Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4146/2016Usnesení NS ze dne 28.02.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Nezbytná cesta (o. z.)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4146.2016.2
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 1029 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4146/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Schachermayer, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 16188977, se sídlem v Praze 4, Mezi vodami 1935/7, zastoupené JUDr. Jiřím Ctiborem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované UPC Real, s. r. o., identifikační číslo osoby 27926818, se sídlem v Praze-Nuslích, Hvězdova 1716/2b, zastoupené Mgr. Davidem Kubešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 950/15, za účasti vedlejších účastnic na straně žalované 1) Comunica, s. r. o., identifikační číslo osoby 02722534, se sídlem v Praze 5, Pod Kotlářkou 151/3, a 2) Mladá fronta a. s., identifikační číslo osoby 49240315, se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1952/9, o zřízení práva nezbytné cesty formou služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 124/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, č. j. 16 Co 483/2015-595, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 4. 2016, č. j. 16 Co 483/2015-608, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů do právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce JUDr. Jiřího Ctibora, LL.M., Ph.D.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastnicemi 1) a 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 51 C 124/2010-450, zřídil ve prospěch vlastníka pozemků par. č. 198/2, 198/3, 198/5 (vše v obci P., katastrálním území M.) věcné břemeno formou služebnosti spočívající v právu průchodu a průjezdu k částem pozemků par. č. 4100/2, 4100/21, 4100/23, 4100/27, 4079/32, 197/10, 197/11 a 215/8, jak jsou vyznačeny v přiloženém geometrickém plánu (dále také „předmětné pozemky“). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované jednorázovou náhradu za zřízení věcného břemene a o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované a vedlejší účastnice 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 16 Co 483/2015-595, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 4. 2016, č. j. 16 Co 483/2015-608, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil pouze výši náhrady za zřízení věcného břemene a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí krajského soudu ve znění opravného usnesení podala žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí závisí zčásti na vyřešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, zčásti potom na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Protože rozhodnutí o zřízení služebnosti je rozhodnutím konstitutivním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016), tedy práva a povinnosti ze služebnosti vznikly až po 1. 1. 2014, projednal Nejvyšší soud dovolání podle tohoto zákona.

Dovolání není přípustné.

Žádná z předkládaných otázek není v praxi dovolacího soudu doposud neřešená a odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Faktické a právní překážky zřízení služebnosti

Soud shledal umístění stožárů a pronájem pozemků jako jednání, které posloužilo k obcházení zákona. Není přitom podstatné, že užil pojmu účelové jednání; z obsahu napadeného rozhodnutí je patrné, že se jedná o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

Podle § 8 o. z., zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. „Stanoví-li občanský zákoník, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, znamená to, že mu upírá přiznat právní následky, které by jinak mělo“ [LAVICKÝ, Petr. In: LAVICKÝ, Petr, a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 87. ISBN 978-80-7400-529-9.]. Proto posoudil-li odvolací soud toto jednání jako zjevné zneužití práva, postupoval tak, jakoby žalovaná nájemní smlouvu s vedlejší účastnicí 1) nikdy neuzavřela a stožáry na pozemcích nebyly umístěny. Z toho důvodu nemohl přihlédnout ani k souvisejícím námitkám, týkajícím se faktických a právních překážek.

Na předkládaných otázkách tak napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí; skutečnou podstatou námitek je zpochybnění právního závěru o zjevném zneužití práva. K tomu namítá, že zjevné zneužití práva nemůže spočívat ve faktickém jednání (postavení stožárů), nýbrž pouze jednání právním.

Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že institut zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. je v zásadě totožný s dříve užívaným pojmem dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák.; proto také judikatura bude v tomto ohledu nadále použitelná (např. usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). Ve starší judikatuře přitom nebylo pochyb, že rozpor s dobrými mravy lze spatřovat jak v právním jednání, tak chování faktickém (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2002, usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4577/2008, nebo rozsudek z 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2534/2012).

Také v případě občanského zákoníku z roku 2012 je obecně přijímáno, že zneužití práva je nutno chápat jako výkon práva v rozporu se základními zásadami právního řádu, který může spočívat v jednání faktickém i právním [srov. PULKRÁBEK, Zdeněk. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr, a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013. str. 157 a násl. ISBN 978-80-87576-73-1.; obdobně též LAVICKÝ, Petr. In: LAVICKÝ, Petr, a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 87. ISBN 978-80-7400-529-9.]. Ostatně ke stejnému závěru se hlásila již právní věda prvorepubliková (ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV. Praha: 1936, s. 133 a násl.).

Na překážku zřízení služebnosti není ani to, že by fakticky znamenalo nutnost některé stožáry odstranit. Jakkoli obsah služebnosti nespočívá v povinnosti něco dát či konat, nýbrž něčeho se zdržet nebo něco strpět, zahrnuje služebnost podle § 1258 o. z. vše, co je nutné k jejímu výkonu, tedy i případnou dílčí povinnost něco vykonat [viz HRABÁNEK, Dušan, LASÁK, Jan. In: SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 910. ISBN 978-80-7400-499-5.; nebo SPÁČIL, Jiří. Věcná břemena v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2006, s. 38. ISBN 80-7179-524-0].

Týká-li se dovolání nájemního vztahu dovolatelky a vedlejší účastnice 2), ani k tomu odvolací soud nepřihlédl, byť nikoli z důvodu zjevného zneužití práva, ale z důvodu koncentrace řízení. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, skutečnost, že vedlejší účastnice 2) má k předmětným pozemkům obligační právo, vyšla najevo až v odvolacím řízení. Že byla soudu prvního stupně tato skutečnost známa, nelze dovozovat z toho, že mu byl znám nájemní vztah k areálu budovy na pozemku par. č. 198/4. Ze stejného důvodu nemohly soudy zohlednit nájemní vztah ani při stanovení úplaty podle § 1030 odst. 3 o. z.

Nepřipustil-li odvolací soud tvrzení nových důkazů a skutečností, není ani takový postup v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkaz na ustanovení § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. není pro odvolací řízení přiléhavý. V odvolacím řízení (či obecně po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) se uplatní speciální ustanovení § 205a o. s. ř. To však připouští účinné tvrzení nových skutečností a nových důkazů v odvolacím řízení jen v taxativně vymezených případech, mezi něž dovolatelkou uplatněný nepatří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3204/2014, rozhodnutí ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, nebo rozhodnutí ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008). Tvrzení, že účastník nemohl bez své viny skutečnosti a důkazy včas uvést, je po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé významné pouze u žaloby na obnovu řízení (§ 228 odst. 1 o. s. ř.).

Hrubá nedbalost

Ani v tomto případě se nejedná o otázku doposud Nejvyšším soudem neřešenou. Hrubou nedbalostí se podle ustálené judikatury rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu k plnění povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti k zájmům jiných osob (k tomu podrobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K výkladu hrubé nedbalosti jako důvodu bránícímu zřízení nezbytné cesty, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015. Vyšel přitom z dřívější použitelné judikatury k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále „obč. zák.“), a ze starší judikatury prvorepublikové; zaujaté stanovisko argumentačně podpořil rovněž četnou judikaturou rakouského Nejvyššího soudu (dále „OGH“), neboť zákonná úprava, platná u nás ještě v období první republiky a dodnes platná v Rakousku, posloužila jako předloha institutu zřízení nezbytné cesty také pro nyní platný občanský zákoník.

Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zdůrazňuje zejména nutnost individuálního posuzování každého případu a zvážení všech okolností konkrétního sporu. Koupě pozemku bez přístupu k veřejné komunikaci ještě sama o sobě neznačí hrubou nedbalost ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.; ta může být dána teprve ve chvíli, kdy k této skutečnosti přistupují také další okolnosti případu.

Stejně je tomu v nyní souzené věci – závěr o existenci hrubé nedbalosti může být dán až ve spojení s jinými skutečnostmi, jako je zejména postoj a jednání žalobkyně před uzavřením smlouvy. Shodný přístup k věci zvolil také rakouský OGH, který nabytí pozemku bez přístupu k veřejné komunikaci považuje za patrnou nedbalost (odpovídá „hrubé nedbalosti“ ve smyslu § 1032 o. z.) až v případě, že nabyvatel před nabytím nemovité věci neprojevil snahu o získání přístupu (k tomu např. rozhodnutí OGH ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 3 Ob 154/09g, a ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 Ob 36/16m, obě dostupná na internetové adrese http://ris.bka.gv.at).

Nicméně stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).

Bylo zjištěno, že žalobkyně o zajištění přístupu k nemovitým věcem dbala, když zároveň s uzavřením kupních smluv uzavřela také smlouvy o zřízení věcných břemen průjezdu a průchodu – byť pouze k těm pozemkům nutným pro přístup, které byly ve vlastnictví soukromé osoby, přičemž ke zbylým pozemkům ve vlastnictví hlavního města Prahy a státní organizace České dráhy se nepokusila přístup zajistit. „Veřejnoprávní povaha“ vlastníků jistě není důvodem užívání, nicméně v řízení bylo prokázáno, že umožnění průjezdu ze strany města i Českých drah bylo v místě dlouhodobou běžnou praxí. Soudní judikatura již v období první republiky k tomuto uváděla, že místní zvyklost, podle které soused umožňuje ochotně jinému sousedu přejezd přes pozemek, opravňuje i opatrného člověka k přesvědčení, že je zbytečné ujednávat služebnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1941, sp. zn. R I 1745/40, publikované ve „Vážného sbírce“ pod č. 17974/1941). Od veřejnoprávních korporací, kterými hlavní město Praha a státní organizace České dráhy jsou, lze přitom tím spíše očekávat, že žalobkyni nezamezí průjezd bez závažného důvodu. Jednání žalobkyně tak vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem nelze označit za hrubě nedbalé; úvahy odvolacího soudu v tomto směru nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřené.

Nezbytná cesta pouze za účelem pohodlnějšího spojení

Tato námitka ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění týkajících se vhodnosti náhradní příjezdové cesty. Skutkové námitky však přípustnost dovolání založit nemohou; dovolací soud je skutkovým stavem vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). To se týká rovněž námitky, že žalobkyně (a nejen ona) užívala alternativní cestu déle než rok k průjezdu kamionů – takové zjištění z dokazování nevyplynulo. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost dodává: Odvolací soud závěr o nemožnosti užívání alternativní cesty náležitě odůvodnil, vycházel přitom z řádně provedených důkazů, které hodnotil každý jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř).

Přípustnost dovolání nezakládá ani rozpor s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2854/2010. To na rozdíl od nyní projednávané věci řešilo situaci, kdy existovalo víc možností zřízení nezbytné cesty, pouze bylo třeba určit, která z nich bude nejvhodnější. Neobsahuje tak žádné závěry, s kterými by bylo napadené rozhodnutí v rozporu.

Dlouhodobé neužívání panující nemovitosti

Tato otázka je dovolacím soudem rovněž vyřešena. V usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016, k tomu Nejvyšší soud uvedl: „Z § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. vyplývá, že soud může rozhodnout o zřízení služebnosti pouze v případech stanovených zákonem. Povolení nezbytné cesty soudem (a to i formou služebnosti) je přitom výslovně upraveno v § 1029 odst. 1 a 2 o. z. Soud tedy může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti (§ 1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1 a 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou.“ Je tak zřejmé, že nemožnost řádného užívání nemovitosti, vycházející z nedostatku spojení s veřejnou cestou, nejen že není na překážku zřízení nezbytné cesty, ale je naopak jeho podmínkou.

Rozpor s veřejnoprávními předpisy

Napadené rozhodnutí není s citovanou judikaturou v rozporu. Věcná působnost zákona o silničním provozu, na který dovolatelka odkazuje, spočívá v regulaci provozu na pozemních komunikacích, nikoli technických požadavků na samotné pozemní komunikace. Je tak otázkou, kam námitka směřuje. Jestliže dovolatelka chtěla zpochybnit vhodnost samotné příjezdové komunikace, jednak se zákon o silničním provozu na tuto oblast nevztahuje, jednak takové skutečnosti ohledně nevyhovujícího stavu vozovky nebyly v řízení zjištěny – k nemožnosti napadat skutkové závěry viz výše. Pokud namítá, že průjezd kamionů bude sám o sobě představovat porušení norem zákona o silničním provozu, nemůže být tato námitka důvodná, neboť zřízení nezbytné cesty nezbavuje řidiče povinnosti dodržovat veřejnoprávní povinnosti stanovené zákonem o silničním provozu (srov. § 1 o. z. ohledně vztahu veřejného a soukromého práva). Technické normy (ČSN) pak nejsou obecně závazným právním předpisem (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, sp. zn. 6 A 68/94).

Protože dovolání není přípustné, dovolací soud ho podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaných se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. února 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru