Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4072/2009Rozsudek NS ze dne 29.02.2012

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4072.2009.1
Dotčené předpisy

§ 149 odst. 2 obč. zák.

§ 149 odst. 3 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1730/12 ze dne 09.07.2012 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vlasta Formánková


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4072/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. V., bytem v P., Malešická 101/16b, zastoupené JUDr. Marií Chalupovou, advokátkou se sídlem v České Třebové, Čechova 396, adresa pro doručování: P., proti žalovanému D. R., bytem v S., M. S., zastoupenému JUDr. Ladislavem Kutišem, advokátem se sídlem v Trutnově, Na Vrchu 98, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 57/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co 545/2008-174, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.630,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marie Chalupové.

Odůvodnění::

Okresní soud v Trutnově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. července 2008, č. j. 8 C 57/2007-143, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí patřících do společného jmění účastníků se přikazuje do vlastnictví žalovaného dům na stavební parcele v obci V. S., katastrální území S. S., zapsané u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště T. v ceně 430.000,- Kč“, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému „žalobkyni vyplatit vypořádací podíl 327.500,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že věcmi, jež účastníci řízení nabyli do společného jmění manželů („SJM“) a které po rozvodu manželství účastníků (10. 3. 2004) zůstaly nevypořádány, byly toliko nemovitosti uvedené ve výroku pod bodem I.; jejich hodnota, resp. „obvyklá současná cena“, byla znalecky zjištěna ke dni zániku manželství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3285/2007 a činila 430.000,- Kč. O vlastnictví nemovitostí projevoval zájem od počátku řízení žalovaný pracující nedaleko od nich, přičemž v době rozhodování soudu v nich bydlel. Žalobkyně v nich pobývala výjimečně, a pokud jí byl pobyt v nich žalovaným znemožňován, měla možnost se svého práva přístupu do nich domáhat soudně, což neučinila ani s ohledem na tvrzené zdravotní potřeby dětí. Nemovitosti nebyly „v dobrém stavu“ (podle znalce chátraly); žalovaný je hodlal užívat i nadále, a v případě nabytí do svého výhradního vlastnictví měl úmysl je opravit. Z těchto důvodů je soud přikázal do jeho vlastnictví a současně mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl. Ten stanovil s ohledem na jejich hodnotu, jak je vyčíslena shora a dále na výši finančních vnosů z vlastních prostředků účastníků při jejich pořizování (vnos žalovaného činil 30.000,- Kč, vnos žalobkyně 255.000,- Kč).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co 545/2008-174, změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích I a II takto: 1) Z věcí patřících do společného jmění účastníků se přikazuje do vlastnictví žalobkyně dům v obci V. S., katastrální území S. S., zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště T., v ceně 430.000,- Kč. 2) Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému vypořádací podíl 155.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud s přihlédnutím k odvolacím námitkám žalobkyně doplnil dokazování výslechem soudního znalce Ing. J. F., který „současnou obvyklou cenu komplexu všech vypořádávaných nemovitostí“ stanovil částkou 535.000,- Kč, dále důkazy vztahujícími se k možnostem úhrady vypořádacího podílu účastníky a konečně ověřením současného způsobu užívání sporných nemovitostí účastníky. Konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování, kterému z účastníků nemovitosti přikázat do výlučného vlastnictví, z kritérií uvedených v § 149 občanského zákoníku („obč. zák.“) vzal v úvahu pouze jediné, a to účelné využití věci, konkrétně skutečnost, že žalovaný v nemovitosti v rozhodné době bydlel. Měl však vzít v potaz další kritéria – potřeby nezletilých dětí, péči o rodinu, či zásluhy o nabytí a udržování společného jmění. Tato kritéria v aplikaci na daný případ odvolací soud podrobně rozebral a dospěl k závěru, že odvolacím námitkám žalobkyně nutno vyhovět. V této souvislosti kromě dalšího konstatoval zásluhu žalobkyně na nabytí nemovitostí do SJM, z jejíchž prostředků byly zaplaceny 4/5 kupní ceny, dále výhradní péči žalobkyně o nezletilého syna J., s nímž se žalovaný nestýkal a neplnil vůči němu svoji vyživovací povinnost, vedle toho vzal do úvahy nemožnost nemovitosti užívat pro jejich zanedbanost, přičemž při míře přičinění se o jejich zvelebení mělo být uváženo, že žalobkyně při péči o dvě děti s ubytováním v P. neměla při údržbě nemovitostí takové možnosti jako žalovaný. Vedle toho odvolací soud shledal, že žalovaný neužíval nemovitosti trvale nejméně do jara 2008, užíval je pouze příležitostně, neboť fakticky žil s paní J. K., s níž měl dítě. Pokud se v době rozhodování soudu v nemovitostech zdržoval, stalo se tak nejdříve od jara 2008, tedy poté, kdy žalobkyně změnila svůj žalobní návrh s tím, že se o nemovitosti uchází. Změnu svého postoje v tomto směru logicky vysvětlila; již ve svém vyjádření ze dne 20. dubna 2007 uvedla, že pokud je pro žalovaného cena stanovená posudkem nepřijatelná, žádá o jejich přikázání do svého výlučného vlastnictví, neboť k nemovitostem má osobní vztah, nehledě ke zdravotnímu stavu synů, jimž by pobyt v horách prospěl. Uzavřel, že kritérium účelného využití nemovitostí na straně žalovaného nemohlo převážit nad kritérii vyznívajícími ve prospěch žalobkyně. Jako pomocné kritérium vzal odvolací soud požadavek, aby vypořádací podíl v penězích byl co nejmenší a aby tak byla zajištěna jeho včasná úhrada, kteréžto kritérium rovněž vyznělo ve prospěch žalobkyně.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný s tím, že je podle jeho názoru nesprávný, neboť k závěrům v něm uvedeným odvolací soud dospěl proto, že pominul rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány ve prospěch žalovaného, a „v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly najevo jinak, je z hlediska pravdivosti a věrohodnosti žalobkyně logický rozpor“. Předně namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil údaje o schopnosti toho kterého účastníka zaplatit vypořádací podíl. Zatímco žalovaný tuto schopnost prokázal i pro případ, že by cena nemovitosti činila 510.000,- Kč, ne tak žalobkyně; ta prokázala stav svého běžného účtu ve výši pouze okolo 191.000,- Kč. Úvahy odvolacího soudu na str. 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku jsou podle dovolatelova názoru nesprávné; odvolací soud v nich zcela pominul skutečnosti, jež byly prokázány a vyšly v řízení najevo. Nevzal v úvahu, že žalobkyně měnila v průběhu řízení svoje představy o věcném vypořádání nemovitostí a že ji zajímaly jen jako objekt k rekreaci, když v domě neměla nikdy trvalé bydliště, nemovitosti navštěvovala nepravidelně a jen v létě, jednou je chtěla pro sebe, jindy souhlasila s tím, že připadnou žalovanému apod., a že vše vedlo žalovaného k přesvědčení, že je hodlá prodat cizincům, majícím o nemovitosti v podhůří K. vždy zájem. Shrnul, že odvolací soud zcela nekriticky přecenil skutečnosti svědčící pro přikázání nemovitosti žalobkyni, naopak podcenil všechny okolnosti, svědčící v jeho prospěch. Odvolací soud navíc nevzal v úvahu skutečnosti týkající se možností bydlení účastníků včetně toho, že se žalovaný dostane přikázáním nemovitostí žalobkyni do velice svízelné bytové situace. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítla dovolací argumentaci žalovaného jak pokud jde o prostředky na úhradu vypořádacího podílu, tak ohledně změny jejího návrhu na „vypořádání dotčeného domu“, včetně okolností týkajících se bytových možností účastníků. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) ve znění účinném do 30. června 2009.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.

Podle § 149 odst. 2, 3 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor“), jako C 1404 uvedl, že ustanovení § 149 odst. 2, 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy.

Soudní praxe dovolacího soudu pak vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, uveřejněný v Souboru jako C 8062, C 8268).

V dané věci při úvaze o tom, kterému z účastníků nemovitosti přikázat do výlučného vlastnictví, zohlednil odvolací soud všechny relevantní skutečnosti, tedy okolnosti svědčící pro přikázání nemovitosti žalobkyni, i okolnosti svědčící ve prospěch žalobce. Jestliže pak upřednostnil v přikázání nemovitostí žalobkyni zejména s ohledem na její zásluhu o nabytí nemovitosti do společného majetku (4/5 kupní ceny zaplatila ze svých výlučných prostředků), schopnosti vyplatit žalovanému odpovídající částku za vypořádací podíl, zásluhy o rodinu (sama se stará o společného syna J., zatímco žalovaný se s ním nestýká a neplní vůči němu řádně vyživovací povinnost) a v neposlední řadě s přihlédnutím k jejímu zájmu o přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví (poté, co se žalovanému zdála cena stanovená znaleckým posudkem nepřijatelná, projevila o nemovitosti zájem s odůvodněním, že k ní má stále osobní vztah a pobyt na horách by byl prospěšný pro zdraví syna), zatímco ve prospěch žalovaného svědčilo pouze kritérium účelného využití věci (měl od počátku o přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví zájem a v nemovitosti nepravidelně bydlí), nelze jeho úvaze nic vytknout.

Podle názoru dovolacího soudu použití a hodnocení souboru shora uvedených kritérií, z nichž vyšel odvolací soud v rámci svých úvah o přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně, je zcela v souladu s požadavky ustálené judikatury při aplikaci základních hledisek vypořádání společného jmění manželů, kterými jsou bezesporu potřeby nezletilých dětí, skutečnost, jak se každý z manželů staral o rodinu a jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění, s přihlédnutím k účelnému využití věci.

Jestliže žalovaný tvrdí, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly ve prospěch žalovaného v řízení prokázány nebo vyšly v řízení najevo, a že v hodnocení důkazů je z hlediska závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor, dovolací soud konstatuje, že z obsahu dovolání je zřejmé, že těmito námitkami dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, uveřejněný v Souboru jako C 8836). Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že v dané věci mají skutková zjištění oporu v provedeném dokazování a odvolacímu soudu nelze žádné pochybení vytknout.

Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) ab)a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.

Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., které představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle § 3 odst. 1 bodu 5, § 4 odst. 1 a 3 (z částky 267.500,- Kč, která je polovinou hodnoty vypořádávaného majetku) § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 21.330,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 21.630,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. února 2012

JUDr. František Balák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru