Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4072/2010Rozsudek NS ze dne 12.07.2012Vypořádání SJM - postup při započtení vnosu

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4072.2010.1
Dotčené předpisy

§ 149 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4072/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. D. K., zastoupené JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 9, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Petrem Frischmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 191/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2010, č. j. 20 Co 7/2010-271, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2010, č. j. 20 Co 7/2010-271, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. června 2009, č. j. 60 C 191/2005-231, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. června 2009, č. j. 60 C 191/2005-231, vypořádal zaniklé společné jmění („SJM“) účastníků. Žalovanému přikázal mimo jiné závazky vůči jeho rodičům – J. a Z. K. - v celkové výši 649.000,- Kč, a to podle smluv o půjčce z 13. 9. 2003, 13. 12. 2003 a 27. 12. 2003. Žalovanému též uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 1.155.163,61 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 5. 5. 2005. Za trvání manželství si účastníci pořídili majetek uvedený ve výroku rozsudku. Ohledně částky 1.400.000,- Kč, poskytnuté rodiči žalovaného, vzal za prokázané, že se nejednalo o dar účastníkům, jak tvrdila žalobkyně, ale jednalo se o plnění na základě smlouvy o půjčce uzavřené 9. 3. 2003 mezi rodiči žalovaného a žalovaným na částku 1.400.000,- Kč, určenou ke koupi nového bytu. Částka byla poukázána 20. 3. 2003 z účtu otce žalovaného (J. K.-Montex č. 468247391/0100) na účet žalovaného a použita dne 28. 3. 2003 k úhradě na základě smlouvy o postoupení práv a povinností vztahující se ke koupi výše uvedených nemovitostí. Soud dospěl k závěru, že se jedná o výlučný závazek žalovaného nespadající do SJM, neboť smlouva byla uzavřena bez souhlasu a vědomí žalobkyně a jednalo se o závazek, který přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Vzhledem k tomu, že půjčená částka byla použita na koupi majetku spadajícího do SJM, zohlednil ji soud jako vnos žalovaného do SJM a při stanovení vypořádacího podílu pro žalobkyni o celou tuto částku její podíl snížil.

Soud se dále zabýval dalšími půjčkami, které rodiče žalovaného J. a Z. K. poskytli žalovanému. Do SJM zahrnul ke dni rozvodu nesplacené půjčky z 13. 9 2003 ve výši 100.000,- Kč, z 13. 12. 2003 ve výši 15.000 EUR (469.000,- Kč) a z 27. 12. 2003 ve výši 80.000,- Kč, neboť tyto závazky sice žalovaný převzal bez souhlasu žalobkyně, nicméně svým rozsahem tyto závazky nepřesáhly míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků. Bylo doloženo, že prostředky byly v podstatné části použity na zařízení bytu a z části na osobní spotřebu žalovaného, která byla vyšší s ohledem na jeho pracovní zařazení.

Žalovaný podle rozhodnutí soudu prvního stupně získal aktiva v celkové výši 6.168.207,34,- Kč a pasiva ve výši 649.000,- Kč. Žalobkyně získala aktiva ve výši 217.482,12 Kč a pasiva ve výši 80.800,- Kč. Soud neshledal důvody pro odchýlení se od zásady, že podíly obou bývalých manželů jsou stejné. Při stanovení podílu, kterého by se mělo dostat každému z účastníků, soud postupoval tak, že odečetl od celkových aktiv ve výši 6.385.689,46 Kč celková pasiva ve výši 729.800,- Kč a rozdíl 5.655.889,46 Kč podělil dvěma; poté konstatoval, že každému by se mělo dostat hodnoty ve výši 2.827.944,73 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně získala po odpočtu pasiv pouze hodnotu 136.682,12 Kč zatímco žalovaný získal po odpočtu pasiv podíl ve výši 5.519.217,34 Kč, měl by žalovaný na vyrovnání podílu zaplatit 2.691.262,62 Kč. Od této částky soud odečetl 1.400.000,- Kč, tj. vnos žalovaného do SJM, představovaný výlučným závazkem žalovaného vůči jeho rodičům ze smlouvy o půjčce na koupi bytu v SJM ze dne 9. 3. 2003. Provedl další zápočty a poté stanovil částku 1.155.163,61 Kč, kterou měl žalovaný zaplatit žalobkynina vyrovnání výše podílů.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 18. března 2010, č. j. 20 Co 7/2010-271, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé I. a II. Výrokem pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé III. tak, že závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru č. HY 03630300 uzavřené s GE Capital Bank, a. s., ve výši 3.293.000,- Kč přikázal žalovanému. Výrokem pod bodem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé IV. tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 105.237,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a považoval za správné i jeho právní posouzení věci. Soud prvního stupně správně zařadil do SJM účastníků závazky žalovaného z půjček v úhrnné výši 649.000,- Kč a správně je přikázal žalovanému, který smlouvy uzavřel bez vědomí žalobkyně. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že částky z jednotlivých poskytnutých půjček nelze pro účely jejich porovnání s majetkovými poměry účastníků sčítat. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně ohledně závazku z půjčky ve výši 1.400.000,- Kč, poskytnuté rodiči žalovaného, kterou posoudil jako vnos žalovaného do SJM a při vypořádání o ni zvýšil podíl žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř.

Žalobkyně vytýká soudům obou stupňů, že postupovaly v rozporu se zásadami vypořádání uvedenými v § 149 odst. 2 obč. zák. i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2902/2005, sp. zn. 22 Cdo 410/2008), neboť při stanovení výše vypořádacího podílu odečetly celý vnos žalovaného ve výši 1.400.000,- Kč „od poloviny žalobkyně“ a snížily tak hodnotu jejího vypořádacího podílu. Správný postup byl takový, že vnos měly odečíst od celkové hodnoty majetku v SJM a výsledek podělit dvěma. Rozhodnutí odvolacího soudu tak trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně jde o otázku, která má zásadní právní význam.

Žalobkyně má dále za to, že soudy obou stupňů pochybily, když součástí SJM učinily závazek vůči rodičům žalovaného ve výši 15.000,- Euro, když v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně o této půjčce, stejně jako o dalších, nevěděla a částka v přepočtu 469.000,- Kč přesahuje obvyklou míru hospodaření. Žalovaný v takovém případě měl prokázat, zda těchto finančních prostředků bylo použito na věci náležející do SJM, což neučinil. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadených bodech I. a III. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí se opírá o ustálenou judikaturu a nejedná se o takové rozhodnutí, které by měnilo dosavadní rozhodovací soudní praxi a svým významem přesahovalo význam tohoto konkrétního sporu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí po právní stránce zásadně významné skutečnost, že při zápočtu vnosu žalovaného se soudy odchýlily od judikatury publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí. Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze. Protože dovolání směřuje proti potvrzující části, není dána přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem (§ 149 odst. 2 obč. zák.).

Pohledávka toho z manželů, který ze svého výlučného majetku něco vynaložil na společný majetek (tzv. „vnos“) nesměřuje vůči druhému z manželů, ale vůči celé mase společného jmění, jehož skutečná hodnota je nižší o výši hodnoty vnosu. Proto nelze hodnotu vnosu odečítat od částky, kterou by měl účastník zaplatit druhému na vyrovnání podílů. Postupem při vypořádání vnosu z výlučného majetku do společného jmění se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaný jako R 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „To, co každý z manželů vynaložil ze svého na společný majetek, má mu být uhrazeno ze společného majetku, druhým manželem však jen ve výši, která odpovídá poměru velikosti podílu, kterého se každému z nich dostává z bezpodílového spoluvlastnictví. Jestliže tedy okresní soud vycházel z toho, že podíly účastníků na bezpodílovém spoluvlastnictví jsou stejné a že na získání majetku, který náležel do tohoto spoluvlastnictví a který byl oceněn na 37.938,- Kčs, bylo z majetku odpůrkyně vynaloženo 3.000,- Kčs, pak nemohl krátit hodnotu podílu navrhovatele o tuto celou částku. To znamená, že nemohl dospět k závěru, že navrhovateli náleží majetek v polovině hodnoty všeho majetku, který byl v bezpodílovém spoluvlastnictví, zmenšený o částku 3.000,- Kčs, tj. v hodnotě 15.969,- Kčs, a odpůrkyni majetek v polovině hodnoty všeho majetku, který byl v bezpodílovém spoluvlastnictví, zvětšený o tuto částku, tj. v hodnotě 21.969,- Kčs, poněvadž pak by podíly účastníků -is přihlédnutím k částce, kterou odpůrkyně vynaložila ze svého - nebyly stejné. Okresní soud měl postupovat tak, že by celkovou hodnotu majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví (37.938,- Kčs) snížil o 3.000,- Kčs, tj. o částku, kterou měla odpůrkyně vynaložit na tento majetek ze svého; z toho měl navrhovatel dostat majetek v hodnotě odpovídající polovině této částky, tj. v hodnotě 17.469,- Kčs, a odpůrkyně - která částku 3.000,- Kčs vynaložila ze svého - majetek v hodnotě o 3.000,- Kčs vyšší, tj. v hodnotě 20.469,- Kčs. Stejně tak by bylo třeba postupovat v případě, že by bylo prokázáno, že na koupi nemovitostí bylo použito peněz, které navrhovatel získal půjčkou od svého otce za trvání manželství a které je sám povinen vracet“.

Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci soudy nepostupovaly správně, když od částky, kterou měl žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání výše podílů, odečetly celou výši jeho vnosu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Naproti tomu otázka, zda jiné půjčky, které žalovaný převzal bez souhlasu žalobkyně, patřily do společného jmění, resp. zda jejich rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládá. Ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou; to, jaké byly v konkrétní věci majetkové poměry manželů a zda byl závazek těmto poměrům přiměřený, je na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyla řádně odůvodněna anebo by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu v dané věci nepochybně nebylo. Soud prvního stupně se touto otázkou řádně a podrobně zabýval (viz č. l. 237). Dovolatelka ostatně neuvádí konkrétní polemiku ohledně závěru, že tyto jednotlivé půjčky (nikoliv jejich úhrn) byly majetkovým poměrům přiměřené. Nebylo ani prokázáno, že by šlo o závazky týkající se výlučného majetku žalovaného; důkazní břemeno ohledně této skutečnosti by leželo na tom, kdo by z ní vyvozoval pro sebe příznivé právní důsledky, tedy na žalobkyni. Tak např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 4009/2007, se uvádí: „Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností“.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. července 2012

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru