Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 386/2017Usnesení NS ze dne 11.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Předběžná otázka
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.386.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 135 odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3316/17 ze dne 04.12.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 386/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému Mysliveckému spolku „ROHÁČ“ Malešov, se sídlem v Malešově 45, identifikační číslo osoby: 48670201, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 213/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 25 Co 211/2016-49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č. j. 7 C 213/2015-24, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem daňčího paroží, které bylo odňato Okresním soudem v Kutné Hoře v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. 14 T 55/2014 a je zde uloženo (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce společně s F. V. dne 26. 10. 2013 usmrtili výstřelem z opakovací kulovnice na poli stojícího 4,5 letého daňka, kterého naložili do vozidla, a odjeli do obory Š., kde byli zadrženi Policií ČR. Místo, kde byl daněk nastřelen, se nachází v honitbě žalovaného. Za popsané jednání byli oba odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2014, č. j. 14 T 55/2014-270, a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, č. j. 9 To 338/2014-305, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č. j. 9 To 338/2014-377, pro přečiny pytláctví a krádeže ve spolupachatelství. Paroží zastřeleného daňka je v úschově Okresního soudu v Kutné Hoře.

Poté, co soud prvního stupně dovodil, že žalobce má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem, a že je dána i věcná legitimace účastníků řízení, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 273/2014 (tento rozsudek a další dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) vysvětlil, že je vázán výrokem o vině pravomocného rozsudku trestního soudu v rozsahu okolností, jež jsou významné i pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Proto dospěl závěru, že daněk, jenž byl zastřelen, nebyl ve vlastnictví žalobce. Tento závěr podpořil odkazem na § 2 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále „zákon o myslivosti“). Uvedl, že se jednalo o živočišný druh (daněk skvrnitý), jenž vyhovuje definičním znakům zvěře ve smyslu citovaného ustanovení, který v době usmrcení žil v přírodě jako volně žijící živočich. Bylo potom lhostejné, zda se daněk narodil na farmě nebo ve volné přírodě. Naopak za podstatný soud prvního stupně shledal fakt, že byl zastřelen v honitbě, v níž žalovaný vykonává právo myslivosti.

Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 25 Co 211/2016-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Pro vlastnické právo žalovaného k daňčímu paroží je dále podstatné, že daněk byl zastřelen v jeho honitbě, kde výkon práva myslivosti náleží pouze žalovanému, stejně jako veškerá ulovená zvěř. Nad rámec uvedeného odvolací soud s odkazem na § 5 zákona o myslivosti uvedl, že v případě zakoupení daňka na farmě měl žalobce zabránit jeho útěku do volné přírody. Pokud takový útěk umožnil (či mu nezabránil), nemůže si činit nárok na daňčí paroží, které se s ohledem na místo usmrcení zvířete stalo vlastnictví žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (usuzováno podle jeho obsahu dovolání směřuje pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, ač žalobce uvádí, že je podal i proti rozhodnutí soudu prvního stupně). Dovolatel vymezil přípustnost dovolání odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolací soud by se měl vyjádřit k tomu, zda bylo možné v podmínkách právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 pozbýt vlastnické právo k věci – zvířeti, které uteklo vlastníkovi, a zda stejný právní důsledek mohlo mít i porušení povinnosti zabránit útěku hospodářského zvířete do honitby ve smyslu § 5 zákona o myslivosti, a tudíž i pozbytí vlastnického práva k paroží předmětného hospodářského zvířete. Žalobce setrval na argumentaci o nabytí vlastnického práva ke konkrétnímu kusu zvěře – daňkovi skvrnitému, kterou uplatnil již v trestním řízení. Uvedl, že prokázal vlastnické právo ke zvířeti, které nabyl z farmového chovu, a jež stíhal a zastřelil v honitbě žalovaného. Zastřelené zvíře pak bylo jednoznačně ztotožněno se zvířetem zakoupeným. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že útěkem ze zajetí a ulovením zvířete v honitbě žalovaného zaniklo jeho vlastnické právo, které nabyl žalovaný, včetně práva k trofeji uloveného zvířete. Vyjádřil přesvědčení, že dopadající právní úprava účinná do 31. 12. 2013, jež zvíře považovala za věc v právním slova smyslu, neupravovala takový způsob zániku vlastnického práva vlastníka a vzniku téhož práva jiné osoby, který dovodil soud prvního stupně i soud odvolací. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalovaný. Označil je za snahu žalobce záměrně prodlužovat řízení. Odkázal na pravomocný rozsudek v trestním řízení, kterým byl žalobce odsouzen za své protiprávní jednání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).

Dovolání není přípustné, neboť na otázkách hmotného práva, jež žalobce formuluje, rozsudek odvolacího soudu nezávisí, a není tudíž splněna podmínka uvedená v § 237 o. s. ř.

Přestože se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyjadřují k otázce vlastnického práva žalovaného k trofeji uloveného zvířete i z pohledu výše citovaných ustanovení zákona o myslivosti, je jejich argumentace pouze dalším důvodem, pro který žaloba o určení vlastnického práva žalobce k daňčímu paroží nemůže obstát. Primárně byla otázka vlastnictví uloveného daňka skvrnitého vyřešena výrokem rozsudku trestního soudu o vině žalobce a jeho spolupachatele, kterým je soud v civilním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Sluší se rovněž připomenout závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle něhož spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Vázanost civilního soudu řešením předběžné otázky vlastnictví zvířete (a jeho trofeje) založeným na výroku o vině odsuzujícího trestního rozsudku ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. přitom žalobce v dovolání nijak nenapadá.

Bez ohledu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné poukázat na vlastní judikaturu, jež je dlouhodobě ustálena v názoru, že soudy jsou v občanském soudním řízení vázány výrokem o vině pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu v rozsahu daném tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Závěry o konkrétním jednání pachatele, jímž byla naplněna skutková podstata trestného činu, obsažené ve výroku o vině trestního rozsudku pak představují v občanském soudním řízení závazně vyřešenou předběžnou otázku. Bylo by tudíž ve zjevném rozporu s § 135 odst. 1 o. s. ř., jestliže by soud učinil zjištění o tom, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, neslučitelná s obsahem výroku pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, na něž odkazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 273/2014).

Do poměrů posuzované věci dopadá prezentovaný závěr v tom smyslu, že žalobce nemůže být s žalobou, jíž se domáhá ochrany svého vlastnického práva k daňčímu paroží (tvrdíc vlastnické právo k ulovenému zvířeti, jemuž byla trofej odňata), úspěšný, neboť není jeho vlastníkem. Naplnění znaků skutkové podstaty přečinu krádeže, pro nějž byl žalobce, mimo jiného, pravomocně odsouzen, jsou totiž založeny na okolnostech, že osoba odlišná od vlastníka si přisvojí věc v úmyslu vykonávat k ní oprávnění, jež přísluší pouze vlastníku nebo osobě, která je z vůle vlastníka oprávněna mít věc u sebe. Úspěch vlastnické žaloby či žaloby na určení vlastnického práva přitom předpokládá, že žalobce prokáže existenci skutečnosti, s níž právo vznik vlastnického práva k věci spojuje.

Třebaže by měl dovolací soud zachovávat zdrženlivost, pokud jde o posuzování právních otázek, jejichž řešení mu není dovoláním předloženo, považuje v poměrech konkrétní projednávané věci s respektem k zásadě procesní ekonomie a k potřebné racionalitě soudního rozhodování zdůraznit, že žalobě by nemohlo být vyhověno zejména pro absenci naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení. Vychází-li dovolací soud ze skutkového zjištění z nalézacího řízení, kterým je vázán, tj. že daňčí paroží, k němuž má být vlastnické právo určeno, je v úschově u soudu prvního stupně, pak žaloba na určení nemůže plnit svou preventivní funkci, jíž koresponduje zákonný požadavek naléhavého právního zájmu.

Předmětné daňčí paroží bylo zajištěno jako věc důležitá pro trestní řízení ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 a 3 trestního řádu a do soudní úschovy uloženo na základě ustanovení § 80 odst. 1 a 3 trestního řádu. Podle odstavce 1 citovaného ustanovení orgán činný v trestním řízení, kterému byla věc vydána, ji vrátí tomu, kdo ji vydal, pokud již věc není k dalšímu řízení třeba a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání. Jestliže k věci uplatňuje právo jiná osoba než ta, která věc policejnímu orgánu vydala, vydá se věc této osobě, o jejímž právu není pochyb. Je-li tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, uloží orgán činný v trestním řízení věc do soudní úschovy; jde přitom o soudní úschovu podle ustanovení § 185f o. s. ř. Věc, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1, věty třetí, trestního řádu rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení. Soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje. Z ustanovení § 185f o. s. ř. vyplývá, že právní úprava soudních úschov, jež byla s účinností do 31. 12. 2013 upravena v ustanoveních § 185a až § 185h o. s. ř. (prakticky identickou úpravu obsahuje s účinností od 1. 1. 2014 ustanovení § 289 až § 302 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – dále „z. ř. s.“), se použije přiměřeně podle povahy a účelu úschovy i na úchovy věcí, které byly soudem přijaty v případech stanovených zvláštními právními předpisy; mezi tyto předpisy náleží i ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu, jež je podkladem pro složení věci do úschovy soudu. Zvláštnost soudní úschovy založené rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení spočívá, mimo jiného, v odlišném okruhu účastníků řízení, pokud má dojít k vydání věci z úschovy (složitel v řízení nevystupuje, postavení příjemce má ten, kdo věc orgánům činným v trestním řízení vydal nebo komu byla odňata, postavení přihlašovatele má ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, popř. ten, kdo na ni uplatnil právo po jejím složení do úschovy) a dále ve způsobu rozhodování o vydání uložené věci (věc bude vydána z úschovy příjemci nebo přihlašovateli, jestliže s tím ostatní účastníci řízení souhlasí nebo jestliže byl jejich nesouhlas nahrazen pravomocným rozsudkem soudu vydaným podle ustanovení § 185e o. s. ř.). Aktivně legitimován k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 185e o. s. ř. je příjemce nebo ten, kdo uplatňuje právo k předmětu úschovy (přihlašovatel). Žalobou se žalobce domáhá, aby žalovanému bylo uloženo souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci. Výrok rozsudku soudu o tom, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci, nahrazuje prohlášení vůle účastníka řízení o úschovách ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř. Pokud tedy existuje pochybnost o právu osoby, která žádá vydání věci uložené do soudní úschovy, popřípadě osobuje-li si toto právo více osob, je buď na příjemci (v daném případě by se jednalo o žalobce) nebo na přihlašovateli (v daném případě by se jednalo o žalovaného), aby podala ve lhůtě vyplývající od 1. 1. 2014 z ustanovení § 301 z. ř. s. žalobu podle části třetí občanského soudního řádu (jedná se o řízení sporné). Jeho výsledkem by mělo být vydání rozsudku o nahrazení projevu vůle. Vyhoví-li soud v řízení podle části třetí občanského soudního řádu žalobě (rozsudkem uloží žalovanému povinnost souhlasit s vydáním uložené věci žalobci), soud po právní moci rozsudku v řízení o úschově rozhodne o odevzdání věci žadateli (jednomu ze žadatelů) a po právní moci usnesení přijme opatření, aby mu uložená věc byla skutečně odevzdána.

Vztah právního prostředku ochrany tvrzeného práva k uložené věci (žaloby na nahrazení projevu vůle druhého účastníka řízení o úschovách) a žaloby na určení vlastnického práva k téže věci je řešen v části IV. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, spisová značka Cpjn 203/2005, uveřejněném pod číslem 24/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „k rozhodování soudů ve věcech úschov, prováděných soudy v občanském soudním řízení, na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení“. V něm se, mimo jiného, uvádí, že „pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo k uložené věci určeno vlastnické právo žadatele nebo jiného účastníka soudního řízení o úschově, není sám o sobě způsobilým podkladem pro závěr o tom, že věc bude z úschovy této osobě vydána, neboť vyřešením otázky, kdo je vlastníkem uložené věci, nemusí být vždy bez dalšího nepochybné, zda mu má být věc z úschovy opravdu vydána a zda nárok na odevzdání věci z úschovy nemá místo vlastníka například zástavní věřitel, oprávněný ze zadržovacího práva nebo správce konkursní podstaty“. Ve stanovisku také dovolací soud přisvědčil správnosti rozhodovací praxe, pokud soud zamítl žalobu o určení vlastnického práva k věci pro nedostatek naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení, neboť nesouhlas žalovaného s vydáním věci může být nahrazen jen žalobou ve smyslu ustanovení § 185e o. s. ř. a nikoliv určením vlastnického práva k téže věci. Naopak za nesprávné označil dovolací soud v citovaném stanovisku rozhodnutí, podle něhož došlo k vydání věci ze soudní úschovy na základě pravomocného rozsudku soudu o určení vlastnického práva k věci.

Výše popsaný vztah žaloby vyplývající z ustanovení § 185e o. s. ř. (nyní v ustanovení § 299 z. ř. s.) a žaloby určovací odůvodňuje učinit závěr o tom, že žalobce nemá na určení vlastnického práva k předmětnému daňčímu paroží naléhavý právní zájem, neboť určovací žaloba nemůže v daném případě splnit svou preventivní funkci. Vyhovění určovací žalobě totiž nevyřeší sporný vztah účastníků řízení v jeho celém rozsahu, neboť žalobci nezajistí držbu věci jako jednoho z vlastnických oprávnění, jež je nezbytné k plnému výkonu tvrzeného vlastnického práva (žalobce si toliko na základě případného vyhovujícího rozhodnutí o žalobě na požadovaném určení nemůže zajistit faktickou držbu předmětu vlastnictví, kterou mu může přinést pouze vyhovující pravomocné soudní rozhodnutí na podkladě podané žaloby o nahrazení projevu vůle žalovaného s vydáním daňčího paroží žalobci).

Jelikož žalobce podal dovolání „do všech výroků“ rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání zjevně nedostál. Proto ani proti výroku o nákladech odvolacího řízení a ani proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jenž byl výrokem I. rozsudku odvolacího soudu rovněž potvrzen, nemůže být dovolání přípustné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. července 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru