Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4152/2019Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vydržení
Dobrá víra
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4152.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 130 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2049/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4152/2019-261

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně K. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bozděchova 97/2, proti žalovanému J. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 200/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2019, č. j. 10 Co 271/2018-228, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Bc. Ivy Jónové.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemků par. č. XY, XY a XY v obci XY, katastrálním území XY, jejichž zapsaným vlastníkem v katastru nemovitostí je žalovaný; tyto pozemky měla žalobkyně vydržet.

Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) určil, že vlastnicí pozemků par. č. XY, XY a XY v obci XY, katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrálním pracovištěm XY, je žalobkyně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, č. j. 10 Co 271/2018-228, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil co do výše náhrady. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které k nim bylo podáno, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání pod body a) až e) a tvrdí, že tam uvedené otázky dovolací soud dosud neřešil; v tomto pořadí se na jeho argumentaci odpovídá.

Ad a): Dovolatel tvrdí, že v řízení nebyla prokázána „žádná aktivní činnost žalobkyně“ na pozemcích par. č. XY a XY, a klade otázku, zda držbou či nakládáním s věcí jako s vlastní může být „bez dalšího pasívní nekonání ničeho?“.

V podstatě se tu klade otázka nabytí a zániku držby; jde o otázku judikaturou řešenou, dovolání tak z tohoto důvodu není přípustné.

Uvedenou otázku dovolací soud opětovně řešil, přičemž vycházel z tradičních závěrů odborné literatury (bližší vysvětlení a literaturu viz in Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 734). Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Nejvyšší soud též opakovaně uznal oprávněnou držbu v případě tzv. připloceného pozemku (viz např. rozsudky ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, nebo ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000).

Odvolací soud považoval za důkaz držby to, že sporné pozemky byly po řadu let připlocené k pozemku žalobkyně, jehož výměra podstatně převyšovala rozlohu držených pozemků; bylo též zjištěno, že na tyto pozemky nebyl jiný přístup než z pozemku žalobkyně. Nelze tedy dovodit, že by žalobkyně podle obecných názorů a zkušeností nevykonávala právní panství nad těmito pozemky. Nejenže tak nejde o otázku dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou, ale odvolací soud ji rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Navíc žalovaný vychází při formulaci této otázky z jiného než zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). To se vztahuje i na další části dovolání uvedené níže.

Již soud prvního stupně (a jeho skutková zjištění odvolací soud převzal) vyšel z toho, že žalobkyně sporné pozemky užívala, a tato zjištění odůvodnil. Dospěl k závěru, že pozemek par. č. XY žalobkyně užívala jako součást dvora, pozemky par. č. XY a XY pak jako součást zahrady. Tyto skutečnosti vzal za prokázané na základě historických fotografií žalobkyně, výpovědí svědků a místních šetření. Ostatně sám žalovaný tvrdil, že žalobkyně užívala sporné pozemky na základě práva osobního užívání, a že mezi rodinou žalobkyně a rodinou žalovaného byla uzavřena dohoda o jejich užívání a rodina žalobkyně za něj platila úhradu (bod 2. rozsudku).

Ad b): Stejná situace je ohledně námitky, že pozemek par. č. XY v minulosti nenavazoval na pozemky ve vlastnictví žalobkyně – polemizuje se skutkovými zjištěními. Bylo prokázáno a podrobně odůvodněno, proč vzal soud za zjištěné, že poloha plaňkového plotu se (už od 30. let minulého stolení) nezměnila. Také terénní úpravy nebyly provedeny v sousedství pozemku žalovaného, ale na opačné straně, v sousedství obecních pozemků (bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Žalovaný vychází při formulaci této otázky z jiného než zjištěného skutkového stavu, a již proto uvedená otázka nemůže založit přípustnost dovolání.

Ad c): Dovolatel klade otázku, zda může být v objektivní dobré víře uživatel (správně má být „držitel“) pozemku nepravidelného, resp. pozemku, který s pozemky ve vlastnictví držitele netvoří pravidelný tvar. Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání; v zásadě totiž vždy záleží na okolnostech konkrétní věci a nejde o otázku, kterou by judikatura dosud neřešila.

Dovolací soud může zpochybnit závěr o dobré víře držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.

Držba pozemku nepravidelného tvaru, resp. v nepřehledném terénu, je judikaturou chápána spíše jako skutečnost svědčící dobré víře držitele (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010). Judikatura tak tuto otázku řeší opačně než dovolatel.

Ad d): Dovolatel klade otázku, zda „je možné dovozovat…držbu po nejbližší lidmi vytvořenou rozhradu či po nejbližší rozhradu bez ohledu na to, zda se jedná o rozhradu přírodní či vytvořenou lidskou činností? Je třeba brát v úvahu i zásadní reliéfní útvary v terénu“. Tuto otázku pak rozvádí tak, že je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovým zjištěním o hranicích držby. V podstatě polemizuje se skutkovým zjištěním, kam až držba sahala; taková polemika není v dovolacím řízení přípustná (viz výše); nejde ani o otázku v judikatuře dosud neřešenou.

Průběh držební hranice předpokládá skutkové zjištění, kam až držba sahala; pro toto zjištění nelze dávat nějaké obecně platné návody, vždy záleží na konkrétní situaci. Pokud se zjistí, že držba sahala až k nějaké rozhradě, je naprosto nerozhodné, zda šlo o rozhradu umělou či přírodní. To platí i o povaze terénu; to, že pozemky tvoří přirozený celek, může být pro posouzení držby významné, nikoliv však rozhodující (např. oplocení pozemku je „křivolaké“, to však nebrání zjištění, že držba je vymezena hranicí plotu). Lze odkázat na judikaturu ohledně pozemků v nepravidelného tvaru a v nepřehledném terénu, uvedenou pod bodem c) výše. „Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004); toto základní pravidlo pak rozvádí konkrétně řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ad e): Dovolatel klade otázku, zda lze z „rozporuplných výpovědí svědků“ učinit závěr ve prospěch účastníka tvrdícího vydržení a zda lze „vykládat pochybnosti při dokazování v dobré víře za účelem vydržení ve prospěch osoby nezapsané v katastru nemovitostí, která se domáhá vydržení?“

První otázka opět zpochybňuje hodnocení důkazů v nalézacím řízení a nemůže založit přípustnost dovolání a ostatně ji nelze uplatnit ani jako dovolací důvod (viz výše). Odpověď na druhou otázku jasně vyplývá z § 130 odst. 1 obč. zák., věty druhé: „V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná“. Viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000.

To se ovšem nevztahuje na samotnou držbu; pokud snad, jak vyplývá z dalšího textu dovolání, dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními ohledně toho, kam až žalobkyně pozemek držela, nejde o přípustný dovolací důvod ani o důvod přípustnosti dovolání (viz výše). Soudy učinily skutkový závěr o rozsahu držby a z něj musí dovolací soud vycházet. Již jen na okraj se dodává, že odkaz na obsah odvolání není přípustný (viz § 241a odst. 4 o. s. ř.).

Tvrzené důvody přípustnosti dovolání tak nejsou dány; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru