Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3953/2019Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Příslušenství věci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3953.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 121 odst. 1 obč. zák.

§ 336b odst. 2 písm. b) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3953/2019-219

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně T. W., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Radniční 237/13, proti žalovanému J. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupený JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, o určení vlastnictví obytné buňky, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 215/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-196, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-200, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 6 C 215/2017-166, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 1. 2019, č. j. 6 C 215/2017-169, určil, že obytná buňka (obytný kontejner) umístěná na pozemku par. č. XY (GPS souřadnice: XY) v katastrálním území XY, obec XY, zapsaném na LV č. XY v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, se všemi součástmi a příslušenstvím, je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-196, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že obytná buňka se nachází na území obce Č. V. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Mezi účastníky je spor o to, kdo je vlastníkem obytné buňky. Soudy vyšly z těchto skutkových zjištění: Původním vlastníkem byl J. Č., který byl spoluvlastníkem sousedního pozemku – buňka stála na pozemku ve vlastnictví státu. Žalobkyně nabyla buňku od J. Č. kupní smlouvou ze dne 1. 6. 2007. Žalovaný opírá své vlastnické právo o tvrzení, že buňka byla příslušenstvím pozemku, jehož spoluvlastníkem J. Č. byl (a na kterém nestála, šlo o pozemek sousední), a on ji nabyl ve veřejné dražbě podle exekučního řádu právě jako příslušenství vydraženého pozemku (vydražil však jen id. polovinu pozemku). Soudy shledaly vlastnicí buňky žalobkyni. Okresní soud závěr o nedostatku nabývacího titulu svědčícího žalovanému opřel o konstatování, že buňka nebyla uvedena v usnesení o příklepu, které je nabývacím titulem ve veřejné dražbě. Odvolací soud plně odkázal na právní i skutkové závěry soudu prvního stupně (bod 12. rozsudku) a nad rámec toho uvedl, že žalovaný vlastnictví nabýt nemohl, neboť buňka nebyla součástí věci hlavní, tj. sousedního pozemku.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na řešení tří otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které zčásti nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.

Předně jde o otázku, zda obytná buňka sleduje jako příslušenství pozemku osud věci hlavní, a přešla tak příklepem v dražbě spolu s pozemkem na dovolatele. Odvolací soud se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, podle které tvoří-li věc příslušenství hlavní věci, sdílí právní osud této hlavní věci, ledaže by to smluvní strany vyloučily. Navíc závěry odvolacího soudu se týkají součásti věci namísto příslušenství. Dosud neřešená je pak otázka, kdy začíná běžet vydržecí doba pro vydržení movité věci, jejíž držby se držitel chopil na základě usnesení o příklepu ve veřejné dražbě.

Poslední otázku přípustnosti dovolání formuluje dovolatel takto: „Zda v případě, že soud v průběhu jednání vyjádří pochybnosti o určité skutečnosti s tím, že vyzve procesní stranu, aby své tvrzení a důkazy v tomto směru doplnila (zde v konkrétním případě jde o datum uzavření smlouvy kupní datované v r. 2007), s poučením, že neprokázání povede k závěru, že své tvrzení neprokázala, a následně, aniž by procesní strana výzvě soudu vyhověla, rozhodně tak, že její tvrzení považuje za prokázané, a následně touž pochybnost uplatní druhá procesní strana jako dovolací důvod, jde o novotu nepřípustnou v odvolacím řízení ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř.“.

Důvod dovolání spatřuje především v tom, že skutkové zjištění o době uzavření kupní smlouvy, kterou žalobkyně dokládala své vlastnické právo, nemá oporu v provedeném dokazování. Způsob, jakým odvolací soud dospěl k uvedenému skutkovému zjištění (svévolně), pak zakládá rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Napadené rozhodnutí navrhuje „zrušit“.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Námitka, podle níž skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. – tím je pouze nesprávné právní posouzení věci. Taková námitka pak nemůže založit přípustnost dovolání. Proto se jí dovolací soud nemohl zabývat.

K nabytí příslušenství nemovité věci v dražbě:

Dovolatel výslovně nezpochybňuje závěr, že nemohl vlastnické právo k buňce v dražbě nabýt, neboť buňka nebyla uvedena v usnesení o příklepu; s tímto závěrem dovolání přímo nepolemizuje. Odkazuje však na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009. Podle obsahu dovolání tak uplatňuje důvod přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.).

Tento důvod přípustnosti však není dán.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 7. 1985, sp. zn. 4 Cz 25/85, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 1987, judikoval: „Příslušenství věci (§ 121 odst. 1 obč. zák.) může být převedeno na nového nabyvatele, a to buď zároveň s věcí hlavní, nebo nezávisle na tomto převodu; nepřechází však vždy bez dalšího na nabyvatele věci hlavní. Ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být proto vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím.“

Odlišný právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 678, svazek 9, v němž dovodil, že „při převodu vlastnictví sdílí příslušenství věci právní osud věci hlavní bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali“.

Posledně uvedený rozsudek byl v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2004 (Rc 75/2004), ve kterém se uvádí: „Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva“.

Obdobnou věcí se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009. V této věci šlo o to, zda bylo na základě dražby nabyto vlastnictví určitých nemovitostí, které měly tvořit součást či příslušenství jiné nemovitosti. Soud dospěl k závěru, že šlo o součást, a proto je bez dalšího vydražitel nabyl, nicméně nad rámec toho uvedl: „Tvoří-li věc příslušenství hlavní věci, tj. splňuje-li všechny pojmové znaky příslušenství podle ustanovení § 121 odst. 1 obč. zák., platí jako obecná zásada, že příslušenství sdílí právní osud hlavní věci, s výjimkou případů, ve kterých by smluvní strany uplatnění této zásady v konkrétní smlouvě u příslušenství vzájemně vyloučily. Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, požaduje se, aby ve smlouvě byla navíc vyjádřena vůle převést věc i s příslušenstvím (srov. tamtéž str. 607-608)“. Nejvyšší soud zde vyšel z toho, co J. Švestka uvedl in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 599-600), a pokračoval: „Na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu by ničeho nezměnilo ani posouzení sporných staveb jako příslušenství hlavní stavby, když v daných poměrech nemohl mít vlastník předmětu nedobrovolné dražby, dražebník ani vydražitel žádné pochybnosti o tom, že příslušenstvím hlavní stavby jsou i sporné nemovitosti, a to bez ohledu na to, že nebyly v dražební vyhlášce individualizovány (k tomu srov. např. mutatis mutandis důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007, ve vazbě na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“. Ve skutečnosti se však toto rozhodnutí od závěrů Rc 75/2004 odklonilo.

Na Rc 75/2004 navázal opětovně velký senát, když v rozsudku ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2011, uvedl: „U nemovitostí, které jinak vyhovují vymezení příslušenství věci v § 121 odst. 1 obč. zák., vznikají, mění se nebo zanikají práva uvedená v § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. - vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí – dnem vkladu do katastru nemovitostí“. I tento rozsudek se přihlásil k závěrům Rc 75/2004, uvedeným výše; přihlásil se i k závěru, že platné právo (tj. občanský zákoník č. 40/1964 Sb. nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva“.

Právní názor ohledně přechodu příslušenství nemovitosti na nabyvatele, vyslovený (ostatně jen formou obiter dictum učiněné poznámky, nešlo o nosné důvody rozhodnutí) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009, a také v rozsudku Nejvyššího soudu ze 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, byl tak judikaturou velkého senátu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek překonán a rozpor napadeného rozsudku s tímto názorem tak nemůže založit přípustnost dovolání.

Nad rámec tvrzeného důvodu přípustnosti se uvádí, že nenapadený závěr soudu prvního stupně, který (s odkazem na správné právní i skutkové posouzení věci soudem prvního stupně) implicitně převzal i odvolací soud, že žalovaný se nemohl stát vlastníkem, neboť sporná buňka nebyla uvedena v usnesení o příklepu, je správný; i kdyby totiž příslušenství nemovitosti sdílelo „bez dalšího“ její právní osud, ve veřejné dražbě podle exekučního řádu (a ani podle občanského soudního řádu) by takové pravidlo neplatilo. Podle § 336b odst. 2 písm. b) o. s. ř., který je třeba v dané věci přiměřeně aplikovat (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/ 2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti - exekuční řád) platí: „V dražební vyhlášce soud uvede označení nemovité věci a jejího příslušenství [§ 336a odst. 1 písm. a) a b)]“. Z toho jasně vyplývá, že ve dražební vyhlášce je nutno označit i příslušenství nemovité věci, kterého se má výkon rozhodnutí týkat; k jiné věci, než v dražební vyhlášce uvedené, nelze udělit příklep. Současně platí, že vlastnické právo nabývá vydražitel k věcem uvedeným ve výroku rozhodnutí o příklepu. V této věci nebylo ve výroku usnesení o příklepu uvedeno žádné příslušenství dražených nemovitých věcí, a tak žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo k obytné buňce, která ležela na sousední nemovitosti, a to bez ohledu na to, zda příslušenstvím pozemku byla či nikoliv.

Protože je správný závěr, že žalovaný v dražbě vlastnické (resp. spoluvlastnické) právo k buňce nenabyl, a to bez ohledu na to, zda byla příslušenstvím sousedního pozemku, byly úvahy o tom, zda buňka tvoří příslušenství pozemku či dokonce jeho součást (jak se patrně nedopatřením domníval odvolací soud) nadbytečné a na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu neměly vliv.

K otázce, zda žalobce v odvolacím řízení nepřípustně uplatňoval nové skutečnosti:

Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou však nekonkretizuje, uvádí jen spisové značky rozhodnutí, od kterých se měl soud odchýlit), jestliže v odvolacím řízení odmítl přezkoumat napadené rozhodnutí z důvodů neúplného zjištění skutkového stavu věci [§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.] a nesprávných skutkových zjištění [§ 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], které dovolatel řádně uplatnil, a to s tím odůvodněním, že jde o nepřípustné tvrzení nových skutečností, které měly být uplatněny před soudem prvního stupně (§ 205a o. s. ř.). V podstatě jde o to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil odvolání žalovaného a nezabýval se námitkou, kterou se zabývat měl. Objektivně tato námitka nezakládá nesprávné právní posouzení věci, ale jde o vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě, kdyby dovolání bylo přípustné (z jiného důvodu) – viz § 242 odst. 3 o. s. ř., a to není.

Opět nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí, i pokud by žalobkyně uzavřela kupní smlouvu ohledně buňky až po provedení dražby, neměnilo by to nic na závěru, že žalovaný vlastnické právo k buňce nenabyl.

K vydržení vlastnického práva k buňce.

Dovolání v této části není přípustné. Dovolatel v této souvislosti netvrdí způsobilý důvod přípustnosti dovolání, ani z obsahu dovolání se takový důvod nepodává; není patrné, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud žádné závěry ohledně běhu vydržecí doby neučinil. Soud však zjistil, že dovolatel obytnou buňku nikdy nedržel – to ostatně dovolatel nezpochybňuje – a již proto její vydržení nepřicházelo v úvahu. Napadené rozhodnutí tak na otázce počátku běhu vydržecí doby věci movité ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.

Z uvedeného je zřejmé, že tvrzené důvody přípustnosti dovolání nejsou dány. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru