Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 422/2020Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaPodílové spoluvlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.422.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1147 o. z.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1931/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 422/2020-541

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, proti žalované G. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Černíkova 2986/14, o vypořádání podílového spoluvlastnictví k částce 2 600 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 110 C 52/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2019, č. j. 14 Co 69/2016-497, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2019, č. j. 14 Co 69/2016-497, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.

– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 110 C 52/2012-138, zamítl žalobu o zaplacení 1 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 14 Co 69/2016-497, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 300 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení za dobu od 12. 4. 2012 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla v něm, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolacím soudem je posuzovaná otázka rozhodována rozdílně, a také se odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v kasačním rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1500/2019. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká posouzení povahy veškerých smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou jako důkazního prostředku způsobilého prokázat vůli účastníků k převodu bytové jednotky na žalovanou bez jakékoli finanční náhrady pro žalobce, jakož i posouzení motivace a důvodů, které účastníky k uzavření těchto smluv vedly. Dále rozporuje posouzení povahy prostředků čerpaných formou hypotečního úvěru sjednaného žalovanou a jejich následné použití žalovanou k rekonstrukci a zhodnocení bytové jednotky, posouzení povahy závazku z předmětného hypotečního úvěru a způsobu jejich vypořádání mezi účastníky. Zpochybňuje také posouzení právního názoru dovolacího soudu ve vztahu k případnému stanovení výše přiměřené náhrady žalobce. Navrhla odklad vykonatelnosti a zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud především uvádí, že v plném rozsahu odkazuje na svá dvě předchozí podrobná kasační rozhodnutí (rozsudky ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6058/2017, a ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1500/2019), ve kterých se zabýval okolnostmi, pro které odvolací soud shledal nárok žalobce rozporným s dobrými mravy. Zejména ve druhém z nich neměl výhrady vůči zjištěnému skutkovému stavu věci, pouze se v některých ohledech neztotožnil s právním posouzením věci, které učinil odvolací soud, jestliže dospěl k závěru, že podmínky pro modifikaci přiměřené náhrady v dané věci jsou dány. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že se jednalo o rozhodnutí pro dovolatelku příznivá, neboť odvolací soud shledal nárok žalobce rozporným s dobrými mravy.

Současně dovolací soud vysvětlil a podrobně odůvodnil, že přiměřenou náhradu v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze modifikovat pouze ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků s dobrými mravy s tím, že dovolací soud může závěry nalézacích soudů ohledně modifikace výše přiměřené náhrady v dovolacím řízení zpochybnit pouze v případě nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení.

Pro posouzení dovolání jsou bezpředmětné ty jeho části, ve kterých sice dovolatelka kritizuje právní závěry odvolacího soudu, činí tak na základě – odvolacím soudem zjištěného – odlišného skutkového stavu věci, neboť učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení přezkoumávat z hlediska jejich správnosti (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). Jedná se např. o tu část dovolání, v níž dovolatelka uvádí, že již v době trvání manželství žalobce otci dovolatelky měl slíbit, že ohledně předmětného bytu nebude na žalované v případě „rozpadu jejich manželství nikdy ničeho požadovat“, případně tu část dovolání, ve kterém popisuje důvody, pro které nemohla po ukončení exekuce podat návrh na vklad vlastnického práva podle dohody ze dne 13. 3. 2007.

K posouzení povahy smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou a ke stanovení výše přiměřené náhrady:

Tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání.

Bylo-li společné jmění manželů vypořádáno na základě zákonné domněnky a je rušeno a vypořádáváno takto vzniklé podílové spoluvlastnictví, pak při určení výše „přiměřené náhrady“ za spoluvlastnický podíl (§ 142 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout k tomu, že strany se dříve v rámci komplexního vypořádání jejich manželských majetkových vztahů dohodly na určitém vymezení náhrady (příp. na tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě vedly rozumné a spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno, přičemž účinnou se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena katastrálnímu úřadu k provedení vkladového řízení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Odvolací soud vyložil právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v kasačním rozhodnutí vydaným v této věci na č. j. 22 Cdo 1500/2019-473 tak, že dosud učiněné skutkové a právní závěry odvolacího soudu na základě provedeného dokazování nelze zhodnotit pro závěr o uplatnění nároku žalobce jako rozporného s dobrými mravy. Dále odvolací soud uvedl, že by „závazný názor dovolacího soudu byl dán jen ve vztahu k plnému odepření nároku žalobce a připouštěl odepření v nějaké části.“

Dovolací soud připouští, že odvolací soud neinterpretoval právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí zcela přiléhavě, neboť v předchozím kasačním rozhodnutí dovolací soud mimo jiné uvedl, že v dalším řízení „odvolací soud opětovně zváží, zda je na místě žalobci uplatněný nárok na vypořádání s poukazem na rozpor s dobrými mravy v plném rozsahu nepřiznat“, a to s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem věci. Tím však dovolací soud neupřel odvolacímu soudu možnost úvahy o případném snížení přiměřené náhrady, budou-li pro takový postup dány důvody, čímž zjevně reagoval na to, že v předchozích rozhodnutích odvolací soud nepřiznal žalobci přiměřenou náhradu žádnou. To platí tím spíše, pokud by došlo ke změně skutkového stavu věci, nebo by předmětem úvah odvolacího soudu byly okolnosti, které nepromítl do svého předchozího rozhodnutí.

Jde-li, jak vyložil dovolací soud ve svém kasačním rozhodnutí, o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, nelze dovolacím rozhodnutím nalézacím soudům takové právo upřít, neboť dovolací soud přezkoumává pouze konkrétní závěry v jednotlivých individuálních případech.

Nejvyšší soud nezavázal odvolací soud přímo k tomu, aby stanovil vypořádací podíl ve výši poloviny, a tedy ani k tomu, že by nemohl stanovit žalované na vyrovnání podílů k zaplacení nižší částku, než je částka představující polovinu ceny utržené za prodanou bytovou jednotku, nicméně z hlediska zjevné nepřiměřenosti závěr odvolacího soudu obstojí.

Dovolací soud přezkoumával v předchozím kasačním rozhodnutí závěry odvolacího soudu, který zjevně přihlédl ke všem zjištěným okolnostem v průběhu řízení, pouze se však neztotožnil s jejich právním hodnocením. Z toho pak učinil závěr, že za stávajícího skutkového stavu věci tak, jak byl popsán a zjištěn odvolacím soudem, neobstojí úvaha odvolacího soudu o rozporu požadavku žalobce s dobrými mravy; pak je ovšem bezpředmětná úvaha o rozsahu nepřiznání přiměřené náhrady. Z toho pak ovšem současně plyne, že pokud nedojde ke změně skutkového stavu věci, případně odvolací soud nepřihlédne k jiným, dosud nezohledněným skutečnostem, lze závěr dovolacího soudu vyložit tak, že požadavek žalobce v rozporu s dobrými mravy není. Byť se cítil odvolací soud bez dalšího vázán – z jeho pohledu – kategorickým názorem dovolacího soudu, jestliže skutkový stav nedoznal změny a odvolací soud vzal na zřetel všechna hlediska, která zvažoval již v předchozím rozhodnutí, pak jeho koncový závěr o tom, že požadavek žalobce v rozporu s dobrými mravy není, obstojí.

Dovolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích v této věci uvedl, že ze smluv o převodu bytové jednotky, které mezi sebou účastníci uzavřeli, nelze bez dalšího usuzovat na opakovanou vůli žalobce přenechat výlučné vlastnické právo žalované bez jakékoliv finanční náhrady. Exekučním příkazem Finančního úřadu Brno II z 8. 11. 2005 byla nařízena exekuce vykonatelného nedoplatku v částce 34 463 Kč proti žalobci jako dlužníkovi, a to prodejem předmětné bytové jednotky v SJM žalobce a žalované, přičemž bylo žalobci mimo jiné zakázáno, aby tuto nemovitost převedl na někoho jiného. S vědomím těchto důsledků pak byly uzavírány první dvě smlouvy ze dne 24. 1. 2007 a 1. 3. 2007, které v době svého uzavření nemohly vyvolat zamýšlené účinky. Smlouva o zúžení SJM ze dne 13. 3. 2007 mohla být po ukončení exekuce (25. 6. 2007) před rozvodem manželství účastníků předložena ke vkladu do katastru nemovitostí a v případě zápisu práv podle obsahu této dohody by předmět sporu zjevně odpadl, neboť žalovaná by byla zapsána jako vlastník bytové jednotky. Všechny tři smlouvy byly uzavřeny v době, kdy žalobce vlastnicky disponovat s předmětnou bytovou jednotkou v SJM kvůli nařízené exekuci nesměl. Se závěrem o opakovaném projevu vůle žalobce přenechat žalované výlučné vlastnické právo k bytové jednotce bez náhrady při uzavření čtvrté smlouvy ze dne 1. 4. 2009 se dovolací soud rovněž neztotožnil. Minimálně po ukončení exekučního řízení žalovaná mohla návrh na vklad této smlouvy do katastru nemovitostí podat. V samotné smlouvě o převodu bytové jednotky ze dne 1. 4. 2009 nebyla peněžitá náhrada za převod podílu na bytové jednotce vůbec řešena. Ani z obsahu smlouvy nelze bez dalšího vůli žalobce přenechat výlučné vlastnické právo k bytové jednotce žalované bez jakékoliv finanční náhrady dovodit. Není-li tudíž ve smlouvě o převodu bytové jednotky řešena otázka, zda žalobci za převod podílu na ní náleží náhrada, nelze bez dalšího podle názoru dovolacího soudu dovodit, že tomu tak není.

Skutečnosti, které žalovaná v dovolání uvádí, nevycházejí ze skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy v této věci, neboť ten zůstal od vydání posledního kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu nezměněn. Polemika se skutkovými závěry je však v dovolacím řízení nepřípustná, protože dovolací soud je skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, vázán (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Dovolací soud za tohoto stavu neshledal konečnou úvahu odvolacího soudu, byť se tento cítil bez dalšího vázán obsahem předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím řízení obstojí.

K povaze prostředků čerpaných z hypotéčního úvěru sjednaného žalovanou:

Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.

Uvedenou okolnost zmiňuje dovolatelka zjevně proto, že má být vyložena v její prospěch při úvaze o dosahu aplikace ustanovení o dobrých mravech. V této souvislosti pak dovolacímu soudu vytýká, že v předchozím kasačním rozsudku nevyjádřil jasné a konečné stanovisko, jak na povahu finančních prostředků a závazku z hypotéčního úvěru nahlížet.

Tak tomu však není.

Předchozí rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno mimo jiné na dílčím závěru, že „žalovaná na její náklady zajistila ‚zásadní zvýšení hodnoty předmětného bytu‘ a nepožadovala po žalobci ‚splnění části závazku‘ v celkové výši 600 000 Kč z úvěrové smlouvy u Raiffeisen bank, a. s., kterou použila právě na rekonstrukci předmětného bytu“; tuto okolnost zohlednil odvolací soud ve prospěch závěru, že požadavek žalobce je v rozporu s dobrými mravy.

S tímto závěrem se dovolací soud neztotožnil s tím, že tuto okolnost nelze při úvaze o rozporu požadavku žalobce s dobrými mravy brát vůbec v potaz. Vysvětlil zcela jednoznačně, a potud dovolací soud v podrobnostech na své předchozí rozhodnutí opětovně odkazuje, že se jednalo o rekonstrukci věci ve společném jmění manželů ze společných prostředků, tudíž tuto okolnost v dané věci nijak promítnout z hlediska dobrých mravů nelze, neboť se nejednalo o rekonstrukci „provedenou žalovanou na její náklady“. K již výše uvedenému pak dovolací soud dále dodává, že pokud žalovaná použila společné prostředky na investice do společné věci bez souhlasu žalobce, jednala v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák., který pro nakládání s majetkem ve společném jmění, nejde-li o běžné záležitosti, vyžaduje souhlas druhého manžela.

Současně odvolací soud v předchozím rozhodnutí ve prospěch závěru o rozporu požadavku žalobce s dobrými mravy poukázal také na to, že „hypotéční úvěr žalovaná dosud splácí a teoreticky by se mohla domáhat po žalobci splnění části tohoto závazku“. Pokud tak nečiní, protože „úvěr považuje za svůj“, jde o okolnost, která podporuje závěr o rozporu požadavku žalobce s dobrými mravy.

I ve vztahu k této okolnosti dovolací soud vysvětlil, že při úvaze o dobrých mravech hrát roli nemůže.

Dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (č. j. 22 Cdo 1500/2019-473) vysvětlil, že aby mohla žalovaná požadovat ve vztahu k uvedené smlouvě o úvěru jakékoliv plnění odvolacím soudem naznačené, muselo by se jednat o dluh tvořící součást společného jmění. Pokud by šlo o výlučný dluh žalované, který by následně hradila ze svých výlučných prostředků, šlo by o plnění výlučných finančních prostředků na výlučný dluh; zde by žádný nárok vůči žalobci nemohl vzniknout. Pokud by výlučný dluh byl hrazen z prostředků tvořících součást SJM, šlo by o vnos ze společného majetku na výlučný dluh žalované, který by mohl naopak uplatnit žalobce v rámci vypořádání SJM.

Současně dovolací soud poukázal na to, že se jednalo o závazek (dluh) tvořící SJM, i když smlouvu o úvěru uzavřela toliko žalovaná, muselo by jít o dluh nepřesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, anebo o dluh, který by byl nejpozději při jeho vzniku odsouhlasen žalobcem. Již vzhledem k výši dluhu, který činil 600 000 Kč, dovolací soud naznačil, že o případ nepřesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů nepůjde. Za skutkového stavu, jak byl ve věci zjištěný, se pak ani nepodává, že by bylo v řízení prokázáno udělení souhlasu žalobce s převzetím dluhu. Žalovaná pak toto netvrdila ani v řízení následujícím po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1500/2019-473. Pokud pak žalovaná v dovolání namítá, že měl odvolací soud zkoumat, zda byl dluh žalobcem odsouhlasen, dovolací soud uvádí, že civilní sporné řízení je ovládáno zásadou projednací. Tato zásada značí, že odpovědnost za zjištění skutkového stavu leží zásadně na stranách sporu. Jestliže tedy žalovaná měla za to, že byl souhlas žalobcem udělen, měla toto také v řízení tvrdit a prokázat. Není povinností soudu, aby aktivně po těchto skutečnostech pátral.

Uvedené závěry dovolacího soudu jsou jasné a zřetelné; za skutkového stavu věci byl závazek z hypotéčního úvěru dluhem toliko žalované. Pro úplnost pak dovolací soud dodal, že jediné případné plnění ve vztahu k dluhu z úvěrové smlouvy, které by mohla žalovaná vůči žalobci v obecné rovině uplatňovat, by vycházelo ze stavu, kdy by byl dluh součástí společného jmění manželů a žalovaná jej hradila (případně uhradila) z jejích výlučných prostředků. O tento případ však v dané věci nešlo.

Jestliže byla sama žalovaná přesvědčena o tom, že „úvěr považuje za svůj“, není dovolacímu soudu vůbec zřejmé, z čeho pramení její úvaha, že by se mohla po žalobci domáhat splnění části tohoto závazku. V takovém případě by byl buď úvěr hrazen z jejích výlučných prostředků a pak by použila na svůj dluh své výlučné peníze, anebo by byl její dluh hrazen ze společných prostředků a pak by naopak mohl žalobce po ní požadovat náhradu za vnos ze společného majetku do majetku výlučného (výlučného dluhu).

Proto odvolacím soudem v předchozím rozhodnutí uvažovaná okolnost nemohla hrát pro úvahu o dobrých mravech žádnou roli, neboť nešlo o případ, že by žalovaná mohla požadovat po žalobci splnění části dluhu, a protože tak nečiní, mělo by to být zohledněno při aplikaci institutu dobrých mravů. Dovolací soud pak již neřešil, a řešit nemusel, zda by v případě, který naznačoval odvolací soud, měl přednost postup, kdy by se žalovaná mohla domáhat zaplacení odpovídající částky po žalobci, nebo bez ohledu na tuto možnost by bylo možno danou okolnost promítnout do možného snížení přiměřené náhrady, a to proto, že žalované žádný nárok vůči žalobci podle skutkových zjištění a jejich právního hodnocení nevznikl.

Dovolací soud proto považuje právní závěr odvolacího soudu učiněný ve vztahu k povaze dluhu z úvěrové smlouvy uzavřené žalovanou za dobu trvání manželství za takto zjištěného skutkového stavu za správný.

Zcela pro úplnost pak dovolací soud dodává, že i kdyby snad měla žalovaná za žalobcem jakoukoliv nárokovatelnou pohledávku, ač z dosavadního řízení vyplývá opak, nemohla by žádat, aby s přihlédnutím k této pohledávce byla snížena výše přiměřené náhrady. Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, uveřejněném pod č. 40/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že rozsudek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je rozhodnutím konstitutivním, který práva a povinnosti teprve zakládá, a proto před nabytím právní moci rozsudku není proti nároku z něj plynoucímu započtení možné; účinky započtení nastanou až v okamžiku, kdy se pohledávky setkají, tedy kdy se stanou způsobilými k započtení, tedy nejdříve k okamžiku právní moci rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, zatímco soud musí vycházet z právního stavu v době vyhlášení rozhodnutí, kdy ještě pohledávka na zaplacení vypořádacího podílu neexistuje.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/)].

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru