Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4115/2019Usnesení NS ze dne 24.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4115.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4115/2019-429

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. D., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lydií Lamáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalovanému D. D., narozenému XY, bytem ve XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 10/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2019, č. j. 14 Co 10/2017-390, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 7. 2019, č. j. 14 Co 10/2017-394, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 4 C 10/2013-269, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně pračku značky XY bílé barvy s předním plněním, rok výroby 2009, do výlučného vlastnictví žalovaného tam blíže specifikovaný osobní automobil XY (dále jen „osobní automobil XY“) a zůstatek na sporožirovém účtu č. XY, vedeném na jméno žalovaného u České spořitelny a. s. (dále jen „účet“), a to ve výši ke dni 12. 4. 2012. Současně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání vypořádacího podílu 113.608,82 Kč do 10 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Brně (odvolací soud) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 14 Co 10/2017-390, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 7. 2019, č. j. 14 Co 10/2017-394, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně pračku značky XY bílé barvy s předním plněním rok výroby 2009, do výlučného vlastnictví žalovaného osobní automobil XY a zůstatek na účtu ve výši 9.737 Kč. Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání vypořádacího podílu částku 113.368,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 144 a § 149 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, byl soudy učiněn nesprávný a překvapivý závěr, že do zaniklého a nevypořádaného společného jmění účastníků řízení nespadá garáž na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY, obchodní podíl žalovaného ve společnosti S. a výnosy této společnosti. Současně má za to, že nesprávné jsou i závěry soudů ohledně „původu investic na nabytí osobního automobilu XY“. Skutkové závěry odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) považuje za extrémně odporující provedenému dokazování, jakož i tvrzením žalovaného. Současně soudům vytýká nedostatky odůvodnění jejich rozhodnutí. Pochybení spatřuje i v neprovedení jí navržených důkazů – za nesprávný považuje zejména postup soudu ve vztahu k důkazu sešitem označeným jako „volný fond – černé peníze“. Má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k obchodnímu podílu na společnosti S. současně uvádí, že soud svévolně a v rozporu s dobrými mravy obešel jak ustanovení občanského zákoníku, tak četná rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že byl-li podíl v obchodní společnosti nabyt za trvání manželství jedním z manželů byť jen z části z jejich společných prostředků, představuje společnou majetkovou hodnotu a náleží do společného jmění. Dále uvádí, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla doposud řešena otázka povahy finančních prostředků, které mohou být „fakticky fyzicky příjmy-výnosy společnosti“, zasílaných na běžný účet žalovaného, konkrétně zda tyto prostředky jsou majetkem obchodní společnosti, majetkem společníků, či majetkem (bývalých) manželů. Tutéž otázku formuluje i ve vztahu k ostatním příjmům dle sešitu „černý fond“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že dovolatelka pouze opakuje námitky, které byly již řádně vypořádány v rámci odvolacího řízení. Uvádí, že skutková zjištění soudů odpovídají provedenému dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně zamítl.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srovnej čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016).

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění manželů a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

K vypořádání garáže na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY (dále jen „garáž“) a osobního automobilu XY:

V této části dovolání žalobkyně podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů při svém rozhodování vycházely. Závěr odvolacího soudu, že k výstavbě garáže došlo před uzavřením manželství účastníků a že osobní automobil XY byl zakoupen z prostředků žalovaného, v důsledku čehož tyto položky nejsou součástí společného jmění účastníků, dovolatelka napadá pouze prostřednictvím skutkových námitek, aniž by vymezila konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na které je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolacímu soudu předkládá vlastní skutkové závěry a nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování. Neuvádí přitom ani, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).

Ke kritice hodnocení důkazů Nejvyšší soud uvádí, že již v rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).

Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním napadených v odvolání vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, popřípadě hodnocení důkazů neodporuje § 133 až 135 o. s. ř. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani polemizovat s jeho skutkovými závěry s tím, že hodnocení důkazů mělo být jiné.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že v této části není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti; tento údaj se nepodává ani z obsahu dovolání. Současně neformuluje žádnou právní otázku; pouze uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.

K vypořádání obchodního podílu ve společnosti S. a výnosů této společnosti:

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, nabytý jedním z manželů i jen z části z jejich společných prostředků, představuje společnou majetkovou hodnotu, a to ať už v rámci bývalého institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo v rámci institutu společného jmění manželů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2875/2006, ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2044/2010, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).

Námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenými závěry dovolacího soudu v rozporu, však dovolací přezkum nezakládá. Tvrdí-li dovolatelka, že předmětný obchodní podíl byl (přinejmenším částečně) nabyt z prostředků náležejících do společného jmění účastníků, formuluje právní otázku na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud (odvolací soud vyšel ze zjištění, že obchodní podíl byl pořízen z výlučných prostředků žalovaného, které získal darem od svého otce). Nejvyšší soud je s ohledem na již výše uvedené vázán skutkovým stavem věci zjištěným odvolacím soudem. Jestliže žalovaná své odlišné právní posouzení věci buduje na jiném skutkovém stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tím založit nemůže (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3054/2018, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).

Námitkami vztahujícími se k výnosům ze společnosti S. se Nejvyšší soud nezabýval, neboť dané výnosy nejsou předmětem řízení o vypořádání společného jmění účastníků. Dovolací soud opakovaně zdůraznil, že předmětem soudního řízení o vypořádání se mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem řízení ve lhůtě 3 let od zániku majetkového společenství, a to např. v rozsudku ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011 (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012). V projednávané věci však výnosy z předmětné obchodní společnosti účastníci ve lhůtě 3 let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství – jak vyplývá z obsahu spisu – předmětem řízení neučinili.

Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud nezabýval ani námitkami týkajícími se (případných) jiných příjmů z podnikání a příjmů dle sešitu „černý fond“, neboť ani tyto nebyly účastníky ve lhůtě 3 let od zániku manželství učiněny předmětem řízení.

K námitce nedostatku odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku a tvrzeným pochybením soudu při zjišťování skutkového stavu:

Dovolatelka nalézacím soudům vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí (nepřezkoumatelnost), aniž by dovolacímu soudu v této souvislosti předkládala jakoukoli otázku procesního práva, namítá toliko (údajné) vady řízení; tyto námitky nenaplňují způsobilý dovolací důvod a k jejich posouzení dovolání není přípustné (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1801/2014, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 349/2016).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. (shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017). Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není.

Přípustnost dovolání přitom nezakládají ani námitky vztahující se ke správnosti postupu soudů při provádění důkazu sešitem „černý fond“. Ani v této části dovolání dovolatelka nevymezuje právní otázku, pouze soudům vytýká, že řízení zatížily vadou, která by mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.; k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nevymezuje-li dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku hmotného či procesního práva, není Nejvyšší soud oprávněn tvrzené vady přezkoumávat.

K náhradě nákladů řízení:

Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 237, § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 3. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru