Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4011/2019Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Nezbytná cesta (o. z.)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4011.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 1032 o. z.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1587/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4011/2019-300

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. Š., narozené XY, a b) J. Š., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášské náměstí 487/11, proti žalované M. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem sídlem v Klatovech I, Vídeňská 181, o zřízení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 388/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2019, č. j. 61 Co 138/2019-278, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu)

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 3. 1. 2019, č. j. 7 C 388/2009-221, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali za náhradu zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy po pozemkové parcele č. XY v obci a katastrálním území XY ve vlastnictví žalované, a to v rozsahu geometrického plánu M. S. – Geodetické práce, číslo plánu 994-027/2009, ověřeného dne 30. 6. 2009 pod č. 95/2009, pro vlastníka rekreační chaty č. e. XY v obci a katastrálním území XY. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 61 Co 138/2019-278, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci („dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Důvod přípustnosti dovolání výslovně nevymezují, jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. K této problematice viz blíže stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.

V nyní projednávané věci dovolatelé především zpochybňují úvahu odvolacího soudu, podle které si počínali hrubě nedbale ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – dále „o. z.“, jestliže nabyli rekreační objekt na pozemku žalované bez zajištění přístupu. K tomu však žádným způsobem nevymezují otázku přípustnosti dovolání, proto se touto otázkou nebylo možno zabývat.

Z obsahu se však podává, že tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), pokud vyšel z toho, že „hrubá nedbalost“ při nabytí nemovitosti, ke které není zřízen přístup, brání zřízení nezbytné cesty.

Má jít o rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, podle něhož „okolnost, že žalobce sám zavinil to, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení práva nezbytné cesty“. Dovolací soud však žádný rozpor neshledává; je třeba upozornit na slova „zcela vyloučit“, která je třeba interpretovat tak, že zpravidla bylo v takovém případě zřízení práva cesty vyloučeno, nicméně vzhledem k okolnostem individuální věci mohlo být toto právo zřízeno. Lze dodat, že pokud si žalobce způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti před 1. 1. 2014, bylo také v té době možno žalobu na zřízení nezbytné cesty zamítnout i z uvedeného důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 442/2007).

Dále dovolatelé uvedli, že ustanovení § 1032 o. z. nabylo účinnosti až 12 let po uzavření kupní smlouvy a 5 let po podání žaloby na zřízení věcného břemene. Dovolatelé tak považují aplikaci § 1032 o. z. v nyní projednávané věci za nepřípustnou z důvodu zákazu zpětné účinnosti zákona. V této souvislosti však nevymezují žádný důvod přípustnosti dovolání; proto tato námitka nemůže být relevantní.

Nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí: K aplikaci § 1032 odst. 1 o. z. z hlediska jeho použití v řízeních zahájených před 1. 1, 2014 se dovolací soud obsáhle vyjádřil již v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, kde mimo jiné uvedl: „Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou ze služebnosti zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci). Tento závěr je v judikatuře dovolacího soudu již pevně ukotven a není žádný důvod pro jeho revizi (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Platí proto, že i v řízeních zahájených před 1. 1. 2014, v nichž bylo žádáno zřízení věcného břemene odpovídajícího právu cesty (§ 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), se prosadí úprava obsažená v § 1029 a následujících o. z. Jestliže pozitivní zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty jsou v obou právních úpravách – až na některé odlišnosti – vymezeny zásadně totožně, což umožňuje přiměřené použití judikatury, jež se vytvořila za účinnosti dosavadní právní úpravy (tento názor je vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015), pak negativně vymezené zákonné podmínky vtělené do § 1032 odst. 1 o. z. předchozí právní úprava neobsahovala. Přesto však, zcela zřejmě po vzoru úpravy obsažené v § 2 zákona č. 140/1896 ř. z., judikatura dovolacího soudu tyto negativní zákonné podmínky reflektovala… Z uvedeného vyplývá, že kusost právní úpravy institutu práva nezbytné cesty obsažená v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013 vyvolala v praxi potřebu inspirovat se právní úpravou zákona č. 140/1896 ř. z., a to zásadně v těch otázkách, které nebyly v civilním kodexu účinném do 31. 12. 2013 výslovně upraveny. Pokud judikatura dovolacího soudu přinášela do praxe pravidla, jež nahrazovala absentující zákonnou úpravu, pak tato pravidla mohla být zdrojem pro aplikační praxi nejen před 1. 1. 2014, ale i po tomto datu, kdy nabyla účinnosti právní úprava, jež z úpravy aprobované dosavadní rozhodovací praxí vychází. Judikaturou ukotvená pravidla se tak vztahovala i na případy, kdy k naplnění podmínek, pro něž služebnost nezbytné cesty nelze povolit, došlo před 1. 1. 2014, avšak o nezbytnou cestu bylo požádáno až po tomto datu. Nelze dále přehlédnout tu skutečnost, že nová právní úprava obsažená v § 1032 odst. 1 o. z. je sice inspirována § 2 zákona č. 140/1896 ř. z. a normuje podmínky, za nichž nelze nezbytnou cestu povolit zásadně totožně jako její předloha, nicméně neobsahuje ve vztahu k podmínce obsažené pod písm. b) pravidlo o časovém působení nové právní úpravy. Musí tak platit obecné intertemporální pravidlo již výše vyjádřené, tj. že právní úprava obsažená v § 1029 a následujících o. z. se uplatní i v případě řízení zahájených před 1. 1. 2014 a vztahuje se i na posouzení právně významných skutečností vzniklých před uvedeným datem. Nemůže proto obstát námitka dovolatele, že k naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání, jímž by si žadatel o nezbytnou cestu způsobil nedostatek přístupu k nemovité věci, by muselo dojít až po 1. 1. 2014.“

Tento závěr pak Nejvyšší soud zopakoval např. v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, uveřejněným pod číslem 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; správnost uvedeného závěru potvrdil rovněž Ústavní soud (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2408/18).

Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby též o skutečnost, že žalobci mají přístup zajištěn, neboť žalovaní jim v cestě nebrání; poukázal v této souvislosti na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3607/2016. S tímto závěrem však dovolatelé nijak nepolemizují a tak nemohl být podroben přezkumu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, a v řadě dalších rozhodnutí.

Z uvedeného je patrné, že dovolání není přípustné; od judikatury dovolacího soudu, uvedené v dovolání, se odvolací soud v nyní projednávané věci neodchýlil, a jiný důvod přípustnosti dovolání tvrzen ani implicitně nebyl.

Vzhledem k tomu, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru