Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3960/2019Usnesení NS ze dne 19.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Obnova řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3960.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3960/2019-245

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) H. N., narozené XY, bytem v XY, b) J. Č., narozeného XY, bytem v XY, c) B. F., narozené XY, bytem v XY, d) L. J., narozené XY, bytem v XY, e) V. K., narozeného XY, bytem v XY, f) M. S., narozené XY, bytem v XY, a g) P. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Ivetou Hodkovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova 18/25, proti žalovaným 1) R. N., narozenému XY, bytem v XY, 2) E. N., narozené XY, bytem v XY, a 3) D. N., narozenému XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, o určení vlastnického práva, o žalobě žalobců na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 98/2017, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 17 Co 150/2019-224, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. 70 C 98/2017-176, zamítl žalobu na obnovu řízení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze („odvolací soud“) usnesením ze dne 1. 8. 2019, č. j. 17 Co 150/2019-224, potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně, změnil výrok II. týkající se pouze výše náhrady nákladů řízení, jinak výrok potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o přípustnost dovolání, tvrdí, že při řešení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uvedené v dovolání. „Pokud jde o to, zda vymezená otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, mají žalobci za to, že tomu tak nebylo, protože nikdy nebyl, dle vědomosti žalobců, řešen případ, kdy by dovolací soud posuzoval přípustnost negativního určovacího výroku nejen ve vztahu k nemovitosti zapsané v katastru, ale zároveň v případě, kdy by pro právní postavení žalobce bylo rozhodující, jaký subjekt by případně nahradil žalované. Žalobci jsou také názoru, že vymezená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ (tím zjevně myslí „jinak, než ji posoudil odvolací soud“ – tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016).

Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].

Dovolání není přípustné.

Jádro věci je v tomto: Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 70 C 98/2017-83, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky sporného pozemku; zamítl též žalobu na určení, že žalovaní nejsou vlastníky sporného pozemku. Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. 17 Co 410/2017-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V části, ve které se žalobci domáhali určení jejich vlastnického práva, opřel soud zamítnutí žaloby o to, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci evidovaní žalovaní a žalobci tvrzené vlastnické právo neprokázali; na negativním určení – v souladu s judikaturou dovolacího soudu – pak žalobci nemají naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).

Posléze žalobci žádali o povolení obnovy řízení v části negativního výroku, tedy v části určující, že žalovaní nejsou vlastníky sporných pozemků. Žalobu na obnovu řízení odůvodnili tím, že získali důkazy, které bez své viny nemohli použít v původním řízení, a tyto důkazy pro ně mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Konkrétně se jedná zejména o rozhodnutí o vyvlastnění předmětného pozemku a listiny s tímto vyvlastněním související. Soudy žalobu zamítly. Odvolací soud zejména uvedl: „Skutečnost, že v původním řízení byl žalobní požadavek žalobců na negativní určení vlastnického práva žalovaných zamítnut pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, znamená, že vůbec nebyly splněny podmínky k přezkoumání žaloby po věcné stránce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96). Soudy tedy v původním řízení pro rozhodnutí o žalobě na určení neexistence vlastnického práva žalovaných k dotčenému pozemku vůbec nezjišťovaly skutkový stav věci a své rozhodnutí založily na hodnocení otázky, zda v daném případě je naplněn základní procesní předpoklad úspěšnosti žaloby na určení, tj. zda existuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Pokud dospěly k závěru, že naléhavý právní zájem není dán, nemohou nyní nově navrhované důkazy o vyvlastnění dotčeného pozemku, směřující ke zjištění skutkového stavu věci, přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, neboť i nadále nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení brání posouzení důvodnosti žaloby po věcné stránce.“

Jinými slovy: V původním řízení soudy nezamítly žalobu proto, že by žalobu na určení, že žalovaní vlastníky nejsou, shledaly věcně neopodstatněnou, ale proto, že na takovém určení žalobci neměli naléhavý právní zájem. Vyšly přitom z judikatury Nejvyššího soudu v rozsudcích citované. Důkazy, které žalobci v řízení předkládají, však nemají k závěru o naléhavém právním zájmu žalobců na určení žádný vztah; týkají se věcného posouzení, tedy otázky vlastnického práva, nikoliv naléhavého právního zájmu. Žaloba na obnovu řízení tak nepřináší nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které by mohly mít za následek jiné posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

Dovolání pak polemizuje se závěry o nedostatku naléhavého právního zájmu, tedy v podstatě nepřípustně polemizuje s právními závěry učiněnými v původním řízení. Již proto nemůže být přípustné; dovolací polemika se míjí s jádrem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a bylo by tomu tak i tehdy, kdyby právní posouzení věci v nalézacím řízení bylo nesprávné. Obnovu by bylo možno povolit jen, pokud by nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, získané za podmínek uvedených v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., mohly přivodit pro žalobce příznivější posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určení; tak tomu nebylo a ostatně ani v dovolání není nic takového tvrzeno.

A ještě jinak řečeno: To, co žalobci uvádějí v dovolání, mohli tvrdit již v původním řízení; jde totiž o odůvodnění naléhavého právního zájmu, a v tomto směru se stav věci oproti nalézacímu řízení nijak nezměnil a nezměnil by se ani tehdy, kdyby navržené důkazy mohly změnit posouzení toho, kdo je či není vlastníkem. Samotný právní závěr o naléhavém právním zájmu na negativním určení, o který se opírají zamítavá rozhodnutí ve věci samé, pak dovolací soud nemohl přezkoumávat, neboť takový přezkum se již vymyká předmětu řízení o žalobě na obnovu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 2. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru