Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4165/2019Usnesení NS ze dne 27.02.2020

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4165.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4165/2019-1504

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1573/18, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 266/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2019, č. j. 28 Co 212/2018-1426, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 34 993,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Zdeňka Stejskala, advokáta se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1573/18.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2018, č. j. 5 C 266/2011-1070, rozhodl, že do společného jmění manželů náleží bazén, obchodní podíl ve společnosti XY, pohledávka z titulu investic do pozemků žalovaného a pohledávka za společností XY (výrok I), uvedené přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 4 709 710 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 28 Co 212/2018-1426, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného bazén, pohledávku za společností XY a obchodní podíl ve společnosti XY a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 5 075 465,23 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nesprávně řeší otázky hmotného i procesního práva, které buď nebyly doposud vůbec předmětem rozhodování dovolacího soudu, nebo které byly odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Žalovaný v dovolání uvádí celkem dvanáct právních otázek, u nichž má za to, že byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu vyřešeny nesprávně; dvě otázky považuje za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, ostatní otázky měly být odvolacím soudem řešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost řešení konkrétně těchto právních otázek:

a) zda pro závěr o včasnosti návrhu na vypořádání položky ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) uplatněného prostřednictvím telefaxu postačí údaj o době odeslání uvedený na tomto podání, aniž by bylo podání označeno razítkem soudu o době doručení soudu;

b) zda je třeba v případě návrhu na vypořádání pohledávky za třetí osobou ze smlouvy o půjčce, kterou uzavřel jeden z manželů, pro zařazení takové pohledávky do aktiv SJM třeba zjistit okolnosti uzavření smlouvy a naplnění takové smlouvy jakožto reálného kontraktu;

c) zda se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí, pokud soud vyhodnotí některé důkazy jako nevěrohodné a současně účastníka, který tyto důkazy navrhoval k prokázání svých tvrzení, o takovém hodnocení nevyrozumí a poučí jej pouze obecně o tom, že skutečnosti, jež měly být těmito důkazy podloženy, nemá za prokázané;

d) zda je v případě vypořádání pohledávky za třetí osobou (pro účely vypořádání SJM) hodnotou takovéto položky nominální zůstatek pohledávky ke dni zániku SJM;

e) zda má být v případě vypořádání pohledávky za obchodní společností, v níž je jeden z manželů společníkem, tato pohledávka přikázána tomuto manželovi, anebo má být vypořádání SJM provedeno tak, aby výše vypořádacího podílu v penězích byla co nejnižší;

f) zda a za jakých okolností může být důvodem disparity vypořádacích podílů skutečnost, že spolu manželé před zánikem SJM po delší dobu společně nehospodařili;

g) zda mohou být důvodem disparity vypořádacích podílů okolnosti související s péčí o společné nezletilé děti v období po zániku SJM;

h) zda je stavba hloubeného sklolaminátového bazénu součástí pozemku, na němž je umístěna, anebo je samostatnou věcí;

i) zda je položka SJM v žalobě řádně navržena k vypořádání, jestliže je označena jako příslušenství jiné věci, která je též navrhována k vypořádání jako součást SJM, avšak o níž je v průběhu řízení zjištěno, že součástí SJM není;

j) zda je přípustné, aby obvyklá cena stavby, jež není součástí pozemku, byla stanovena na základě znaleckého posudku s použitím reprodukční metody se zohledněním opotřebení;

k) zda k prokázání investice ze SJM do pozemku ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů postačí důkaz o tom, že daná investice na pozemku existuje, anebo musí být prokázán i peněžní tok ze SJM na tuto investici;

l) zda je zahradní zavlažovací systém po umístění na pozemek součástí tohoto pozemku, anebo se jedná o samostatnou movitou věc.

V doplnění dovolání žalovaný namítá rovněž nesprávnost posouzení míry úspěchu obou účastníků řízení s ohledem na vyčíslení nákladů řízení odvolacím soudem; má za to, že mu náklady řízení měly být částečně přiznány.

Na základě všech výše uvedených námitek žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, a že napadený rozsudek považuje za správný a nezpochybnitelně odůvodněný. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Dovolání není přípustné.

Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

a) K posouzení včasnosti telefaxového podání žalobkyně

Žalovaný v dovolání pokládá otázku, zda pro závěr o včasnosti návrhu na vypořádání položky ze zaniklého SJM uplatněného prostřednictvím telefaxu postačí údaj o době odeslání uvedený na tomto podání, aniž by bylo podání označeno razítkem soudu o době doručení soudu. Namítá, že v případě, že jediným časovým údajem na podání je údaj o době odeslání z telefaxového přístroje odesílatele a nikoliv z telefaxového přístroje soudu, není doba doručení tohoto podání soudu objektivně zjistitelná a nemůže jít k tíži žalovaného, že se žalobkyně pro doručení svého podání rozhodla použít zastaralého technického prostředku. Žalovaný má za to, že se dovolací soud ve své rozhodovací praxi prozatím jednoznačně nevyjádřil k tomu, jaké musejí být splněny procesní podmínky pro závěr, že podání prostřednictvím telefaxu došlo soudu v konkrétní den.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť k problematice posuzování včasnosti dojití telefaxového podání soudu se dovolací soud již vyjadřoval.

Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu „učiní-li účastník řízení podání telefaxem, je pro posouzení včasnosti takového podání rozhodné, kdy došlo soudu“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2378/99, uveřejněné pod č. 17/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V tomto případě bylo podání žalobkyně odesláno (a tudíž i soudu doručeno) prostřednictvím telefaxu dne 11. 11. 2013 ve 21:35 hodin, což vzal odvolací soud za prokázané z časového údaje automaticky vyznačeného na tomto podání telefaxovým přístrojem odesílatele. Pokud žalovaný zpochybňuje okamžik doručení podání žalobkyně soudu s tím, že datum na telefaxovém přístroji mohlo být nastaveno nesprávně, není tato námitka žalovaného relevantní vzhledem k tomu, že soud jednoznačně uzavřel, že datum doručení telefaxového podání žalobkyně soudu se shoduje s datem odeslání tohoto podání. Odvolací soud konstatoval, že časový údaj je na telefaxovém podání jednoznačně zobrazen, přičemž se jedná o okamžik, kdy byla žalobkyní odeslaná faxová zpráva přenesena do technického zařízení soudu prvního stupně, a o tomto okamžiku neměl žádné pochybnosti. Jedná se tak o skutkový závěr soudu ohledně doby doručení podání žalobkyně, který dovolacímu soudu přezkoumávat nepřísluší (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

To, že na telefaxovém podání žalobkyně není otisk razítka soudu s datem doručení dne 11. 11. 2013 je pochopitelné, neboť podání bylo odesláno v pozdních večerních hodinách, tudíž jej na soudě v tento okamžik nemohl nikdo převzít; to ovšem neznamená, že podání nebylo doručeno včas. Žalobkyně následně své telefaxové podání doplnila dne 13. 11. 2013 (č. l. 232), tudíž byla zachována i třídenní lhůta vyžadovaná § 42 odst. 2 o. s. ř. pro doplnění originálu podání učiněného telefaxem, případně písemného podání shodného znění. Odvolací soud proto správně uzavřel, že podání žalobkyně se do dispozice soudu dostalo včas, tj. ještě před uplynutím lhůty podle § 150 odst. 4 obč. zák., s níž je spojena zákonná domněnka vypořádání SJM.

K námitce žalovaného, že žalobkyně měla k zaslání svého podání využít datové schránky svého zástupce namísto telefaxového přístroje, který je svou technologií již zastaralý, dovolací soud pouze konstatuje, že § 42 odst. 1 o. s. ř. stále umožňuje učinit písemné podání v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě nebo telefaxem, přičemž rozhodnutí, jakého prostředku ke svému podání využije, je čistě v kompetenci daného účastníka, přičemž se obecně stále jedná o rovnocenné možnosti odeslání podání (samozřejmě za současného dodržení dalších zákonem stanovených podmínek – zejm. § 42 odst. 2 o. s. ř.).

b) K naplnění smlouvy o půjčce jakožto reálného kontraktu

Dále žalovaný předkládá otázku, zda je třeba v případě návrhu na vypořádání pohledávky za třetí osobou ze smlouvy o půjčce, kterou uzavřel jen jeden z manželů, pro zařazení takové pohledávky do aktiv SJM třeba zjistit okolnosti uzavření smlouvy a naplnění takové smlouvy jakožto reálného kontraktu. Namítá, že žalobkyně byla povinna v řízení prokázat nejen existenci smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovaným a společností XY, ale zejména to, že peníze byly skutečně společnosti XY z prostředků SJM převedeny, tedy reálné naplnění smlouvy, což však žalobkyně podle žalovaného neprokázala. Poukazuje na rozpor s judikaturou dovolacího soudu ohledně nutnosti prokázat, že k peněžitému toku skutečně došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005) a důkazního břemene k prokázání toho, že daná hodnota byla nabyta za trvání manželství a je tudíž v SJM, resp. toho, zda byla nabyta z výlučných prostředků jednoho z manželů, a do SJM by tedy nenáležela (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4009/2007).

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

V prvé řadě je důležité podotknout, že žalovaný v průběhu řízení před soudy nižších stupňů existenci pohledávky za společností XY nerozporoval, nýbrž pouze namítal, že prostředky poskytnuté jako půjčka této obchodní společnosti nebyly součástí SJM, ale pocházely z výlučných prostředků žalovaného. Soudy nižších stupňů proto neměly důvod pochybovat o existenci smlouvy o půjčce i jejím naplnění coby reálného kontraktu a učinily skutkový závěr, že k převodu peněz na účet společnosti ze strany žalovaného došlo; ohledně doby poskytnutí půjčky za trvání manželství soudy taktéž neměly pochybnost. Podstatné proto bylo následně zjistit, zda poskytnuté peněžní prostředky náležely do SJM, či nikoliv. K prokázání skutečnosti, že peněžní prostředky poskytnuté jako půjčka třetí osobě pocházely z výlučných prostředků jednoho z manželů, pak nese důkazní břemeno ten z manželů, který se tohoto tvrzení dovolává – tedy žalovaný – a přesně tuto skutečnost soudy nižších stupňů (zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu) také po žalovaném požadovaly prokázat. Odvolací soud k tomuto prováděl podrobné dokazování a k provedeným důkazům se v napadeném rozhodnutí dostatečně vyjádřil (viz zejm. body 66–74 rozhodnutí), na základě čehož učinil závěr, že žalovaný ohledně pohledávky za společností XY neprokázal, že by půjčku poskytnul ze svých výlučných prostředků. A pokud bylo zároveň prokázáno, že půjčka byla poskytnuta za trvání manželství, bylo možné uzavřít, že prostředky poskytnuté společnosti XY pocházely ze SJM. Postupu odvolacího soudu proto v tomto ohledu nelze ničeho vytknout. Mimo to se navíc jedná opět o skutkový závěr soudu, jenž v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Ostatně dovolatel existenci půjčky ani nezpochybnil a svou dovolací výhradu pojí výhradně s argumentací, že reálný charakter půjčky naplněn byl, ale nikoliv z prostředků tvořících SJM, ale z jeho výlučných prostředků. Jestliže se soudy zabývaly posouzením, z jakých finančních prostředků byla půjčka poskytnuta, a dospěly k závěru, že se nejednalo o výlučné prostředky žalovaného, pak při absenci tvrzení, že by mohlo jít o prostředky náležející do vlastnictví třetí osoby, učinily jediný možný závěr, že se jednalo o prostředky tvořící součást společného jmění.

c) K nevěrohodnosti důkazů a překvapivosti rozhodnutí

Žalovaný v dovolání dále pokládá otázku, zda se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí, pokud soud vyhodnotí některé důkazy jako nevěrohodné a současně účastníka, který tyto důkazy navrhoval k prokázání svých tvrzení, o takovém hodnocení nevyrozumí a poučí jej pouze obecně o tom, že skutečnosti, jež měly být těmito důkazy podloženy, nemá za prokázané. Nesouhlasí s hodnotícím závěrem odvolacího soudu o nevěrohodnosti důkazů, které měly sloužit k prokázání tvrzení, že finanční prostředky poskytnuté na základě smlouvy o půjčce společnosti XY nepocházely ze SJM, nýbrž z majetku získaného od třetích osob. Závěry odvolacího soudu považuje za překvapivé, neboť výsledky hodnocení těchto důkazů mu byly zpřístupněny až v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, tudíž se vůči těmto závěrům žalovaný již neměl možnost účinně bránit. Uvedené považuje zároveň za porušení práva na spravedlivý proces, když mu tímto postupem bylo odňato právo na řádný opravný prostředek skutkového charakteru. Poukazuje na rozpor s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu týkající se překvapivosti rozhodnutí.

Dovolací soud v prvé řadě podotýká, že námitky žalovaného polemizující s hodnocením jím navržených důkazů odvolacím soudem jsou námitkami směřujícími do skutkového stavu, které napadají správnost skutkových zjištění, jež v rámci dovolacího řízení s ohledem na § 241a odst. 1 o. s. ř. a zásadu volného hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů nelze brát v potaz. Pokud tedy dovolatel nesouhlasí se způsobem vyhodnocení jím předložených důkazů ze strany odvolacího soudu, dovolacímu soudu takové námitky přezkoumávat nepřísluší.

Dovolací soud se proto v této otázce zaměřil pouze na žalovaným namítanou nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu a tvrzenou překvapivost napadeného rozhodnutí. I zde ovšem dospěl k závěru, že ani v této části námitky žalovaného přípustnost dovolání nezakládají.

Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)].

O překvapivé rozhodnutí v dané věci vůbec nemohlo jít; soudy obou stupňů se okolnostmi tvrzené půjčky podrobně zabývaly (tvrzená půjčka byla uplatněna již v žalobě), prováděly rozsáhlé dokazování a dospěly k jasným skutkovým závěrům. Pakliže s nimi dovolatel nesouhlasí, je to výhrada vůči hodnocení dokazování, nicméně dovolatel nemůže být objektivně překvapen tím, že soud dokazování vyhodnotil odlišně oproti jeho tvrzením a přesvědčení.

Žalovaný v průběhu řízení tvrdil, že finanční prostředky poskytnuté jako půjčka společnosti XY nepocházely ze společného jmění účastníků, nýbrž z výlučných prostředků žalovaného získaných převážně na základě darů od třetích osob, a tudíž žalobkyní navržená pohledávka za společností XY nemohla být součástí vypořádání zaniklého SJM. Ohledně prokázání tvrzeného původu poskytnutých finančních prostředků mimo SJM tížilo žalovaného důkazní břemeno, přičemž v průběhu řízení před soudy nižších stupňů k tomuto žalovaný navrhl několik důkazů, zejména výpověďmi svědků. Odvolací soud nicméně postupoval zcela korektně, když v odvolacím řízení zopakoval výslechy svědků, následně zhodnotil jejich věrohodnost a na základě toho učinil skutkový závěr, že nemá za prokázané, že by poskytnuté finanční prostředky byly výlučným vlastnictvím žalovaného, tudíž uzavřel, že musely pocházet ze SJM. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se se všemi provedenými důkazy podrobně vypořádal a pečlivě zdůvodnil, proč považoval tvrzení žalovaného a výpovědi některých svědků za nevěrohodné a z jakého důvodu k nim v rámci hodnocení důkazů nepřihlédl. Z procesního hlediska tudíž odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, žalovaný byl řádně poučen ohledně jakých skutečností jej tíží důkazní břemeno, a toto břemeno v rámci řízení před odvolacím soudem neunesl.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, kdy proti němu směřovanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl (dostupné na www.nsoud.cz, https://nalus.usoud.cz)]. Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána, anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a důvod [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod [srovnej citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Odvolací soud své rozhodnutí ohledně půjčky ve skutečnosti nezaložil na neunesení důkazního břemene ze strany žalovaného, byť tuto formulaci použil, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu. Jestliže tedy navíc poskytl žalovanému poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání poskytnutí půjčky z jeho výlučných prostředků, nejenže nekrátil žalovaného na jeho procesních právech, ale naopak mu poskytl procesní poučení nad rámec jeho zákonných poučovacích povinností.

Odvolací soud neměl povinnost žalovaného předem v průběhu řízení seznamovat s hodnocením jednotlivých důkazů a případně jej vyzývat k doplnění dalších.

V této souvislosti vychází dovolací soud ze své ustálené judikatury potud, že žádné zákonné ustanovení soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak hodlá věc rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený právní názor předem konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4168/2018 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolatel se svou námitkou domáhá, aby mu v průběhu řízení ze strany soudu byl naznačen proces hodnocení dokazování, který však představuje obsahovou náležitost rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. a zjevně přesahuje dosah poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř.

Nemůže se tudíž jednat o překvapivé rozhodnutí, pokud odvolací soud v rámci hodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení a vyšel z toho, že půjčené peníze tvoří součást společného jmění. Spíše než nesprávný procesní postup vytýká žalovaný odvolacímu soudu jeho názor o nevěrohodnosti svědeckých výpovědí, se kterým nesouhlasí a nesouhlasí proto s odvolacím soudem ohledně zjištěného skutkového stavu, že poskytnuté finanční prostředky nepocházely z výlučných prostředků žalovaného.

Dovolatel zjevně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením konkrétních důkazů ze strany odvolacího soudu. To by však mohlo zakládat pouze (v určitých případech) vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. Pokud tedy dovolací soud neshledá dovolání přípustným na základě jiné otázky vymezené v dovolání, nelze k vadám řízení bez dalšího přihlédnout [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Uvedené však zároveň nemění nic na závěru dovolacího soudu o tom, že odvolací soud hodnocení svědeckých výpovědí zdůvodnil dostatečně. V tomto smyslu tedy řízení vadou ve smyslu výše uvedeného zatíženo nebylo.

Co se týče správnosti závěru odvolacího soudu o věrohodnosti či nevěrohodnosti svědeckých výpovědi, dovolací soud pouze podotýká, že se jedná o otázku hodnocení dokazování na základě učiněných skutkových zjištění, přičemž správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě provedeného dokazování dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srovnej § 241a o. s. ř. a contrario). Ostatně ani samotné hodnocení dokazování provedené nalézacími soudy dovolacímu přezkumu nepodléhá [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2567/2019(dostupné na www.nsoud.cz)].

d) Ke stanovení hodnoty pohledávky pro účely vypořádání SJM

Žalovaný dále předkládá otázku, zda je v případě vypořádání pohledávky za třetí osobou (pro účely vypořádání SJM) hodnotou takovéto položky nominální zůstatek pohledávky ke dni zániku SJM, anebo se jedná o jinak stanovenou částku. Namítá, že každá položka aktiv SJM musí být oceněna cenou obvyklou ke dni zániku SJM a podle cenové hladiny ke dni zániku SJM, ať už se jedná o jakoukoliv majetkovou hodnotu, tedy i pohledávku. Odvolací soud se proto v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2714/2012), neboť při zjišťování hodnoty pohledávky vycházel z její „zůstatkové nominální hodnoty“ a nezjišťoval její obvyklou cenu se zohledněním vymahatelnosti, splatnosti, promlčení apod.

Ani tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud při stanovení hodnoty pohledávky nepochybil.

Odvolací soud správně zahrnul do vypořádání SJM pohledávku za společností XY ve výši její hodnoty, přičemž vycházel zejména ze zjištění, v jaké výši byly společnosti XY poskytnuty finanční prostředky ze SJM na základě smlouvy o půjčce. Co se týče námitek žalovaného, že v této výši pohledávka nemůže být fakticky dobytná, odvolací soud rovněž zohlednil, že existence závazku společnosti v takové výši se již negativně promítla do hodnoty obchodního podílu, jenž byl rovněž předmětem vypořádání SJM, tudíž již z tohoto důvodu došlo ke snížení jiné vypořádávané hodnoty. Tyto závěry odvolacího soudu považuje dovolací soud za správné. Navíc judikatura, s níž by mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele v rozporu, není danému případu zcela přiléhavá, neboť řeší vypořádání nemovitosti (bytu), u níž je způsob stanovení ceny specifický a vždy je třeba její hodnotu zjišťovat, kdežto u pohledávky je její hodnota dána již její samotnou výší. V tomto případě ani není na místě hodnotu pohledávky snižovat s ohledem na její dobytnost, jak namítá žalovaný, neboť to byl právě žalovaný, kdo společnosti XY finanční prostředky ve značné výši ze společného jmění poskytl, a navíc je nadále jedinou kompetentní osobou, která je schopna vymahatelnost dané pohledávky za touto společností ovlivnit, neboť je jejím jediným společníkem a navíc jediným jednatelem. Stanovení jiné (nižší) hodnoty pohledávky, než je její aktuální nominální hodnota, by tedy bylo vůči žalobkyni krajně nespravedlivé, a proto se dovolací soud se závěrem odvolacího soudu ohledně výše pohledávky plně ztotožnil.

Tzv. oceňovací pravidlo – v poměrech obč. zák. – podle stavu ke dni zániku SJM, ale ceny v době rozhodování soudu, soudní praxe uplatňovala pro oceňování movitých či nemovitých věcí patřících do SJM, aniž by zde u nich byl jakýkoliv vztah ke třetí osobě. Od toho je však třeba odlišit vypořádání pohledávek, u kterých se tento oceňovací princip neuplatní.

Soudní praxe se běžně setkává např. s vypořádáním pohledávek manželů za bankovními ústavy založených vloženými finančními prostředky na účet vedený pro jednoho z manželů nebo pro manžele oba.

V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 11-12, str. 416) Nejvyšší soud vysvětlil, že účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (§ 708 až 715 obch. zák.) nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu (§ 716 až 719 obch. zák.). Uzavřením smlouvy vzniká mezi peněžním ústavem a majitelem účtu dvoustranný závazkový právní vztah, který je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a ze zůstatku účtu platit úroky, že majitel vkladového účtu je povinen vložit na účet peněžní prostředky a přenechat jejich využití peněžnímu ústavu, že peněžní ústav je povinen podle písemného příkazu majitele běžného účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě mu vyplatit požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám, že peněžní ústav je povinen po uplynutí sjednané doby nebo po účinnosti výpovědi vyplatit majiteli vkladového účtu uvolněné peněžní prostředky a že peněžní ústav je povinen po zániku smlouvy vyplatit majiteli účtu zůstatek účtu.

Na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny (event. písemnými příkazy) majitele účtu; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tu opět není významná.

Oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající – obecně vzato – v tom, aby mu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“ (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).

Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje pohledávku z účtu u peněžního ústavu (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým č. 50).

Takové pohledávky soudy vypořádávají bez jakýchkoliv pochybností právě v částkách, které jsou bankovní ústavy povinny svým smluvním partnerům vyplatit, tj. v částkách, které byly na bankovní účty vloženy. Totéž pak platí i pro půjčky poskytované fyzickým nebo právnickým osobám. Jde totiž o vypořádání závazkového vztahu vůči třetí osobě, kde předmětem vypořádání je právě obsah tohoto závazkového vztahu, tj. povinnost třetí osoby smluvně založená vůči manželovi nebo manželům vrátit to, co bylo půjčeno.

Žalovaným naznačené možné obtíže při vymahatelnosti pohledávek, jejich případné promlčení apod. nepoměřuje soudní praxe „změnou hodnoty takové pohledávky“, ale úvahou o tom, jak bude taková pohledávka vypořádána (každému z manželů jednou polovinou, přikázání celé společné pohledávky jednomu z manželů apod.).

e) Ke způsobu vypořádání SJM a výši vypořádacího podílu v penězích

V souvislosti s výše uvedeným žalovaný v dovolání dále pokládá otázku, zda má být v případě vypořádání pohledávky za obchodní společností, v níž je jeden z manželů společníkem, tato pohledávka přikázána tomuto manželovi, anebo má být vypořádání SJM provedeno tak, aby výše vypořádacího podílu v penězích byla co nejnižší. Poukazuje na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které mají být při vypořádání SJM jednotlivé položky SJM mezi manžele rozděleny tak, aby vypořádání v penězích bylo co nejmenší (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001). To, že odvolací soud přikázal pohledávku za společností XY ve výši několika milionů pouze žalovanému, a žalobkyně tak získá svůj podíl z pohledávky od žalovaného hned po právní moci rozhodnutí, kdežto žalovaný bude muset čekat na splnění pohledávky ze strany společnosti XY, přičemž není jisté, zda bude pohledávka vůbec v plné výši uhrazena, považuje za způsob vypořádání SJM neodůvodněně zvýhodňující žalobkyni.

Tato otázka opět nezakládá přípustnost dovolání, neboť při rozdělení jednotlivých položek vypořádávaného SJM odvolací soud postupoval s ohledem na skutkové okolnosti případu a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak správně naznačuje i dovolatel, je obecně upřednostňován a primárně užíván způsob vypořádání SJM takový, že by jednotlivé položky měly být účelně rozděleny mezi bývalé manžele tak, aby hodnota vypořádání v penězích byla co nejmenší [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 (dostupný na www.nsoud.cz), citovaný rovněž žalovaným v dovolání]. To platí především tam, kde se jedná o vypořádání mnoha movitých či nemovitých věcí. Tato úvaha ovšem neplatí bez výjimky a vždy je třeba při rozhodování o vypořádání zaniklého SJM a rozdělení jednotlivých položek vycházet ze skutkových okolností konkrétního případu. To platí především tehdy, když je předmětem vypořádání několik málo součástí společného jmění, leč součástí hodnotných, které z nejrůznějších důvodů nemohou být „rozděleny“ mezi jednotlivé manžele, ale jsou přikázány některému z manželů. Je-li předmětem vypořádání např. rodinný dům s pozemkem a malé množství movitých věcí s minimální hodnotou, neprovede soud vypořádání přikázáním nemovitostí do podílového spoluvlastnictví manželů jenom z toho důvodu, aby přiměřená náhrada byla co nejnižší.

Nalézací soudy sice mají vycházet z požadavku co nejmenšího finančního dorovnání jako jednoho z východisek, vždy však toto východisko musí být poměřováno okolnostmi konkrétního případu, přičemž dovolací soud by mohl úvahy nalézacích soudů přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti.

I starší judikatura vycházela z toho, že nelze vyloučit vypořádání zákonného majetkového společenství manželů, při němž by byly přikázány všechny věci do vlastnictví jednoho z manželů, kterému by bylo uloženo proplatit celý podíl druhého manžela v penězích (rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1974, sp. zn. 3 Cz 15/74, uveřejněný v Automatizovaném systému právních informací). Samotná okolnost, že společné jmění manželů není vypořádáno tak, aby částka určená na vyrovnání výše podílů byla pokud možno co nejnižší, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; v takovém případě však soud musí mít pro tento postup přesvědčivé důvody.

Tato východiska obstála ve vztahu k pozdější judikatuře i v ústavněprávní rovině [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2287/2013 (dostupné na www.nsoud.cz); ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4001/13 (dostupné na https://nalus.usoud.cz)]. Judikatura zdůraznila, že takový postup přichází do úvahy zejména tehdy, kdy hodnota nemovité věci podstatně převyšuje ostatní aktiva SJM a jiný způsob vypořádání zpravidla ani nepřichází do úvahy [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010 (dostupné na www.nsoud.cz); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 446/2013 (dostupné na https://nalus.usoud.cz)]. Stejné principy pak prosazuje i soudní praxe novější [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3725/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].

V daném případě obecné soudy vycházely u přikázání pohledávky za společností XY zejména ze skutečnosti, že smlouvu o půjčce, na základě které byly této společnosti poskytnuty finanční prostředky ze společného jmění účastníků, uzavřel žalovaný, a dále především z toho, že žalovaný zároveň tuto společnost založil, je jejím jediným společníkem (vlastní tedy 100 % podíl na této společnosti) a je také jejím jediným jednatelem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3192/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Zhodnotily proto, že na vymahatelnost pohledávky má vliv především žalovaný a vzhledem k jeho zainteresovanosti v dané obchodní společnosti byla pohledávka v plné výši přikázána pouze žalovanému, a žalobkyně tak získala vypořádací podíl ve výši jedné poloviny. Těmto úvahám obecných soudů nemá dovolací soud co vytknout a s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem daného případu je nepovažuje za zjevně nepřiměřené, ale naopak za zcela správné.

To platí tím spíše, že peníze na půjčku byly poskytnuty samotným žalovaným bez vědomí žalobkyně. Není proto namístě, aby v takovém případě byly na žalobkyni přenášeny případné problémy s vymahatelností i s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně dlouhodobě pobývá v zahraničí a k tomu, že možné obtíže s vymahatelností naznačuje sám žalovaný.

f) K absenci společného hospodaření jako důvodu disparity vypořádacích podílů

Žalovaný v dovolání dále polemizuje s možností uplatnění disparity vypořádacích podílů. Předkládá otázku, zda a za jakých okolností může být důvodem disparity vypořádacích podílů skutečnost, že spolu manželé před zánikem SJM po delší dobu společně nehospodařili. Namítá zejména, že nejhodnotnější aktivum SJM (pohledávka za společností XY) vzniklo až v době, kdy spolu účastníci nežili a nehospodařili spolu. Namítá rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které jsou podmínky pro disparitu vypořádacích podílů dány tehdy, když jeden z manželů bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 439/2013), přičemž to byla právě žalobkyně, kdo odešel ze společné domácnosti, což je třeba zohlednit při vypořádání SJM z hlediska výše vypořádacích podílů.

Tato otázka také nezakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.

Dovolání je nadto vnitřně rozporné. Dovolatel na jedné straně namítá, že „nejhodnotnější přikazované aktivum SJM (pohledávka za společností XY)“ vzniklo až v době, kdy spolu účastníci již delší čas nežili, ale současně na straně druhé namítá, že žádná taková pohledávka neexistuje, protože zapůjčené peníze představovaly jeho výlučný majetek.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není absence společného hospodaření manželů automaticky důvodem pro stanovení rozdílných podílů na vypořádání společného jmění [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (dostupný na www.nsoud.cz), citovaný rovněž žalovaným v dovolání]. Oddělení hospodaření účastníků, byť po delší dobu, nemusí vést k závěru o potřebě stanovení rozdílných podílů účastníků na společném majetku, nejsou-li spolehlivě zjištěny okolnosti další, pro které jsou předpoklady pro zvýhodnění jednoho z účastníků oproti druhému (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1342/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2 299).

To, že žalobkyně opustila rodinnou domácnost proto samo o sobě vliv na uplatnění disparity vypořádacích podílů ze zaniklého SJM nemá, neboť ani poté, co žalobkyně odešla ze společné domácnosti, společné jmění účastníků nezaniklo. Pro disparitu vypořádacích podílů by musely vedle opuštění společné domácnosti existovat i další okolnosti, které však v tomto případě zjištěny nebyly. Odvolací soud se proto správně rozhodl neodchýlit od obecného pravidla rovnosti vypořádacích podílů obou manželů, neboť zde nebyly dány natolik specifické okolnosti, které by takovýto postup odůvodňovaly. Dovolací soud tak řešení odvolacího soudu považuje za dané situaci přiléhavé. Odchod žalobkyně ze společné domácnosti totiž v tomto případě (s ohledem na skutková zjištění, pozdější svěření dětí do výlučné péče žalovaného atd.) nelze považovat za zanedbávání povinností týkajících se rodiny a společného majetku. Dovolací soud proto namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu neshledal.

g) K péči o nezletilé děti jako důvodu disparity vypořádacích podílů

Žalovaný v souvislosti s disparitou vypořádacích podílů dále pokládá otázku, zda mohou být důvodem disparity okolnosti související s péčí o společné nezletilé děti v období po zániku SJM. Závěr odvolacího soudu, podle kterého nelze přihlížet k poměrům nezletilých dětí po rozvodu manželství, podle něj neodpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010). Žalovaný je přesvědčen, že by vypořádací podíl žalobkyně měl být snížen, když po rozvodu účastníků společné nezletilé děti zůstaly zcela v péči žalovaného.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při stanovení výše vypořádacích podílů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je sice ustálena v názoru, že obecně platí, že hledisko zájmu nezletilých dětí může být okolností vedoucí k disparitě podílů při vypořádání SJM, a to i za období po zániku SJM [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (dostupný na www.nsoud.cz)], opět to však neplatí vždy a za všech okolností. Skutečnost, že má nyní žalovaný společné nezletilé děti ve své výlučné péči, nemůže mít bez dalšího vliv na disparitu vypořádacích podílů zaniklého SJM. Svěření dětí do výlučné péče jednoho z manželů je zcela běžný a převažující jev a sám o sobě důvodem pro disparitu být nemůže.

Je třeba zohlednit i další skutkové okolnosti daného případu, kdy v průběhu řízení o vypořádání SJM bylo též zjištěno, že účastníci měli děti nejprve ve střídavé péči a až následně byly svěřeny do výlučné péče žalovaného. Stanovení formy péče o děti po rozvodu manželství účastníků ale automaticky neznamená, že by se žalobkyně o společné děti nestarala vůbec či je jakkoliv zanedbávala. Naopak z obsahu spisu je zřejmé, že se o děti starala a např. i na plánovanou dlouhodobou cestu do zahraničí chtěla vzít děti s sebou. Ani dovolací soud proto důvody pro disparitu vypořádacích podílů z důvodu tvrzené výhradní péče žalovaného o společné děti, na níž se žalobkyně neměla po rozvodu manželství vůbec podílet, s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu neshledává.

Dovolací soud pak ostatně neshledal důvody pro disparitu ani po obecném komplexním posouzení věci.

Soudní odklon od (základního) pravidla o rovnosti vypořádacích podílů (tzv. disparita podílů) musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu, zohledňující všechny okolnosti případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].

Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].

V rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti.

Co se pak týče principu zásluhovosti, vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a–v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č. C 12 230–12 231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)].

Ve vztahu k negativním okolnostem v manželství z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že jednání, která jsou v rozporu s § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dnes § 687 o. z.), resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)].

Právní úprava stanoví více kritérií pro vypořádání SJM, přičemž mezi tato kritéria spadá i zájem na ochraně dětí, případně i zájem na ochraně rodiny. Uplatnění těchto zájmů se může projevit buď po stránce kvalitativní, tedy v určení, které věci a jiné majetkové hodnoty budou přikázány tomu kterému z manželů [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004 (uveřejněné pod č. C 2 708 v Souboru), obdobně také stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71 (uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nebo po stránce kvantitativní, tedy v rámci disparity vypořádacích podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 10, str. 374)].

Dovolací soud uvádí, že v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péči o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z rodičů, aniž by však bylo možné druhému rodiči vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu.

Z pohledu výše uvedených východisek a skutkových zjištění nezjistil dovolací soud nic, co by odůvodňovalo úvahu o disparitě podílů ve prospěch žalovaného.

h) K právní povaze bazénu

Žalovaný dále předkládá otázku, zda je stavba hloubeného sklolaminátového bazénu součástí pozemku, na němž je umístěna, anebo je samostatnou věcí. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bazén je samostatnou nemovitou věcí, která není součástí pozemku. Má za to, že uvedený závěr odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98), podle které se stavbou v občanskoprávním smyslu rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci). Žalovaný namítá, že bazén by nikdy nemohl být užíván bez pozemku a z logiky věci by ani nepřipadalo v úvahu, aby byl samotný bazén např. samostatným předmětem převodu, neboť bazén nemůže být od pozemku oddělen, aniž by došlo k jeho znehodnocení; navíc jej nelze považovat za výsledek stavební činnosti ve smyslu výše citované judikatury.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť právní kvalifikace odvolacího soudu je správná a v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

V obecné rovině se povahou staveb, resp. výsledků stavební činnosti, ve vztahu k závěrům, zda se jedná o samostatné věci či součásti pozemku, které mohou být v právní praxi problematické, sporné či hraniční, Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 (dostupném na www.nsoud.cz). V této věci se zabýval právní povahou parkoviště, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/97, na které odkazovalo rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 737/2002, považovalo parkoviště za součást pozemku zejména s argumentem, že představuje ztvárnění či zpracování povrchu pozemku.

K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek.

K tomu dovolací soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 dodal, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.

Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Nejvyšší soud dále v dané věci poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)], a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, a proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolací soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že bazén v daném případě není samostatnou věcí, nýbrž je součástí pozemku a nemůže tudíž být samostatnou položkou vypořádávaného SJM. Znaky, jež žalovaný uvádí k podložení závěru, že bazén je součástí pozemku, jsou ve skutečnosti i charakteristikami věci nemovité – bazén je nemovitou věcí, tedy jej nelze přemístit, aniž by byl nějakým způsobem poškozen či znehodnocen, a z logiky věci jej lze používat jen spolu s pozemkem, na němž je umístěn, což však automaticky neznamená, že se jedná vždy o součást pozemku a nemohl by se stát např. samostatným předmětem převodu. Touto úvahou by se totiž vyloučily z okruhu věcí svou povahou samostatných i nemovité věci jako je např. sklep či podzemní garáž, které jsou taktéž samostatnou věcí, avšak logicky je nelze od pozemku, na němž (resp. pod nímž) se nachází, odejmout, přesto ale mohou být samostatným předmětem převodu. V rozsudku ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, dostupném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud nevyloučil bez dalšího povahu bazénu jako samostatné věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je velmi podrobně odůvodněno a jeho závěry v této konkrétní věci zjevně nepřiměřené nejsou.

V této souvislosti pak dovolací soud navíc dodává, že žalovaný v průběhu řízení zastával názor, že bazén je příslušenstvím jeho pozemku. Právě poukazem na jeho povahu jako příslušenství sám žalovaný připouštěl jeho právní samostatnost, což je podstata příslušenství ve vztahu věci hlavní a vedlejší. Zjevně pak vycházel z toho, že stavba bazénu je v jeho výlučném vlastnictví pro jeho tvrzené vybudování z jeho výlučných prostředků. Jestliže se soudy s tímto závěrem neztotožnily s tím, že bazén nebyl vybudován z výlučných prostředků žalovaného, je dovolací argumentace poukazující najednou na jeho povahu jako součásti pozemku zjevnou účelovou reakcí na – pro žalovaného – nepříznivý vývoj sporu.

i) K řádnému způsobu navržení položky vypořádání SJM a překročení návrhu účastníka

Ve vztahu k vypořádání bazénu žalovaný dále pokládá otázku, zda je položka SJM v žalobě řádně navržena k vypořádání, jestliže je označena jako příslušenství jiné věci, která je též navrhována k vypořádání jako součást SJM, avšak o níž je v průběhu řízení zjištěno, že součástí SJM není. Touto otázkou žalovaný míří na skutečnost, že žalobkyně v původní žalobě na vypořádání zaniklého SJM požadovala vypořádat rovněž rodinný dům a pozemek, na němž je tento dům umístěn spolu s bazénem, nicméně v průběhu řízení soudy dospěly k závěru, že dům i pozemek jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného, tudíž předmětem vypořádání být nemohou.

Žalovaný se proto domnívá, že bazén jako samostatná věc nebyl řádně navrženou položkou k vypořádání, neboť jej žalobkyně požadovala vypořádat jako součást domu a pozemku, které však v SJM nejsou, a jako samostatnou položku jej nikdy vypořádat nepožadovala. Bazén tudíž nebyl učiněn předmětem řízení v zákonné lhůtě tří let a soud jej nemůže jako samostatnou věc vypořádat, neboť by tím překročil návrh účastníka. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které mohou být předmětem vypořádání pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013).

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud návrh žalobkyně nepřekročil a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.

V této souvislosti poukazuje dovolací soud především na to, že podle zjištění odvolacího soudu „se žalobkyně žalobou podanou dne 31. 8. 2011 mimo jiné domáhala vypořádání rodinného domu s garáží a bazénem“.

Pro posouzení řádného navržení položky v rámci vypořádání zaniklého SJM je totiž podstatné zejména, aby v návrhu účastníka bylo jasně uvedeno, co tento účastník požaduje vypořádat. Žalobkyně ve svém žalobním návrhu uvedla, že požaduje vypořádat dům s přistavěnou garáží a venkovním bazénem na pozemku parc. č. XY v XY. Z uvedeného lze tedy jasně dovodit, že žalobkyně požadovala vypořádat pozemek, dům, garáž a bazén. Posouzení jednotlivých navrhovaných položek z hlediska toho, zda se jedná o samostatné věci či součásti jiných věcí, případně zda se jedná o věci movité či nemovité, je potom již čistě právní kvalifikací. Pro rozhodnutí o tom, zda byl bazén navržen k vypořádání, proto bylo podstatné, zda byl bazén uveden mezi jednotlivými položkami k vypořádání. Skutečnost, že soudy v průběhu řízení dospěly k závěru, že pozemek, na němž se bazén nachází, není součástí SJM a tudíž nebude předmětem vypořádání, případně právní posouzení, zda je bazén samostatnou věcí či nikoliv, nemohou mít vliv na způsob navržení položky SJM k vypořádání, neboť se jedná – jak již bylo řečeno výše – o právní kvalifikaci, kterou účastník řízení není povinen v návrhu uvádět, neboť postačí, že skutkově vymezí, co má být vypořádáno. To, že účastník v žalobě navrhne určité položky k vypořádání a soud v průběhu řízení tyto položky (jinak) právně kvalifikuje, není překročením návrhu účastníka, neboť účastník není povinen ve svém návrhu právní kvalifikaci vůbec uvádět. Položka byla proto k vypořádání navržena řádně a v zákonné lhůtě, a proto dovolací soud v postupu odvolacího soudu rozpor s dovolatelem citovanou judikaturou neshledává.

V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vysvětlil, že tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nichž nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. V témže rozhodnutí dovolací soud dále uvedl, že v některých případech jde o věc právního posouzení, ke kterému je povolán soud, nikoliv účastník řízení; z hlediska toho, co po právní stránce bude předmětem vypořádání, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Postup striktně vyžadující uvedení jediné právní kvalifikace, která by měla přicházet do úvahy, by byl příliš formalistický, ukládající účastníku předjímat právní posouzení věci soudem, ke kterému není ani povinen. Je zřejmé, že z tohoto pohledu byl bazén k vypořádání navržen bez jakýchkoliv pochybností.

j) Ke stanovení obvyklé ceny bazénu

Co se týče vypořádání bazénu, žalovaný v dovolání dále překládá otázku, zda je přípustné, aby obvyklá cena stavby, jež není součástí pozemku, byla stanovena na základě znaleckého posudku s použitím reprodukční metody se zohledněním opotřebení. Poukazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které je pro zjištění hodnoty položky vypořádávaného SJM rozhodující stanovení ceny obvyklé ke dni zániku SJM v cenové hladině ke dni vypořádání SJM (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011), přičemž za obvyklou cenu je třeba považovat aktuální prodejní cenu. Namítá, že znalecký posudek určil cenu bazénu nesprávně, když k jejímu zjištění využil reprodukční metodu.

V usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud uvedl, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou. Již z toho plyne, že pokud účastník řízení v dovolání nesouhlasí s obvyklou cenou vypořádávaných věcí, zjištěnou na základě znaleckého dokazování, nepřípustně nenapadá právní závěry, ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní závěry podstatná. Takové námitky pak nemohou přípustnost dovolání vůbec založit právě pro svou skutkovou povahu.

V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud dále vysvětlil, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou a je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije; soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit.

Tato otázka proto rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť se jedná o otázku skutkového charakteru, přičemž dovolacímu soudu s ohledem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nepřísluší přezkoumávat skutkový stav a hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Námitky žalovaného navíc směřují proti použitým metodám znaleckého dokazování, kdy zvolení vhodné metody je vždy na úvaze znalce, nikoliv na úvaze soudu, tudíž i z tohoto důvodu nelze správnost použité metody ze strany znalce jakkoliv zpochybňovat, a tím spíše ne až v rámci dovolacího řízení.

k) K prokázání investic do pozemku žalovaného

Dále žalovaný v dovolání předkládá otázku, zda k prokázání investice ze SJM do pozemku ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů postačí důkaz o tom, že daná investice na pozemku existuje, anebo musí být prokázán i peněžní tok ze SJM na tuto investici. Má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 348/2016), podle které je v případě investic ze společného majetku do nemovité věci pouze jednoho z manželů třeba brát v potaz pouze finanční prostředky na tyto investice skutečně vynaložené, přičemž ten z manželů, jenž uplatňuje vypořádání investice, nese důkazní břemeno ohledně prokázání, že finanční prostředky byly vynaloženy, zatímco druhý z manželů nese důkazní břemeno ohledně původu finančních prostředků mimo SJM. Namítá, že žalobkyně veškeré investice do pozemku žalovaného tímto způsobem neprokázala. Podotýká také, že u jedné z položek investic navržených k vypořádání odvolací soud překročil návrh žalobkyně ohledně výše vynaložených nákladů na tuto investici.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí pečlivě zdůvodnil, které investice do pozemku žalovaného a v jaké konkrétní výši má v daném případě za prokázané a které nikoliv. Podle odvolacího soudu bylo zcela dostačující pro prokázání těchto investic to, co žalobkyně v průběhu řízení doložila a dále již bylo především na žalovaném, aby prokázal, že vynaložené prostředky na investice do pozemků v jeho výlučném vlastnictví nepocházely ze společných financí, nýbrž na ně byly vynaloženy výlučné prostředky žalovaného. To se však žalovanému prokázat nepodařilo, a proto vzal odvolací soud za naplněný předpoklad zákonné domněnky podle § 144 obč. zák., tedy že se jednalo o prostředky tvořící SJM. S těmito závěry odvolacího soudu se dovolací soud zcela ztotožňuje a rozpor s výše citovanou judikaturou v něm neshledává.

Jen ve stručnosti k námitce žalovaného ohledně překročení návrhu žalobkyně, kdy žalovaný uvádí, že žalobkyně navrhovala vypořádat investici do pozemku žalovaného ve formě výstavby komunikace z přírodního kamene ve výši 816 606 Kč, avšak odvolací soud považoval za prokázané náklady v celkové výši 974 415 Kč, dovolací soud podotýká, že soudy jsou návrhem účastníka vázány jen co do předmětu vypořádání, nikoliv však již přesnou částkou, neboť jde o řízení, kde určitý způsob vypořádání vyplývá z právního předpisu (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).

Soud není v řízení o vypořádání SJM vázán návrhem účastníka řízení ohledně způsobu vypořádání a může překročit návrhy účastníků, tzn. může provést vypořádání i jiným způsobem než účastníci navrhli mimo jiné ohledně hodnoty (ceny) jednotlivých věcí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 2 943).

V rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vysvětlil, že vypořádání vnosu předpokládá v obecné rovině tvrzení o použití výlučných finančních prostředků či majetku jednoho z manželů ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Totéž pak platí i pro případy, kdy má dojít k vypořádání toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na majetek výlučný. Z uvedené judikatury nevyplývá striktní požadavek na uvedení výše tzv. vnosu, kterým by byl soud vázán.

Dovolací soud v této souvislosti zastává názor, že by bylo nepřiměřeně formální a přísné, jestliže by soud v řízení o vypořádání SJM byl vázán přesnou částkou, která by měla být vypořádána jako vnos, jestliže velmi často závisí její vyčíslení na znaleckém posudku a též s přihlédnutím k tomu, že není vázán účastníky uvedenou hodnotou věci navržené k vypořádání.

l) K právní povaze zahradního zavlažovacího systému

Jako poslední žalovaný v dovolání pokládá otázku, zda se zahradní zavlažovací systém po umístění na pozemek stane součástí tohoto pozemku, anebo se jedná o samostatnou movitou věc. Má za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Pokud by se jednalo o součást pozemku žalovaného, jednalo by se o investici do pozemku žalovaného z prostředků SJM, nicméně pokud by zahradní zavlažovací systém byl posouzen jako samostatná movitá věc náležející do SJM, nebyla tato položka podle žalovaného žalobkyní v zákonné lhůtě tří let řádně navržena k vypořádání.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se nejedná o otázku v judikatuře neřešenou a rozhodnutí odvolacího soudu proto i v této části obstojí.

Dovolací soud odkazuje na tu část odůvodnění svého rozhodnutí, kde vysvětlil přístup rozhodovací praxe k posouzení případů právní samostatnosti určitých věcí či jejich posouzení jako součásti pozemku. Jestliže je tento právní rámec obecně nastaven, nemůže založit přípustnost dovolání posouzení jednotlivého konkréta, jestliže není zpochybněn právě tento obecný rámec, což nečiní ani dovolatel.

Odvolací soud zahradní zavlažovací systém posoudil tak, že se nejedná o samostatnou věc movitou, neboť – s ohledem na stavebně technické provedení – je pevně spojen s pozemkem žalovaného i s jeho funkcí, protože demontáží tohoto systému by došlo ke snížení komfortu a úrovně pozemku. Jedná se tedy v daném případě o součást pozemku, nikoliv samostatnou věc, přičemž bylo třeba provést vypořádání investice ze SJM do tohoto zavlažovacího systému. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 9 Asf 147/2013) ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu (usnesení ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 3305/14), kde bylo uzavřeno, že závlahový systém je součástí pozemku jako věci hlavní, a nikoliv samostatnou věcí. Tento závěr odvolacího soudu není pro poměry dané věci zjevně nepřiměřený.

Co se týče návrhu této položky k vypořádání, dovolací soud podotýká, že k řádnému navržení položky postačí skutkové vymezení tak, aby bylo z návrhu zřejmé, co účastník požaduje vypořádat. Posouzení, zda se jedná o samostatnou věc a tudíž samostatnou položku SJM k vypořádání, anebo se jedná např. o součást pozemku ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů jako je tomu v tomto případě, kdy se uplatní vypořádání ve formě zohlednění investic ze SJM, je již posouzením právním (obdobně též pod bodem i) – bazén a viz i zmiňované rozhodnutí 22 Cdo 437/2014). Tento nárok také žalobkyně zjevně uplatnila.

K nákladům řízení

Co se týče námitek žalovaného ohledně správnosti posouzení míry úspěchu obou účastníků řízení odvolacím soudem a správnosti rozhodnutí o nákladech řízení, dovolací soud pouze konstatuje, že s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 2. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru