Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4036/2013Rozsudek NS ze dne 10.12.2013

HeslaOchrana vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4036.2013.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4036/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. G., zastoupené JUDr. Josefem Vašulkou, advokátem se sídlem v Hodoníně, Příční 4, proti žalovaným: 1) M. B., 2) P. B., oběma zastoupeným Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 218/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2013, č. j. 38 Co 336/2012-111, ve spojení s doplňujícím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2013, č. j. 38 Co 336/2012-116, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2013, č. j. 38 Co 336/2012-111, ve spojení s doplňujícím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2013, č. j. 38 Co 336/2012-116, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. března 2012, č. j. 7 C 218/2010-88, ve výroku I. určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 666/5006, parc. č. 66/533, parc. č. 666/534 a parc. č. 666/535, to vše v katastrálním území V. a obci V., vymezených v tomto výroku specifikovaným geometrickým plánem (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že pozemky, které jsou ve vlastnictví žalobkyně a žalovaných spolu sousedí a jsou situovány mírně do svahu. Na hranici pozemků se nachází vzrostlé stromy a mezi nimi v půdě kameny, které znalec, jenž prováděl v roce 2009 měření, považoval za hraniční. Na základě výpovědí svědků vzal soud prvního stupně za prokázané, že právní předchůdci účastníků užívali své pozemky od roku 1965 v hranicích vymezených hraničními kameny.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že předmětné pozemky užívala v dobré víře, že jí patří po dobu potřebnou k vydržení a vlastnické právo k nim nabyla vydržením. Žalovaným se naopak podle názoru soudu prvního stupně nepodařilo prokázat, že žalobkyni na skutečnost, že užívá i části jejich pozemků, upozornili již v roce 1988. Naopak bylo prokázáno, že ke sporům mezi účastníky ohledně předmětných pozemků došlo zhruba v roce 2005.

Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 38 Co 336/2012-111, ve spojení s opravným usnesením odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2013, č. j. 38 Co 336/2012-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně ohledně existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Pokud žalobkyně tvrdí, že došlo k zásahu do jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům tím, že žalovaní posunuli hraniční čáru mezi pozemky a je spor o tom, kudy vlastnická hranice vede, nelze tento spor odstranit určením, že žalobkyně je vlastnicí předmětných pozemků. Určovací žaloba podle odvolacího soudu nemůže mít preventivní povahu. Podle názoru odvolacího soudu je v tomto případě na místě žaloba podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku, která jediná může vyřešit spor mezi účastníky. Určovací žalobu nelze podat poté, co již došlo k porušení práva žalobkyně, neboť by tím ztratila svůj preventivní charakter.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a dost. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka poukázala na to, že je v pravomoci soudu rozhodnout o průběhu hranice pozemků, která je sice objektivně zjistitelná, avšak sporná. V tomto případě je podle názoru dovolatelky možné žalovat na určení vlastnického práva, případně vyklizení pozemku. Rozhodnutí o žalobě na určení vlastnictví ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. je podle názoru dovolatelky na místě tehdy, pokud má být odstraněn stav nejistoty v právním vztahu, což se týká i řešené věci. Dovolatelka poukázala na to, že se domáhala určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem za situace, kdy jsou v katastru nemovitostí jako vlastníci zapsáni žalovaní. Má za to, že v tomto případě je dán její naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V případě procesního úspěchu ve věci by totiž dosáhla příznivějšího právního postavení tím, že by získala podklad pro zápis svého práva do katastru nemovitostí.

Dovolatelka nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že spor mezi účastníky lze vyřešit pouze tzv. vlastnickými žalobami ve smyslu § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Poukázala na to, že v řešené věci není spor pouze o průběh hranice mezi pozemky, nýbrž i o vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům, která tvrdí, že ho vydržela. Požadovaným určením bude postaveno najisto, zda zde vlastnické právo je či není a bude vyjasněn právní vztah mezi účastníky řízení i do budoucnosti. Dovolatelka má za to, že žalobou na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům lze dosáhnout stanovení vlastnické hranice mezi pozemky účastníků. Dále uvedla, že žaloba na vyklizení ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. v dané věci není aplikovatelná již proto, že žalovaní předmětné pozemky vůbec neužívají.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že souhlasí se závěry, ke kterým dospěl odvolací soud. Shodně s odvolacím soudem mají za to, že v řešené věci jde o žalobkyní tvrzené neoprávněné zásahy do jejího vlastnického práva žalovanými a o určení hranice mezi pozemky účastníků. Podle jejich názoru však v takovém případě nelze žalovat na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť právo dovolatelky již bylo porušeno a určovací žaloba tím ztratila svůj preventivní charakter. Poukázali na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1908/2000, podle kterého se může žalobce domáhat ochrany svého vlastnického práva žalobou na zdržení se užívání pozemku, pokud je do jeho práva zasahováno v důsledku nejasné hranice mezi pozemky.

.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. dubna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka vymezuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve skutečnosti, že odvolací soud se při řešení pro věc rozhodné právní otázky naléhavého právního zájmu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vytýká odvolacímu nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání je důvodné.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založena na nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb., žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Odvolací soud dospěl k závěru, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem, protože z tvrzení samotné žalobkyně se podává, že jednáním žalovaných již mělo být zasaženo do jejího vlastnického práva; určovací žaloba v takovém případě nemůže mít preventivní povahu, a v daném případě tak nemůže řešit účinněji než žaloba na plnění právní vztahy mezi účastníky. Ty mohou být podle přesvědčení odvolacího soudu vyřešeny pouze tak, že bude nezpochybnitelným způsobem stanovena vlastnická hranice mezi pozemky účastníků a v případě, že skutečně vyjde najevo zásah žalovaných do vlastnického práva žalobkyně k jejím pozemkům, bude na místě, aby se žalovaní tohoto zásahu zdrželi, případně neoprávněně obsazené části pozemků vyklidili. Podle názoru odvolacího soudu vztahy mezi účastníky nevyřeší určení vlastnického práva k pozemkům, „vzniklým na základě geometrického plánu, který, aniž byl k tomu důvod, oddělil nově vyznačené parcely od parcel, jež jsou v katastru nemovitostí vyznačeny jako pozemky, patřící žalovaným“.

S těmito závěry dovolací soud nesouhlasí.

Žalobkyně svou žalobu o určení vlastnického práva odůvodnila – z hlediska tvrzení o naléhavém právním zájmu na jí požadovaném určení – poukazem na skutečnost, že „pozemek žalobkyně a pozemek ´žalobců´ (správně žalovaných) spolu sousedí a mezi účastníky je sporné, zda žalobkyně je, či není vlastnicí nemovitostí uvedených v petitu této žaloby. Žalobkyně se práva k těmto nemovitostem domáhá z titulu vydržení a jedná se o provedení změny zápisu právního vztahu k nemovitosti v katastrálním operátu, který lze dosáhnout jedině rozsudkem. Bez tohoto určení by její právo k těmto nemovitostem bylo ohroženo a její postavení by se stalo nejistým“. Tento aspekt naléhavého právního zájmu pak žalobkyně opakovaně a jednoznačně zdůrazňuje i v rámci podaného dovolání.

Dovolací soud v usnesení ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.soud.cz) vyložil, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (shodně dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1119/2010 – www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2053/2009 (www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zdůraznil, že „soudní praxe a odborná literatura je ve shodě v tom, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí České republiky (mutatis mutandis totéž platí i pro právo spoluvlastnické), je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí (k tomu srovnej § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky (k tomu srovnej např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 1994, sp. zn. 7 Co 2075, 2368/94, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 1995, č. 2, str. 25 nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 528).“

Jestliže tuto okolnost tvrzeného naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení odvolací soud pominul (resp. se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal), je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tedy žalobkyně uplatnila právem.

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že za této situace není pro posouzení naléhavého právního zájmu bez dalšího podstatné, zda žalobkyně odůvodnila žalobu i poukazem na tvrzený zásah žalovaných do jejího vlastnického práva, kde by přicházela do úvahy – jak uvažoval odvolací soud – náprava postupem podle § 126 odst. 1 obč. zák. Tvrzení o sporech mezi účastníky toliko dokreslují jejich vzájemné vztahy. Je zřejmé, že případné uplatnění nároku žalobkyně postupem podle § 126 odst. 1 obč. zák. by ani v případě procesního úspěchu nevedlo ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, ačkoliv se právě toho žalobkyně domáhá. Samotná okolnost, že měla vlastnické práva k předmětným parcelám nabýt originálním způsobem – vydržením – těmto závěrům v žádném směru nepřekáží, neboť je zřejmé, že shodný postup účastníků ve směru dosažení shody mezi stavem skutečným, a žalobkyní tvrzeným, a stavem zápisů v katastru nemovitostí, zjevně do úvahy nepřichází.

Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. prosince 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru