Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 4002/2019Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaPodílové spoluvlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4002.2019.1
Dotčené předpisy

§ 1144 o. z.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1746/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 4002/2019-203

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem se sídlem v Otrokovicích, náměstí 3. května 1877, proti žalované M. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 164/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. června 2019, č. j. 59 Co 102/2019-173, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 11 470,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Jaroslava Tkadlece, advokáta se sídlem v Otrokovicích, náměstí 3. května 1877.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2019, č. j. 5 C 164/2017-149, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parc. č. XY zapsanému v katastru nemovitostí pro katastrální území a obec XY (výrok I), do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nově vytvořený pozemek parc. č. XY o výměře 522 m2 a do výlučného vlastnictví žalované přikázal nově vytvořený pozemek parc. č. XY o výměře 35 m2, obojí v katastrálním území a obci XY, podle geometrického plánu D. V. č. 597-25/2018, který je nedílnou součástí rozsudku (výroky II a III), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaná v dovolání nejprve obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a následně předkládá otázku, zda je soud oprávněn rozhodnout o rozdělení společné nemovité věci způsobem, který jednomu ze spoluvlastníků působí podstatnou újmu, přestože existuje jiný způsob rozdělení společné nemovité věci, který takovouto újmu ani jednomu ze spoluvlastníků nepůsobí a zároveň sleduje zájmy obou spoluvlastníků. Podstatnou újmu žalovaná spatřuje v zásadním ztížení až zamezení přístupu ke stavbě (stodole) na sousedním pozemku, k níž jí náleží spoluvlastnický podíl, automobilem, a z tohoto důvodu rovněž v podstatném snížení hodnoty stodoly i pozemku, na kterém se stodola nachází. Opakuje svoji dosavadní argumentaci a opětovně předkládá svůj návrh na rozdělení společného pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje jednání žalované za účelové a obstrukční a namítá, že argumentace žalované již byla přesvědčivým způsobem vyvrácena soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Dále podotýká, že v dané věci je podstatné, že žalobce byl výrazně majoritním spoluvlastníkem. Uvádí rovněž, že z žádného právního předpisu nevyplývá oprávnění žalované užívat předmětný pozemek k příjezdu automobilem; žalovaná navíc pozemek tímto způsobem nikdy nevyužívala. Žalovanou navržený způsob rozdělení pozemku považuje za výrazný zásah do svého vlastnického práva. Dovolání žalované nepovažuje za přípustné, neboť veškeré právní otázky řešené v napadeném rozhodnutí byly zodpovězeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl a uložil jí povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

Žalovaná v dovolání předkládá otázku, zda je soud oprávněn rozhodnout o rozdělení společné nemovité věci způsobem, který jednomu ze spoluvlastníků působí podstatnou újmu, přestože existuje jiný způsob rozdělení společné nemovité věci, který takovouto újmu ani jednomu ze spoluvlastníků nepůsobí a zároveň sleduje zájmy obou spoluvlastníků. Má za to, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.

Předložená otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se nejedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou; odvolací soud naopak zvolil vzhledem k dané situaci vhodný způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví a rovněž veškeré v dané věci relevantní otázky vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

Podle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.

Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

Z výše citovaných ustanovení o. z. tedy vyplývá, že primárním způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví je reálné rozdělení společné věci (v ideálním případě na díly odpovídající velikostem podílů jednotlivých spoluvlastníků), a to za splnění předpokladu, že se podstatně nesníží její hodnota, a že je rozdělení takové věci dobře možné. Je-li rozdělení věci podle velikosti podílů dobře možné, má takový způsob vypořádání v zásadě přednost před rozdělením věci v jiném poměru [srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018 (dostupný na www.nsoud.cz); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2834/18 (dostupné na nalus.usoud.cz)].

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem se pak podává, že reálné rozdělení společné nemovité věci není dobře možné zejména tehdy, pokud by nově vzniklé nemovité věci nebylo možno řádně užívat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Rozdělení společné věci pak není dobře možné také v případě, že by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké a žádný ze spoluvlastníků by je nebyl ochoten uhradit [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005, nebo ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3736/2016 (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. Věc, jejíž reálné rozdělení by vyžadovalo vynaložení nepřiměřených nákladů účastníků, proto nelze považovat za reálně dělitelnou, schází-li ochota některého ze spoluvlastníků podílet se na takových nákladech [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].

Dále není rozdělení společné věci dobře možné v případě, že by nově vzniklé části věci nemohly sloužit vlastníku způsobem odpovídajícím jejich povaze; u pozemků se pak jedná zejména o kritérium rozlohy a celkové plochy a tvaru rozdělovaného pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Velmi podstatným kritériem při rozdělení pozemku je pak jednak otázka přístupu k tomuto pozemku z veřejné komunikace [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)], a jednak otázka přístupu k jiným nemovitým věcem, neboť rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku nemůže navodit stav, kdy některý z dosavadních spoluvlastníků ztratí přístup k jiné nemovitosti, jejímž je vlastníkem či spoluvlastníkem [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1431/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Judikatura dovolacího soudu dále naopak dovozuje, že samotná skutečnost, že určitý způsob rozdělení nemovité věci není pro všechny spoluvlastníky zcela ideální, neznamená, že by tímto způsobem nebylo možné společnou nemovitost rozdělit, přičemž je akceptovatelné, že nově vzniklé nemovité věci bude možné užívat např. méně komfortním způsobem či s určitými omezeními oproti dosavadnímu stavu před rozdělením [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále plyne, že ani nesouhlas některého ze spoluvlastníků s konkrétním způsobem rozdělení společné věci takovému rozdělení nebrání, a to zejména v případě, kdy žádný ze spoluvlastníků nenavrhne řešení lépe respektující zájmy všech spoluvlastníků [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, nebo ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1943/2015 (oba dostupné na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě odvolací soud – s ohledem na výše citované judikatorní závěry – řádně zohlednil veškeré pro danou situaci relevantní skutečnosti a dospěl k závěru, že reálné rozdělení společného pozemku je v tomto případě dobře možné.

K možnosti reálného rozdělení pozemku nechal soud prvního stupně vypracovat znalecký posudek, z jehož závěrů oba soudy nižších stupňů shodně vyšly. Podle znaleckého posudku je pozemek parc. č. XY o výměře 557 m2 v katastrálním území a obci XY se zohledněním celkové plochy pozemku, polohy i tvaru z faktického i funkčního hlediska dobře dělitelný a je možné jej rozdělit s ohledem na velikost spoluvlastnických podílů obou účastníků, a sice na pozemek parc. č. XY o výměře 522 m2 odpovídající podílu žalobce o velikosti 15/16 a pozemek parc. č. XY o výměře 35 m2 odpovídající podílu žalované o velikosti 1/16, přičemž zároveň nedojde ke snížení hodnoty pozemku, neboť obvyklá cena pozemku podle znaleckého posudku činí 500 Kč/m2 bez rozdílu. Lze proto zhodnotit, že soudy obou stupňů na základě závěrů znaleckého posudku rozhodly o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků jak v souladu s ustanovením § 1144 o. z., tak i ve shodě se závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše citovaná judikatura – sp. zn. 22 Cdo 837/2018, 22 Cdo 3105/2014, 22 Cdo 2163/2006).

Soudy obou stupňů se dostatečně zabývaly rovněž otázkou nákladů na rozdělení společné nemovité věci, přičemž dospěly k závěru, že náklady na rozdělení pozemku v posuzovaném případě spočívají pouze v nákladech na vypracování znaleckého posudku k otázce reálné dělitelnosti pozemku a v nákladech na vyhotovení geometrického plánu, přičemž např. znaleckým posudkem řešené terénní úpravy, které by bylo možné provést za účelem úpravy svažitosti terénu nově vzniklých pozemků pro pohodlnější přístup, nejsou pro reálnou dělitelnost pozemku určující, a proto je nelze podřadit pod náklady spojené s reálným rozdělením věci. Soudy obou stupňů tedy zohlednily veškeré nezbytné náklady na reálné rozdělení společné věci a dospěly k závěru, že v daném případě překážka neúměrného nákladu rozdělení pozemku navrhovaným způsobem nebrání. Tento závěr považuje dovolací soud rovněž za správný a v souladu s rozhodovací praxí (viz výše citovaná judikatura – sp.zn. 22 Cdo 2631/2005, 22 Cdo 3736/2016, 22 Cdo 92/2005, 22 Cdo 2474/2006).

Soudy se rovněž správně zabývaly přístupností nově vzniklých pozemků z veřejné komunikace. Dospěly k závěru, že nově vzniklý pozemek parc. č. XY, který má být přikázán do vlastnictví žalobce, je přístupný z veřejné komunikace hned ze dvou stran, a sice z pozemku parc. č. XY (ostatní komunikace, kde se jedná o zpevněnou obecní komunikaci) a dále z pozemku parc. č. XY (ostatní komunikace, kde se jedná o svažitý zatravněný obecní pozemek, který je běžně užíván k výjezdu na zpevněnou méně frekventovanou vedlejší obecní komunikaci nacházející se na pozemku parc. č. XY). Nově vzniklý pozemek parc. č. XY, který má být přikázán do vlastnictví žalované, je rovněž přístupný z veřejné komunikace, přičemž se jedná o pozemek parc. č. XY (ostatní komunikace – viz výše). Oba pozemky vzniklé rozdělením původního společného pozemku tedy budou mít zajištěn přístup z veřejné komunikace, tudíž ani v tomto ohledu soudy nepochybily a rozhodly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz výše citovaná judikatura – sp. zn. 22 Cdo 2437/2012).

Soudy obou stupňů se dále podrobně zabývaly tím, zda rozdělením společného pozemku zůstane zachován přístup ke stodolám umístěným na sousedních pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, a zda tyto nemovitosti bude možné nadále řádně užívat. Pozemek parc. č. XY je ve výlučném vlastnictví žalobce, tudíž ten bude mít zajištěn přístup přes nově vzniklý pozemek parc. č. XY rovněž v jeho vlastnictví. Pozemek parc. č. XY je ve spoluvlastnictví žalované a třetí osoby, přičemž žalované náleží podíl o velikosti 1/8. Soudy dospěly k závěru, že rozdělením společného pozemku podle řešení navrhovaného znaleckým posudkem bude žalované nadále zajištěn přístup do stodoly nacházející se na pozemku parc. č. XY, přičemž tvar nově vzniklého pozemku parc. č. XY respektuje tvar pozemku parc. č. XY, zohledněna byla i okolnost, aby otevřením vrat od stodoly pokud možno nebylo zasahováno do nově vzniklého pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobce, a dále to, že šířka nově vzniklého pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalované je dostatečná pro to, aby bylo možné ke stodole přijet osobním automobilem. Přístup k dalším nemovitostem tedy i v případě rozdělení původního pozemku zůstane účastníkům zachován a takové řešení je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz výše citovaná judikatura – sp. zn. 22 Cdo 1431/2012).

S veškerými dalšími výhradami žalované ke zvolenému řešení rozdělení společného pozemku se řádně vypořádal již soud prvního stupně a podrobněji pak i soud odvolací. Bylo uzavřeno, že není nezbytné –az žádného právního předpisu takové právo ani nevyplývá – aby žalovaná vjížděla na pozemek parc. č. XY jakýmikoliv vozidly včetně vozidel nákladních, případně aby bylo možné se na pozemku vozidlem otáčet či z něj zatáčet a zajíždět přímo dovnitř stodoly nacházející se na pozemku parc. č. XY. Postačí, že je nově vzniklý pozemek parc. č. XY přístupný z veřejné komunikace a jeho šířka je navíc dostatečná pro příjezd osobním automobilem standardních rozměrů. Odvolací soud připustil, že oproti předchozímu stavu bude možné nemovitost užívat s určitými omezeními, avšak tato omezení jsou jednak v dané situaci akceptovatelná, a eventuálně i řešitelná (vycouváním vozidla zpět na veřejnou komunikaci, instalováním zrcadla k vedlejší komunikaci, rozšířením vstupu do stodoly nebo případnou výměnou stávajících vrat za posuvná, anebo i terénními úpravami svažitosti terénu pozemku parc. č. XY, zpevněním příjezdové cesty apod.), pokud by si žalovaná chtěla zajistit pohodlnější přístup ke stodole na pozemku parc. č. XY. Závěry odvolacího soudu i s ohledem na to, že žalovaná vlastní na předmětném pozemku, jehož součástí je stavba stodoly, pouze minoritní podíl, nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené, ale naopak za zcela přiléhavé dané situaci a respektující závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše citovaná judikatura – 22 Cdo 3533/2007, 22 Cdo 3685/2008).

Dovolatelka v dovolání obecně namítá, že nalézacími soudy zvolené vypořádání bude na její straně zakládat podstatnou újmu spočívající v zamezení přístupu ke stavbě automobilem.

S touto okolností se však nalézací soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly.

Jestliže v této souvislosti v dalších podrobnostech odkazuje dovolatelka na důvody uváděné v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím s tím, že se s nimi ztotožňuje a odkazuje na ně, pak k nim dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř., nelze v dovolání poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.

Odvolací soud rovněž správně zohlednil, že rozdělení pozemku v jiném poměru, než v poměru odpovídajícím velikosti spoluvlastnických podílů (pokud je rozdělení v takovémto poměru možné – viz výše citované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 837/2018), by bylo neúměrným zásahem do vlastnického práva žalobce ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vhodně situaci připodobnil k případům řešeným v judikatuře dovolacího soudu týkající se problematiky povolení nezbytné cesty, kdy poukázal na to, že je-li možný přístup či příjezd k nemovitosti, byť nepohodlný (méně komfortní), pak nelze (jen) pro lepší spojení omezovat základní právo jiného vlastníka [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3782/2016, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4852/2017 (všechna dostupná na www.nsoud.cz)]. Závěr odvolacího soudu tak opět nelze považovat za zjevně nepřiměřený, a to i se zohledněním skutečnosti, že podíl žalované na společném pozemku je oproti velikosti podílu žalobce téměř zanedbatelný.

Za daných okolností proto pouhý nesouhlas žalované se způsobem rozdělení společného pozemku a požadavek na zajištění pohodlnějšího přístupu ke stodole, nemůže mít za následek nutnost omezení vlastnického práva žalobce v rozsahu větším než je nezbytné. Varianta rozdělení pozemku navrhovaná žalovanou vůbec nerespektovala velikosti spoluvlastnických podílů, přičemž realizací takového řešení by bylo omezení vlastnického práva žalobce (byť kompenzované úplatou) ve značném nepoměru s užitkem, který by takto získala žalovaná jako menšinový spoluvlastník. Odvolací soud proto rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz výše citovaná judikatura – sp. zn. 22 Cdo 3685/2008), když pozemek rozdělil způsobem respektujícím velikosti spoluvlastnických podílů, zachovávajícím možnost přístupu žalované ke stodole, ale i zohledňujícím záměr žalovaného postavit na nově vzniklém pozemku rodinný dům, přičemž řešení navrhované žalovanou by záměr žalobce značně ztížilo, ne-li přímo znemožnilo. Úvahy odvolacího soudu tak opět v žádném případě nelze považovat za zjevně nepřiměřené.

Lze tedy shrnout, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, věc rozhodly zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zohlednily veškeré potřebné aspekty daného případu a svá rozhodnutí (s četnými odkazy na přiléhavou judikaturu dovolacího soudu) řádně zdůvodnily. Otázku, jež žalovaná v dovolání vymezuje, tudíž s ohledem na množství relevantní judikatury nelze považovat za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání; dovolací soud navíc v napadeném rozhodnutí ani v postupu odvolacího soudu žádná pochybení či jiné vady neshledal.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. 3. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru