Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 385/2005Usnesení NS ze dne 17.08.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.385.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 385/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) M. Š. a 2) L. Š., zastoupeným advokátem, o odstranění staveb a zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 60/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2004, č. j. 11 Co 31/2004-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. K.

Odůvodnění:

Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 3 C 60/2003-110, pod bodem I. výroku uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně odstranili na své náklady stavbu zděné kůlny a zděného kurníku z pozemku parc. č. 1757/5, zapsaného u Katastrálního úřadu v D. na LV č. 396 pro kat. území a obec D., a pod bodem II. nasázené brambory z pozemku parc. č. 1757/1, zapsaného na tomtéž LV. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Pozemkový úřad v D. rozhodnutím z 10. 5. 1995, č. j. POZ/793/92, které nabylo právní moci 15. 6. 1995, rozhodl, že oprávněné osoby J. Š. a M. B. (žalobkyně) jsou mj. vlastnicemi pozemku podle PK zbytku parc. č. 1757 a podle katastru nemovitostí parc. č. 1757/1, parc. č. 1757/3 a části parc. č. 1754 v kat. území D., každá v rozsahu ½. Dne 26. října 1999 uzavřely žalobkyně a J. Š. písemnou dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům, podle které se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí mj. pozemků parc. č. 1757/1 a parc. č. 1757/3 v kat. území D. Geometrickým plánem byla z pozemku parc. č. 1757/1 oddělena část, označená novým parc. č. 1757/5. V katastru nemovitostí vlastnicí pozemků parc. č. 1757/1 a parc. č. 1757/5 je vedena žalobkyně. Původními spoluvlastníky pozemku parc. č. 1757 byli podle postupní smlouvy z 12. 5. 1929 R. a J. V. K námitce žalovaných, že žalovaná se stala vlastnicí sporných nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené mezi J. a R. V. a žalovanou, soud prvního stupně uvedl, že existence takové smlouvy nebyla prokázána, a učinil skutkový závěr, že vůbec neexistovala. Postupní smlouvou z 21. 8. 1974, registrovanou bývalým Státním notářstvím v Domažlicích 26. 8. 1974, uzavřenou mezi J. a R. V. a žalovanými nabyli žalovaní do vlastnictví v kat. území D. pozemky parc. č. 1765 a parc. č. 1757/2. V dotazníku i v čestném prohlášení z 20. 5. 1974 k žádosti o sepis označené postupní smlouvy nabyvatelé, tj. žalovaní, potvrdili, že jiné nemovitosti oni ani členové jejich rodin nevlastní. Soud prvního stupně dovodil, že „žalovaní již v roce 1974 se zřetelem ke všem okolnostem museli vědět, že nevlastní žádné jiné pozemky, než ty, které postupní smlouvou nabyli“. Připustil, že „je docela dobře možné, že v předcházející době mohli sporné pozemky obdělávat, nikoli však v dobré víře, že jim pozemky patří“, a že si na nich postavili kůlnu a kurník proto, že socialistická organizace, která je měla v užívání, je zcela nebo zčásti neužívala. Neučinili tak v domnění, že jim pozemek vlastnicky patří. Žalovaní tedy nebyli v dobré víře a nemohli nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením. Obě stavby, které podle účastníků nejsou nemovitostmi, se nacházejí na pozemcích žalobkyně a byly postaveny bez stavebního povolení. Žalobkyně se proto právem domáhá ochrany svého vlastnického práva.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaným rozsudkem ze dne 23. července 2004, č. j. 11 Co 31/2004-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu žalovaná neunesla důkazní břemeno k prokázání svého vlastnictví ke sporným pozemkům z titulu nabytí jejich vlastnictví tvrzenou darovací smlouvou, neboť tuto smlouvu nedoložila, o její existenci není zmínka ani v žádných listinách a není vědomost o jejím držení jinou osobou. Zpochybnil tvrzení žalované o darovací smlouvě, která měla být uzavřena v letech 1959-1960 (příp. v roce 1961 nebo 1962 nebo v roce 1967), poukazem na věk žalované v té době, kdy nemohla pozemky hospodářsky či jinak využívat, a neexistenci důvodu činit takovou majetkovou dispozici na straně prarodičů žalované, jakož skutečnost, že pozemek parc. č. 1757 byl předmětem dědictví po J. V., aniž by pozůstalá manželka R. V., která měla být dárkyní pozemku žalované, uvedla, že by tento pozemek měl být vyloučen z dědictví, protože byl již dříve darován, a dále skutečnost, že tento pozemek byl v roce 1984 bezplatně převeden na stát B. V., otcem žalované. Na závěru, že „žalovaná neprokázala nabytí vlastnictví ke sporným pozemkům jí tvrzenou darovací smlouvou, resp. neprokázala oprávněnost držby pozemků z hlediska právního titulu k takové držbě jí opravňujícího“, nemohly nic změnit ani ve spise založené listiny Katastrálního úřadu v D. a Obecního úřadu v D. a výpovědi svědkyň L. Š., A. P. a J. S. Proto žalovaná nemohla vydržet vlastnické právo k těmto nemovitostem. Žalobce jako vlastnice sporných pozemků se tak může podle § 126 ObčZ domáhat odstranění staveb a sadby brambor.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v nesprávném právním posouzení otázky, „zda se žalovaní stali oprávněnými držiteli shora uvedených sporných nemovitostí“. Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná nemohla být v dobré víře o oprávněnosti držby, neboť ji chyběla dobrá víra o právním titulu užívání sporných nemovitostí jako jejích, není správný. Odvolací soud při výkladu pojmu „dobré víry“ citoval právní závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ČR z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96, a 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, avšak v rozporu s tímto výkladem nevzal v úvahu „výjimečné, objektivně zjištěné okolnosti“, za kterých došlo k uchopení držby sporných pozemků a které svědčí o existenci dobré víry žalovaných ohledně právního titulu nabytí práva. Vadu řízení spatřují v tom, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, který nerespektoval zásady uvedené v § 157 a § 132 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a ve věci rozhodl. Dále namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování, i když jsou si vědomi, že s ohledem na § 241a odst. 3 OSŘ nejde v tomto případě o dovolací důvod. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání a pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jeho zamítnutí. Podle žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a je nepřípustné. Odvolací soud při rozhodování vycházel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně, všechny navržené důkazy byly provedeny a správně zhodnoceny a věc posouzena v souladu s konstantní judikaturou.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům žalovanou tvrzenou darovací smlouvou a oprávněnosti držby pozemků žalovanými z hlediska existence právního titulu k takové držbě nebyla řešena v rozporu s hmotným právem, byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za zastoupení žalobkyně, která činí podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 900,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a podle § 137 odst. 3 OSŘ rovněž částku, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést z odměny a náhrady (z částky 1 975,- Kč) ve výši 19 % podle zákona § 47 odst. l písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tedy částku 375,25 Kč. Celkem činí náklady po zaokrouhlení částku 2 350,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. srpna 2005

JUDr. František Balák,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru