Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3822/2019Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Společné jmění manželů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3822.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 742 odst. 1 o. z.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1043/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3822/2019-489

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Krejčím, advokátem se sídlem v Milevsku, Masarykova 577, proti žalovanému F. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem ve Vestci, K Jahodárně 173, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 92/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2019, č. j. 53 Co 154/2019-453, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2019, č. j. 53 Co 154/2019-453, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 3. 2019, č. j. 38 C 92/2016-422 (v pořadí již druhým), rozhodl tak, že ze zaniklého společného jmění žalovaného a M. S. (původní žalobkyně), přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného pozemky par. č. st. XY, par. č. st. XY a pozemek par. č. XY v k. ú. XY, obci XY, a pozemky par. č. st. XY a par. č. XY v k. ú. XY, obci XY (výrok I.); žalobkyni přikázal jednotku vymezenou podle zákona o vlastnictví bytů – byt č. 405/23 v budově č. p. XY, se spoluvlastnickým podílem 6774/138039 na společných částech budovy č. p. XY na pozemku par. č. XY v k. ú. XY, obci XY, a žalovanému uložil povinnost tento byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žalobkyni dále uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 976 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 53 Co 154/2019-453, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že povinnost vyklidit byt a vyklizený jej předat žalobkyni se žalovanému neukládá, jinak jej i v tomto výroku potvrdil. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; jde o to, zda při rozhodování o rozdělení společného majetku v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů lze požadavek na to, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, nadřadit požadavku na zajištění nezbytných zdravotních a sociálních potřeb a bydlení obou manželů. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Protože společné jmění manželů zaniklo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), postupoval Nejvyšší soud podle tohoto zákona (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Podstatou dovolacího řízení je spor o bytovou jednotku č. 405/23, kterou soud prvního stupně přikázal žalobkyni. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně posoudil okolnosti rozhodné pro přikázání věci jednomu z účastníků; ve skutečnosti jsou dány předpoklady pro přikázání bytové jednotky do výlučného vlastnictví dovolatele.

Přípustnost dovolání staví na údajně dosud neřešené otázce, má-li při rozdělení společných věcí mezi bývalé manžely přednost požadavek na zajištění bytové potřeby účastníků, či požadavek na to, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší.

V řízení však bylo zjištěno, že ani jeden z účastníků nepotřebuje předmětnou bytovou jednotku k zajištění bydlení či k „zajištění nezbytných zdravotních a sociálních potřeb“, jak tvrdí dovolatel. Kritéria, která zde proti sobě dovolatel staví a která měly nalézací soudy nesprávně zohlednit, soudy v projednávané věci ve skutečnosti vůbec nepoměřovaly. Napadené rozhodnutí tak na řešení dovolatelem předložené otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatel ve skutečnosti napadá především skutková zjištění, podle kterých předmětnou bytovou jednotku nepotřebuje k zajišťování svých bytových a zdravotních potřeb.

Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

Co se týká samotné úvahy o přikázání bytové jednotky žalobkyni, již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), soudní praxe formulovala množství hledisek rozhodných pro přikázání věci jednomu z manželů; právní úprava totiž nestanovila přesná a jednoznačná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (§ 149 odst. 3 obč. zák.), ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011). Jedním z takto dovozených hledisek bylo, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001).

Ani současná právní úprava nestanoví kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (srovnej především § 742 o. z.). S ohledem na některé podstatné změny právní úpravy společného jmění manželů nelze patrně bez dalšího dovozovat použitelnost všech takto dosud formulovaných kritérií či zachování jejich dřívější váhy. Lze však nadále vycházet z toho, že objeví-li se v řízení o vypořádání společného jmění manželů různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009).

Tvrzení dovolatele, že byt potřebuje k zajištění bytové potřeby (zejména v souvislosti s častým dojezdem na lékařská vyšetření do Prahy), soudy obou stupňů shledaly jako účelové, neboť tato tvrzení neodpovídají jeho dosavadnímu mnohaletému způsobu života, ani jeho jednání poté, co měl možnost byt po smrti původní žalobkyně začít užívat. Namísto toho dovolatel nejpozději několik měsíců po smrti původní žalobkyně v bytové jednotce vyměnil zámky a od té doby byt pronajímá třetím osobám. Ačkoli ani ve prospěch žalobkyně nesvědčí žádné zvláštní důvody, soud bytovou jednotku přesto přikázal žalobkyni, neboť v opačném případě by byl prakticky všechen majetek přikázán dovolateli, který by současně musel zaplatit vysoký vypořádací podíl; to by však odporovalo požadavku ustálené judikatury na to, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší. Zohlednil-li tedy odvolací soud – za současné absence jiných rozhodných okolností – dosavadní požadavek judikatury, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, nepovažuje dovolací soud takovou úvahu za zjevně nepřiměřenou, a to ani v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. Ostatně přijetí občanského zákoníku z roku 2012 nic nezměnilo na důvodech, pro které dovolací soud v minulosti takové pravidlo formuloval; tedy že rozdělení věcí má umožnit po materiální stránce důstojný život obou účastníků, a v ideálním případě by tedy nemělo vést k okamžité nutnosti přijímat další závazky či přikázaný majetek zpeněžit jen proto, aby mohla být splněna povinnost zaplatit vypořádací podíl.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Protože dovolání není přípustné, zamítl Nejvyšší soud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř., rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru