Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4120/2007Usnesení NS ze dne 05.06.2009

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4120.2007.1

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4120/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. Z., zastoupené advokátkou, proti žalovanému

M. D., zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 74/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. dubna 2007, č. j. 60 Co 452/2006-292, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.586,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

3. května 2006, č. j. 6 C 74/2004-266, zamítl žalobu, aby z věcí patřících do společného jmění manželů – účastníků bylo do výlučného vlastnictví žalovaného přikázáno blíže označené nadstandardní vybavení bytu v M.-S. na ulici O. 181/19 v ceně 50.700,- Kč a „finanční podíl na ceně tohoto bytu“ ve výši 666.086,80 Kč

a žalovanému aby byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 358.393,40 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 24. 9. 1994, zaniklo rozvodem 3. 12. 2001. Účastníci se dohodli na vypořádání společného jmění manželů ohledně věcí movitých. Nedohodli se na vypořádání částky 50.700,- Kč, představující nadstandardní vybavení bytu v M.-S., O. 181/19,

a částky 666.086,80 Kč, zaplacené městu M. za označený byt, jejíž výše nebyla mezi účastníky sporná. Město M. v roce 1998 zabezpečovalo výstavbu domu s devíti bytovými jednotkami. Uzavřelo smlouvy o budoucích kupních smlouvách s jednotlivými občany, kteří v souvislosti s výstavbou bytového domu uhradili částky na jeho účet. Bytové jednotky v tomto domě byly předávány nájemníkům koncem roku 1998 s tím, že si je sami dovybaví. Účastníci byli za trvání manželství nájemci předmětného bytu na základě několika postupně uzavřených nájemních smluv, první z 3. 12. 1998. Město M. souhlasilo s tím, aby účastníci v předmětném bytě provedli úpravy, sestávající z vybudování plovoucích podlah, výměny vany, provedení keramické dlažby v předsíni a zakoupení termostatu, na vlastní náklady bez nároku na jejich úhradu ze strany města. Podle rozsudku Okresního soudu v Kroměříži z 13. 11. 2002, č. j. 5 C 33/2002-36, který nabyl právní moci 31. 12. 2002, je výlučným nájemcem předmětného bytu žalovaný. K jednání s městem M. ohledně uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o převodu bytu se dostavili žalovaný a M. S., matka žalovaného. rotože uvedli, že platby v celkové výši 630.000,- Kč a další splátky uhradila M. S., byla smlouva o budoucí smlouvě uzavřena s M. S. a dále mezi městem M. a žalovaným a M. S. byla 7. 4. 2004 uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu určitou do 31. 12. 2004. Předmětný byt je dosud ve vlastnictví města M. Soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nadstandardní vybavení bytu nelze přikázat do výlučného vlastnictví žalovaného, ani je nelze jinak vypořádat z titulu zaniklého společného jmění manželů, neboť všechny věci, které toto vybavení představují, jsou součástí bytu ve smyslu § 120 odst. 1 ObčZ, který je stále ve vlastnictví města M., a pokud jde o částku 666.086,80 Kč, postupně zaplacenou ve splátkách různé výše, je třeba ji „považovat za splátky kupní ceny uvedeného bytu“, a „poněvadž kupní smlouva ohledně předmětného bytu nebyla dosud uzavřena, jedná se o pohledávku vůči vlastníku bytu městu M. a nikoliv o finanční podíl na hodnotě předmětného bytu, jehož vypořádání se žalobkyně domáhá“.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 60 Co 452/2006-292, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že pokud byla z prostředků patřících do společného jmění manželů zaplacena částka 666.086,80 Kč na předmětný byt, bylo by možné ji vypořádat jako pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení za předpokladu, že byla zaplacena bez právního důvodu. Pokud byla tato částka zaplacena na základě uzavřené smlouvy, mohla by být předmětem vypořádání práva nabytá z této smlouvy. Tvrzení žalobkyně v tomto směru, stejně tak jako ohledně věcí tvořící vybavení bytu pro posouzení, zda jsou součástí bytu či nikoli, byla nedostatečná, avšak žalobkyně je přes poučení odvolacího soudu podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) nedoplnila.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí s právním názorem, že by měla svá práva uplatňovat proti městu M. Setrvala na svém tvrzení, že předmětný byt uhradili zálohovými platbami na účet města M. v roce 1998, tj. za trvání manželství, z jejich společných prostředků s tím, že po uplynutí doby pro poskytnutí úvěru městu na výstavbu domu měl jim být byt převeden do osobního vlastnictví. Nebylo prokázáno, že by finanční prostředky na úhradu budoucí kupní ceny bytu obdržel žalovaný darem od své matky. Žalobkyně byt opustila, v bytě bydlel nadále žalovaný, který měl v případě vrácení bytu nárok na vrácení zaplacené finanční částky, popř. nárok na uzavření kupní smlouvy ohledně bytu po dvaceti letech jeho užívání. Byl to tak žalovaný, který mohl s bytem disponovat. Smlouvu o budoucí kupní smlouvě ohledně předmětného bytu uzavřenou s M. S. žalobkyně považuje za účelovou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo která by byla odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ani ji neřeší v rozporu s hmotným právem. Pokud by dovolací soud shledal dovolání přípustným, navrhl jeho zamítnutí. Žalovaný je toho názoru, že odvolací soud věc posoudil zcela správně. Pokud žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci otázky, zda finanční prostředky vynaložené na zaplacení kupní ceny předmětného bytu byly nebo nebyly vynaloženy z jejich společného jmění manželů a mají být vypořádány, namítl, že odvolací soud se režimem těchto prostředků vůbec nezabýval a s ohledem na nedostatečná skutková tvrzení žalobkyně, která přes výzvu soudu nedoplnila, ani nemohl správně právně posoudit právní důvod úhrady těchto finančních prostředků ze strany účastníků. Nedostatečná skutková tvrzení žalobkyně vedla rovněž k tomu, že nebylo možno právně posoudit, zda věci tvořící vybavení bytu tvoří či nikoli součást jejich společného jmění manželů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ve vztahu k vypořádání „nadstandardního vybavení bytu“ v M.-S., O. 181/19, (dále jen „předmětný byt“), dovolací soud citované předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ neshledal, a to především s ohledem na setrvávání žalobkyně, resp. její zástupkyně, na názoru, že jde o věci patřící do společného jmění manželů – účastníků, které se nestaly součástí předmětného bytu. V této části je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou, týkající se problematiky součásti věci (domu či bytu – jednotky), nehledě na to, že dovolatelka (její zástupkyně) nereagovala dostatečně na výzvu odvolacího soudu, aby doplnila skutková tvrzení v tomto směru. Již ze samotného znění § 120 odst. 1 ObčZ vyplývá, že zabudované zařízení bytu není samostatnou věcí, ale součástí domu či bytu (jednotky). Nadto řešení, zda určitá konkrétní věc pořízená účastníky a takto zabudovaná je či není samostatnou věcí, nemůže činit z rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu.

Pokud jde o vypořádání částky 666.086,80 Kč, právní posouzení věci odvolacím soudem, tj. důvod zamítnutí žaloby v této části, spočívá jen na tom, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost tvrzení, potřebných k tomu, aby soud mohl uplatňovaný nárok vůči žalovanému právně kvalifikovat a pak podle této kvalifikace věc posoudit

a rozhodnout. Otázka, zda žalobkyně uvedenou povinnost splnila či nikoli, popř. zda ve věci v průběhu řízení uvedla dostatek tvrzení, potřebných k tomu, aby její žalobě v uvedeném směru bylo vyhověno, nemůže, již s ohledem na nemožnost zobecnění řešení uvedené otázky, představovat otázku zásadního právního významu jako předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolání je tudíž nepřípustné i pokud jde o vypořádání částky 666.086,- Kč

Přesto, co bylo uvedeno výše, dovolací soud považuje za vhodné ke správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem poukázat na to, že žalobkyně svým žalobním návrhem, jímž závazně vymezila předmět řízení, neuplatnila vypořádání společných práv účastníků vůči městu M. přikázáním těchto práv žalovanému, ale aby ji žalovaný vyplatil tzv. vypořádací podíl s přihlédnutím k tomu, jaká je cena věcí, které by měly být přikázány tomu kterému z účastníků, přičemž žalovanému měla být podle žalobního návrhu přikázána „hodnota členských práv a povinností k bytu

č. 181/19 na ul. O. č. p. 181 v M.-S.“. V odvolání výslovně namítala, že předmětný nárok nelze považovat za nárok vůči městu M.-S. Na výzvu odvolacího soudu podle § 118a odst. 1 OSŘ, kterou lze chápat jako výraz snahy soudu pomoci žalobkyni při její neujasněnosti v právní povaze uplatněného nároku, k tomu, aby uvedla okolnosti potřebné pro jeho posouzení, ve stanovené lhůtě nereagovala. Bez těchto skutkových tvrzení neměl odvolací soud předpoklady pro to, aby sporný nárok považoval za uplatněný a mohl jej posoudit podle v úvahu přicházejících rozdílných právních kvalifikací. Přitom bývá obvyklé, že výše pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení bývá jiná než z titulu platného ujednání (smlouvy). Tím vším žalobkyně nevytvořila předpoklady pro to, aby nalézací soud mohl o sporném nároku rozhodovat jako o vypořádání pohledávky za třetí osobou (město M.-S.). Odvolacímu soudu pak nezbylo než rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrdit.

Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1, bodu 5

(z částky 358.393,40 Kč), t. j. z ceny předmětu dovolacího řízení, § 4 odst. 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 dst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 11.117,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů a činí celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 19 % (§ 137 odst. 3 OSŘ) po zaokrouhlení 13.586,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. června 2009

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru