Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4264/2018Usnesení NS ze dne 30.01.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Spoluvlastnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4264.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 1148 o. z.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1249/19 ze dne 04.06.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4264/2018-697

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Š. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, proti žalovanému J. Č., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 6/85, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 260/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018, č. j. 28 Co 333/2017-657, takto:

I. Dovolání proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018, č. j. 28 Co 333/2017-657, se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 376 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Petra Kubíčka.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 8 C 260/2014-352, zrušil podílové spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY v k. ú. XY, obec XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, pozemek spolu se stavbou přikázal do vlastnictví žalovaného a uložil mu, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání spoluvlastnictví 1 142 000 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výroky I. – III.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vydání bezdůvodného obohacení 280 500 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), zamítl žalobu o zaplacení částky 119 500 Kč (výrok V.), uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na zaplacení nákladů na údržbu nemovitostí 6 740 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.), zamítl žalobu žalovaného o zaplacení nákladů na údržbu 83 006,50 Kč (výrok VII.), uložil žalovanému zaplatit náhradu soudního poplatku 18 787 Kč (výrok VIII.), uložil žalovanému zaplatit náklady státu 5 242,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IX.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 7. 2018, č. j. 28 Co 333/2017-657, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. tak, že zrušuje spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, stojící na pozemku p. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, uvedené nemovité věci se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného, který je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku na vypořádání podílů 1 436 255 Kč (výrok I.), v napadených výrocích V. a VI. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), uložil žalobkyni, aby nahradila žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení před soudem prvního stupně 70 745 Kč a za řízení odvolací 49 445 Kč (výrok III.), uložil žalovanému, aby zaplatil České republice na účet soudu prvního stupně na nákladech řízení 25 774,25 Kč a soudní poplatky 18 520 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky IV. a V.), a rozhodl, že vůči žalobkyni nemá Česká republika právo na náhradu nákladů řízení státu (výrok VI.).

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že účastníci jsou bývalí manželéů; manželství uzavřené 30. 9. 1988 zaniklo rozvodem 23. 4. 2009. Rodinný dům postavili v roce 1913 praprarodiče žalovaného. Od roku 1995 byl spolu s pozemkem ve vlastnictví žalovaného, který darovací smlouvou uzavřenou 9. 3. 1999 daroval id. ½ těchto nemovitostí žalobkyni. Účastníci dům rekonstruovali a užívali k rekreaci. Od roku 2006 žalobkyně dům neužívala, zájem o jeho užívání projevila v roce 2014. Žalovaný se také domáhal vrácení daru, ale žaloba byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 8 C 34/2015, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2015. Vztahy účastníků jsou dlouhodobě (více jak deset let) narušené a účastníci nemají zájem ve spoluvlastnictví setrvávat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), je tak namístě spoluvlastnictví k nemovitosti zrušit (dům je podle § 506 odst. 1 o. z. součástí pozemku). Vzhledem k nemožnosti reálného rozdělení podle § 1147 o. z. ji přikázal za náhradu žalovanému. Při rovnosti podílů účastníků žalovanému svědčily citová vazba k nemovitosti (historický majetek rodiny), její dosavadní užívání, tedy účelné využití (byť žalobkyni nebylo kladeno k tíži, že vzhledem k vyhroceným vztahům účastníků neměla o užívání původně zájem) a schopnost zaplatit žalobkyni náhradu. Odvolací soud vycházel z ceny nemovitosti zjištěné ze znaleckého posudku Ing. Radomíra Stárka, MBA, z 21. 5. 2018 a ústního doplnění při jednání dne 12. 7. 2018.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že „jeho přípustnost opírá § 237 o. s. ř.“ a dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a/ o. s. ř. Namítá, že:

1) v žalobě původně navrhovala, aby nemovitost byla přikázána žalovanému, s tím, že jí zaplatí přiměřenou náhrada, kterou upřesnila na 2 305 000 Kč. To však žalovaný odmítl pro nedostatek peněz. Proto navrhla, aby nemovitost byla přikázána do jejího vlastnictví za uvedenou náhradu. Odvolací soud se v rozsáhlém dokazování zabýval její solventností. Uvedl, že pokud by prokázala, že je schopna zaplatit žalovanému 2 300 000 Kč, pak by jí byla nemovitost přikázána. Když pak doložila, že P. H. je ochoten zapůjčit jí částku vyplývající ze znaleckého posudku Ing. Fejfara a převedl ji na její účet, nadbytečně se zabýval její schopností zapůjčenou částku vrátit.

2) nesouhlasí ani s hodnocením důkazů odvolacím soudem týkajících se citové vazby žalovaného k nemovitostem s tím, že zcela opomenul její citové vazby, které jsou silnější a prokázané. Žalovaný se nejprve vyjádřil tak, že nemovitosti neužívá, že nejsou celoročně obyvatelné, zatímco žalobkyně tvrdila, že obyvatelné jsou a pokud jí budou přikázány, bude je užívat celoročně.

3) nesouhlasí s hodnocením znaleckého posudku Ing. R. Stárka. Vycházel pouze ze své databáze, neměl k dispozici údaje o prodejích nemovitostí v lokalitě XY, zatímco žalobkyně realizované prodeje v XY doložila. Proto navrhovala změnu znalce, nebylo ji však vyhověno a odvolací soud měl nařídit vypracování znaleckého posudku znaleckým ústavem.

4) odvolací soud nesprávně hodnotil povinnost účastníků k náhradě nákladů řízení, správné bylo rozhodnutí soudu prvního stupně.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k dovolání tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Poukázal na svoji silnou citovou vazbu k nemovitosti (majetek rodiny žalovaného více jak 100 let), na nezájem žalobkyně o užívání nemovitosti až do roku 2014, která v průběhu řízení dokonce navrhla, aby soud nařídil její prodej. K návrhu na přikázání nemovitosti do svého vlastnictví byla vedena jen nenávistí k žalovanému. Neopodstatněné jsou její námitky ke znaleckému posudku Ing. R. Stárka. K nesouhlasu s rozhodnutím o nákladech řízení neuvedla žádný argument. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017 a proto Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

O zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014 a proto dovolací soud postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.

Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Dovolatelka odůvodnila přípustnost dovolání odkazem na § 237 o. s. ř. Takové vymezení není dostatečné. V podání z 21. 11. 2018 označeném jako vyjádření k vyjádření žalovaného uvedla, že upřesňuje přípustnost dovolání tak, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Pokud z obsahu dovolání vyplývá, že zpochybňuje hlediska, která vedly soud k přikázání věci žalovanému, lze odkázat na judikaturu dovolacího soudu.

Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedené hledisko vůle a připravenosti spoluvlastníka (či několika spoluvlastníků) nabýt společnou věc za přiměřenou náhradu, nejde však o hledisko rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 3 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Rozhodnutí tak není v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.

K výhradám proti znaleckému posudku je třeba uvést, že se jedná námitku směřující do skutkového stavu, která dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), případně o námitku vady řízení, k níž s ohledem na absenci vymezení otázky přípustnosti dovolání, může dovolací soud přihlédnout až tehdy, shledá-li dovolání pro jinou právní otázku přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani v otázce dokazování skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.).

V rozsudku ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018, Nejvyšší soud uvedl: „Soud hodnotí přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem sice soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001 (uveřejněný pod č. C 1 186 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 (uveřejněný pod č. 7 649–7 652 v Souboru)]“.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku I. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., tudíž dovolání není přípustné. K dovolání proti výroku III. o nákladech řízení dovolací soud ještě podotýká, že není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Proto dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 1. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru