností nemá žalobkyně věcnou legitimaci domáhat se jakéhokoli peněžního plnění v souvislosti s tím, že kuchyňská linka v jejím vlastnictví byla umístěna v domě žalované. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4771/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 7844, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 355/2008).

Dovolatelka podala rovněž dovolání do všech výroků o náhradě nákladů řízení napadeného rozhodnutí, aniž by však toto dovolání jakkoli odůvodnila. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení napadeného rozhodnutí v daném případě nevyhovuje. Dovolací soud proto konstatuje, že ani dovolání dovolatelky do všech výroků o náhradě nákladů řízení napadeného rozhodnutí nenastoluje takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně je nepřípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru