Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4164/2018Rozsudek NS ze dne 29.01.2020

HeslaVydržení
Vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4164.2018.1
Dotčené předpisy

§ 130 odst. 1 obč. zák.

§ 134 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4164/2018-600

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně ECOINVEST PŘÍBRAM, s. r. o., IČO 62954024, se sídlem v Příbrami, Rovná 1, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října 184, proti žalovanému L. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, in eventum zřízení takového práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 146/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, č. j. 23 Co 278/2017-550, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, č. j. 23 Co 278/2017-550, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 11 C 146/2012-474, zřídil ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka kalovodního potrubí za náhradu věcné břemeno vedení, provozování a údržby stavby kalovodního potrubí umístěné na pozemku parc. č. XY, zapsaném na LV č. XY pro k. ú. a XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 606-144/2014 ze dne 29. 6. 2014 (výrok I.). Žalobkyni jako osobě oprávněné z věcného břemene uložil povinnost zaplatit žalovanému jako osobě povinné z věcného břemene 68 875 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.). Zamítl žalobu, aby soud určil, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je zatížen služebností stavby kalovodního potrubí ve prospěch žalobkyně a každého dalšího vlastníka předmětné stavby postavené na tomto pozemku v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 606-144/2014 ze dne 29. 6. 2014 (výrok III.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stavba kalovodního potrubí byla na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zřízena na počátku šedesátých let 20. století, a to Jáchymovskými doly v Příbrami, národní podnikem, na základě povolení KNV v Praze ze dne 21. 3. 1959, č. j. Vod/7-3611/59, a po dokončení schválena rozhodnutím KNV v Praze ze dne 23. 6. 1960, č. j. Výst/405/2589/1960. Žalobkyně nabyla vlastnické právo ke stavbě kalovodního potrubí na základě privatizace DIAMO SUL Příbram, Závodu hornické výroby Příbram – střediska kamenivo, která byla schválena usnesením vlády České republiky č. 602 ze dne 25. 10. 1995.

V době výstavby kalovodního potrubí byl pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví A. a M. F. Československý stát nabyl pozemek do vlastnictví na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu ze dne 9. 9. 1970. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Příbrami ze dne 6. 4. 1998, č. j. 2869/92, 6553/92, R IV 31/98, byl tento pozemek vydán v restitučním řízení M. B. jakožto právní nástupkyni tehdejších vlastníků pozemku. Žalovaný nabyl vlastnické právo k pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 18. 8. 2008, kterou uzavřel s M. B.

Soud prvního stupně dovodil, že stavba kalovodního potrubí je stavbou neoprávněnou ve smyslu zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964, neboť nebyla prokázána existence občanskoprávního titulu opravňujícího žalobkyni či jejího právního předchůdce ke zřízení takové stavby. Tuto stavbu vypořádal podle § 135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to zřízením věcného břemene ve prospěch žalobkyně jako vlastníka stavby, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, č. j. 23 Co 278/2017-550, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY pro k. ú. a XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, je zatížen věcným břemenem práva vedení, provozování a údržby stavby kalovodního potrubí ve prospěch žalobkyně a každého dalšího vlastníka této stavby postavené na tomto pozemku, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 606-144/2014 ze dne 29. 6. 2014 vypracovaném E. S. (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení účastníků řízení (výrok II. a IV.) a o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že stavba kalovodního potrubí je stavbou neoprávněnou ve smyslu zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964, protože byla zřízena bez občanskoprávního titulu opravňujícího žalobkyni či jejího právního předchůdce k jejímu zhotovení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že vypořádání této neoprávněné stavby je třeba provést podle příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964, konkrétně podle § 125 a násl. upravujících nabytí vlastnického práva zpracováním cizí věci (označený právní předpis totiž neupravoval přímo vypořádání neoprávněné stavby zřízené na cizím pozemku). Uzavřel, že postavením kalovodního potrubí tehdejším stavebníkem, „socialistickou právnickou osobou“, došlo ke zpracování části pozemku pod touto stavbou, a proto i k jeho nabytí do socialistického vlastnictví (přihlédl v souladu s § 126 odst. 1 tohoto právního předpisu k většímu finančnímu podílu stavebníka i podílu jeho vlastní práce). V roce 1970 nabyl zbylou část pozemku stát na základě nabídky bezplatného odevzdání majetku do jeho vlastnictví.

Zohlednil, že žalobkyně uzavřela dne 24. 4. 1996 smlouvu o zabezpečování provozně technologických služeb se státním podnikem DIAMO, na základě které se státní podnik zavázal nebránit vstupu pracovníků žalobkyně na pozemky za účelem oprav a udržování kalovodního potrubí. Uvedl, že žalobkyně byla na základě smlouvy vzhledem ke všem okolnostem ve smyslu § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992, v dobré víře, že jí svědčí věcné břemeno provozování a údržby kalovodního potrubí na těchto pozemcích, tedy i pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Pokud byl v roce 1998 pozemek vydán v restitučním řízení, nebyla tato skutečnost žalobkyni známa, jelikož nebyla o restitučním řízení žádným způsobem uvědoměna. Protože žalobkyně byla oprávněným držitelem práva po dobu 10 let, nabyla v roce 2006 právo odpovídající věcnému břemeni na základě vydržení ve smyslu § 151o odst. 1 ve spojení s § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu vztahujícímu se k vypořádání neoprávněné stavby kalovodního potrubí podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964 (dále též jen „občanský zákoník 1950“), tedy že právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo k části pozemku pod stavbou na základě jeho zpracování. Namítá, že „socialistická právnická osoba“ nezpracovala cizí věci (pozemek) vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, a tedy nemohla nabýt vlastnické právo k tomuto pozemku zpracováním podle § 125 občanského zákoníku 1950 (odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). V tomto případě měl soud postupovat podle § 127 občanského zákoníku 1950 a rozhodnout, aby se každému (tedy vlastníkovi pozemku i vlastníkovi stavby) navrátilo, co jeho jest (což by mělo za důsledek zamítnutí žaloby). Pokud odvolací soud aplikoval § 126 občanského zákoníku 1950, nijak nezkoumal, zda se právní předchůdce žalobkyně podílel na zpracování cizí věci největším podílem oceněným v penězích, přičemž druhé hledisko (hodnoty vytvořené prací) považuje za natolik „třídní“, že jej není možné v současné době aplikovat.

Dále namítá, že žalobkyně nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí na základě smlouvy o zabezpečování provozně technologických služeb uzavřené v roce 24. 4. 1996 s DIAMO, státním podnikem, svědčí věcné břemeno vedení stavby kalovodního potrubí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Na základě této smlouvy se státní podnik DIAMO pouze zavázal nebránit vstupu pracovníků žalobkyně na pozemky nacházející se pod kalovodem za účelem jeho údržby a oprav. Nejednalo se tak o titul, který by mohl založit ve prospěch žalobkyně právo odpovídající věcnému břemeni s věcněprávními účinky. Sjednaný závazek byl pouhým obligačním právem dvou subjektů odlišných od žalovaného či jeho právní předchůdkyně, který zavazoval pouze účastníky této smlouvy.

Postup odvolacího soudu rovněž považuje za překvapivý. Odvolací soud poučil účastníky řízení o tom, že vypořádání stavby kalovodního potrubí jako stavby neoprávněné bude posuzovat podle zákona č. 140/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964. Neseznámil je však se svým odlišným právním názorem týkajícím se možného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni na základě shora uvedené smlouvy uzavřené 24. 4. 1996 mezi žalobkyní a DIAMO, státním podnikem.

Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soud za správné. Ztotožňuje se s jeho závěry ohledně vypořádání stavby kalovodního potrubí jako stavby neoprávněné podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964, i se závěrem, že na základě smlouvy o zabezpečování provozně technologických služeb uzavřené s DIAMO, státním podnikem, v roce 1996 byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že nabyla právo odpovídající věcnému břemeni vedení, provozování a údržby stavby kalovodního potrubí na pozemku parc. č. XY, a proto toto právo v roce 2006 vydržela. Rovněž nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť soud upozornil účastníky řízení, že stavba kalovodního potrubí jako stavba neoprávněná bude vypořádána podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964, a účastníci řízení se mohli k tomuto právnímu posouzení věci vyjádřit. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání je zčásti přípustné i důvodné.

K námitkám žalovaného směřujícím do závěrů odvolacího soudu o vypořádání stavby kalovodního potrubí jako stavby neoprávněné podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964:

Odvolací soud vyšel z toho, že byla-li stavba zřízena za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964, je třeba vypořádat stavbu jako neoprávněnou podle § 125 a násl. tohoto právního předpisu.

Podle § 125 občanského zákoníku 1950 zpracuje-li cizí věc v dobré víře socialistická právnická osoba, je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li tak učinit, uvede v předešlý stav.

Podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku 1950 není-li uvedení věci v předešlý stav dobře možné, zejména brání-li tomu povaha výrobku anebo obecný zájem, stane se vlastníkem výrobku ten, jehož podíl oceněný v penězích je největší. Při určení ceny podílu se přihlédne i k hodnotě vytvořené prací.

Podle § 126 odst. 2 občanského zákoníku 1950 jsou-li si podíly rovny anebo brání-li zvláštní ustanovení nebo obecný zájem tomu, aby se vlastníkem stal ten, jehož podíl je největší, určí vlastníka soud; přitom dá zpravidla přednost tomu, kdo k vzniku výrobku přispěl prací.

Podle § 127 občanského zákoníku 1950 zpracuje-li někdo cizí věc vědomě, může soud po uvážení všech okolností případu a s přihlédnutím k obecnému zájmu rozhodnout jinak; zejména může uložit, aby se navrátilo každému, co jeho jest, i když tím výrobek bude porušen, nebo jej přiřknout tomu, jehož podíl je menší.

Žalovaný v prvé řadě namítá, že socialistická právnická osoba (právní předchůdce žalobkyně) nemohla nabýt do vlastnictví cizí věc (pozemek) podle § 125 občanského zákoníku 1950 zpracováním, protože nebyla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, v němž dovolací soud interpretuje pojem dobré víry.

Rozhodnutí odvolacího soud ovšem není na právní otázce nabytí vlastnického práva právním předchůdcem žalobkyně na základě § 125 občanského zákoníku 1950 (a jeho dobré víry) založeno. Odvolací soud totiž neuzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo k pozemku zpracováním podle § 125 občanského zákoníku 1950 (tedy že by byl v dobré víře), ale na základě § 126 občanského zákoníku 1950 (přičemž přihlédl v souladu s tímto ustanovením k podílu oceněnému v penězích a rovněž k hodnotě vytvořené prací). Jinými slovy měl za to, že dobrá víra ve smyslu § 125 občanského zákoníku 1950 nebyla u právního předchůdce žalobkyně jako socialistické právnické osoby dána, a proto aplikoval § 126 tohoto právního předpisu.

V souvislosti s aplikací § 126 občanského zákoníku 1950 (a souvisejících právních otázek) však žalovaný nevymezuje v souladu s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaný pouze polemizuje se právním posouzením provedeným odvolacím soudem s tím, že toto ustanovení nemělo být v poměrech projednávané věci aplikováno. Namítá, že soud vůbec nezkoumal, jaké finanční prostředky byly právním předchůdcem žalobkyně na stavbu vynaloženy a nesouhlasí s aplikací hlediska „hodnoty vytvořené prací“. V těchto souvislostech ani neodkazuje na žádnou ustálenou praxi dovolacího soudu.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soud jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jako v projednávané věci), musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).

Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.

Pokud tedy dovolatel v projednávané věci pouze polemizuje s aplikací § 126 občanského zákoníku 1950 na vypořádání stavby kalovodního potrubí (přičemž ani neodkazuje na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu), nedostál v této části dovolání zákonnému požadavku na vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami a jeho přípustnost tím ve smyslu § 237 o. s. ř. založena být nemůže.

K námitce žalovaného směřující do závěrů odvolacího soudu, že žalobkyně nabyla vydržením právo odpovídající věcnému břemeni:

Žalovaný dále namítá, že žalobkyně nemohla být na základě smlouvy o zabezpečování provozně technologických služeb ze dne 24. 4. 1996 uzavřené s DIAMO, státním podnikem, vzhledem ke všem okolnostem dobré víře, že jí vzniklo právo odpovídající věcnému břemeni vedení, provozování a údržby stavby kalovodního potrubí na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a proto ani nemohla nabýt toto právo vydržením.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].

Podle § 151o odst. 1 věty druhé obč. zák. právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, vyložil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží.“

Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010).

Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo patří, je vždy individuální; proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že v dovolacím řízení zpochybní úvahu odvolacího soudu o existenci dobré víry držitele, že mu právo patří, jen v případě, že by tato úvaha byla zjevně nepřiměřená nebo nebyla řádně odůvodněna (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010).

Nejvyšší soud považuje v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí náleží právo odpovídající věcnému břemeni vedení, provozování a údržby kalovodního potrubí na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to na základě smlouvy o zabezpečování provozně technologických služeb uzavřené mezi DIAMO, státním podnikem, a žalobkyní dne 24. 4. 1996. Tato smlouva totiž zakládala toliko oprávnění pracovníků žalobkyně vstupovat na pozemky, na kterých se nachází kalovodní potrubí, za účelem jeho údržby či opravy. Ve smlouvě však není žádným způsobem pojednáno o právu vedení stavby kalovodního potrubí, jež by svědčilo jejímu vlastníkovi jako právo věcné. Ze smlouvy tak není patrná vůle účastníků uzavřít smlouvu s věcněprávními účinky. Z obsahu smlouvy je také zřejmé, že účastníci řízení nepředpokládali, že by se tato smlouva měla stát podkladem k zápisu věcného břemene do katastru nemovitostí (srov. § 151o odst. 1 obč. zák.), což je nezbytný předpoklad nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni. Již jen proto při normální opatrnosti, kterou bylo možné na žalobkyni požadovat, jí muselo být zřejmé, že na základě této smlouvy jí nevzniklo a nenáleží právo odpovídající věcnému břemeni (a to jako časově neomezené právo, které přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže), avšak toliko závazkový vztah, na jehož základě byli pracovníci žalobkyně oprávněni ke vstupu na pozemky, na nichž se nachází kalovodní potrubí.

Žalobkyně tak nemohla být ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí na základě této smlouvy vzniklo věcné břemeno vedení, provozování a údržby kalovodního potrubí jako právo časově neomezené, a toto právo tak nemohla nabýt vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák.

Opodstatněná je také námitka žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neseznámil-li účastníky řízení se svým odlišným právním názorem týkajícím se nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni ze strany žalobkyně vydržením a nedal-li jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1128/2012).

Odvolací soud sice upozornil účastníky řízení při jednání konaném dne 27. 2. 2018, že bude (na rozdíl od soudu prvního stupně) posuzovat vypořádání kalovodního potrubí jako stavby neoprávněné podle občanského zákoníku 1950, avšak vzhledem k předcházejícímu průběhu řízení mohl být pro žalovaného překvapivý závěr odvolacího soudu o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni (již při jednání soudu prvního stupně konaném dne 3. 4. 2013 nalézací soud upozornil účastníky řízení, že nemá za prokázané okolnosti svědčící tomu, že by žalobkyně mohla nabýt právo odpovídající věcnému břemeni vydržením, avšak přicházela by v úvahu možnost zřízení věcného břemene; na základě tohoto poučení žalobkyně rozšířila žalobní petit a k otázce zřízení věcného břemene směřoval rovněž průběh dalšího řízení; odvolací soud však nakonec rozhodl o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, a to na základě smlouvy o zabezpečování provozně technologických služeb uzavřené mezi DIAMO, státním podnikem, a žalobkyní dne 24. 4. 1996).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, je důvodné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle § 243d písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru