Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3758/2019Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3758.2019.1
Dotčené předpisy

§ 150 odst. 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3758/2019-990

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalovanému P. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, B. Václavka 923/3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 123/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2019, č. j. 28 Co 42/2019-959, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12 051,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Jany Burleové, advokátky se sídlem ve Slaném, B. Václavka 923/3.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 4 C 123/2014-757, určil, že do společného jmění manželů (dále také „SJM“) připadá: a) pozemek st. parc. č. XY, jehož součástí je budova č. e. XY, a pozemek parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, kde státní správu katastru nemovitostí vykonává Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY; b) motocykly typ XY, registrační značky XY a typ XY, registrační značky XY (výrok I). Věci uvedené ve výroku I přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů 706 123 Kč (výrok III). A rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 28 Co 42/2019-959, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že a) ze zaniklého SJM přikázal žalobkyni závazek ve výši 100 000 Kč vůči M. K. a J. K., b) ze zaniklého SJM přikázal žalovanému do výlučného vlastnictví: pozemek st. parc. č. XY, jehož součástí je budova č. e. XY, a pozemek parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY, motocykl XY, r. z. XY a motocykl XY, r. z. XY, a c) žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 363 131 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Namítá, že odvolací soud nevypořádal „garáž“ (členská práva a povinnosti účastníků ve Stavebním bytovém družstvu Rakovník, se kterým je spojeno právo nájmu k nebytové jednotce č. XY v ulici XY), resp. její peněžitý ekvivalent ve výši 200 000 Kč. Dospěl totiž k právnímu závěru, že tato hodnota nenáleží do SJM, neboť ji žalovaný na základě dohody o převodu členských práv a povinností č. 06/PČP-ŘP/2013 ze dne 11. 3. 2013, tj. ještě za trvání manželství, převedl na své rodiče O. a A. S. a žalobkyně se nedovolala relativní neplatnosti této dohody. Podle žalobkyně však jde o neplatnost absolutní, neboť v dohodě nebylo řádně označeno bytové družstvo a rovněž nebylo možné seznat, zda šlo o převod úplatný či bezúplatný. Odvolací soud na náležitosti smlouvy požadované zákonem i judikaturou rezignoval. Nebyla-li členská práva platně převedena na třetí osoby, jsou nadále součástí SJM. Nesouhlasí ani s dovětkem odvolacího soudu, že členský podíl beztak byl ve výlučném vlastnictví žalovaného, neboť byl pořízen z jeho výlučných prostředků. Druhá dovolací námitka se pak vztahuje k ocenění vypořádávaných motocyklů a skútru. Žalobce tato vozidla po rozvodu manželství prodal a žalobkyně nevznesla námitku relativní neplatnosti, byla proto vypořádávána pouze kupní cena, za kterou byly prodány. Žalovaný však tato vozidla v době po rozvodu manželství znehodnotil, což se negativně promítlo i v kupní ceně. Žalobkyně proto pokládá otázku, zda i v případě, kdy dojde po rozvodu manželství ke znehodnocení a následnému prodeji věcí náležejících do SJM, je předmětem vypořádání toliko hodnota, za niž jsou věci platně prodány. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výrocích I–III zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že nejsou splněny zákonné podmínky dovolání, neboť „nebyl dán ani jeden z důvodů“ předpokládaných v § 237 o. s. ř. Žalobkyně totiž neformuluje žádnou otázku, která podle jejího názoru není řešena. Odvolací soud se ani nijak neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V dovolání se objevuje nové nepřípustné tvrzení žalobkyně, že garáž pořídila za své výlučné prostředky. Z provedeného dokazování taková skutečnost nevyplynula. Ohledně převodu garáže souhlasí s posouzením odvolacího soudu. Zásada, že se pravidlo o ocenění položek SJM podle stavu ke dni zániku SJM a z ceny v době provádění vypořádání neuplatní při mimořádném opotřebení či poškození věci, se na tento případ nevztahuje. Žalobkyně ani netvrdila žádné konkrétní skutečnosti o zhoršení stavu motocyklů a viny žalovaného. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Žalobkyně vymezila otázku absolutní neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností č. 06/PČP-ŘP/2013 ze dne 11. 3. 2013, neboť v ní absentuje přesná specifikace bytového družstva a údaj o tom, zda byl převod členských práv a povinností úplatný či bezúplatný.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 31 Cdo 855/2008, uveřejněném pod č. 85/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, podle kterého dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřená jen jedním z převádějících manželů – společných členů bytového družstva zavazuje oba manžele společně a nerozdílně, pokud se ten z nich, kdo je jí dotčen, neplatnosti pro takový důvod nedovolá.

V rozsudku ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2007, č. 9, str. 710, pod pořadovým č. 136, Nejvyšší soud výslovně připustil, že smlouva o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu může být smlouvou úplatnou, anebo bezúplatnou, neboť zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, takovou smlouvu nepředurčuje jen jako smlouvu úplatnou, nebo jen jako bezúplatnou.

V rozsudku ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99, uveřejněném na www.nsoud.cz, vysvětlil, že v případě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je minimálním obsahem této dohody určení práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty členského podílu, stanovení úplatnosti či bezplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání.

V usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2288/2010, uveřejněném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud doplnil, že ujednání o úplatném či bezúplatném převodu, a v případě úplatného převodu i ohledně výše úplaty (ceny za převod) či způsob jejího určení, je nezbytnou náležitostí dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu.

Z dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že by obligatorní náležitostí dohody mělo být „nezaměnitelné označení bytového družstva, k němuž se převáděná členská práva a povinnosti (členský podíl) vztahují.“ Dovolatelka nicméně především v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že na „posouzení této náležitosti rezignoval.“ Namítá, že v dohodě není identifikace družstva přesným názvem, sídlem či identifikační číslem.

Tak tomu však není.

V usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2005/2016, uveřejněném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud shrnul judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu vztahující se k upřednostnění výkladu smluv zakládajícím jejich platnost před výkladem, který připouští naopak jejich neplatnost (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 2065/18, dostupným na https://nalus.usoud.cz).

Odvolací soud se označením družstva zabýval; výslovně uvedl, že označení „SBD Rakovník“ je naprosto dostačující, o čemž svědčí i skutečnost, že dotčené družstvo dohodu zaregistrovalo. Tato úvaha není zjevně nepřiměřená, přihlédne-li dovolací soud k tomu, že převodce (žalovaný) je v této dohodě výslovně označen jako člen uvedeného družstva č. 4841 s údajem v dohodě, že uvedená dohoda byla na SBD zaregistrována pod č. 06/PČP-ŘP/2013.

Dovolací soud souhlasí s tím, že náležitostí dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je údaj o úplatnosti či bezúplatnosti převodu. I zde dovolatelka namítá, že také zde odvolací soud na „posouzení této náležitosti rezignoval.“

Ani v tomto případě tomu tak není.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku jasně konstatoval – při výkladu projevu vůle smluvních stran – že smluvní strany učinily dohodu o bezúplatném převodu členských práv a povinností. Tento závěr opřel o výklad bodu 2 dohody ze dne 11. 3. 2013 s tím, že smluvní ujednání ve směru, že „převodce i nabyvatel nemají vůči sobě žádné finanční nároky“, vyhodnotil jako dohodu o bezúplatnosti.

S těmito konkrétními závěry odvolacího soudu pak dovolatelka v dovolání nijak nepolemizuje.

Dovolací soud nadto ve své judikatuře konstantně připomíná, že zjišťuje-li soud obsah projevů vůle účastníků smlouvy, jde o zjištění skutkové, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jedná se již o aplikaci práva na daný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, či usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006, jakož i ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3875/2012, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3528/2015).

Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, Nejvyšší soud uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.

Odvolací soud v této věci uvedl, že dohoda ze dne 11. 3. 2013 podléhá režimu úpravy § 229 a § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), která nestanoví žádné požadavky na její obsahové náležitosti. Pro zachování určitosti dohody je samozřejmě mimo jiné nezbytné, aby byly nezaměnitelným způsobem identifikovány jak její strany, tak i věc, které se převod práv a povinností týká, a to, zda jde o převod úplatný či bezúplatný. Tento požadavek byl v předmětném případě dodržen. Účastníci smlouvy jsou označeni jménem, příjmením, datem narození, bydlištěm; ohledně předmětu převodu členských práv je nezpochybnitelným způsobem (číslem, adresou, družstvem, o jehož garáž jde) označena garáž, přičemž označení družstva jako „SBD Rakovník“ je naprosto dostačující, o čemž svědčí i skutečnost, že dotčené družstvo dohodu zaregistrovalo. A pokud účastníci dohody výslovně neuvedli, že se jedná o úplatný převod a neuvedli částku za převod (na rozdíl od hodnoty členského podílu), pak je jejich vůle v souvislosti s tím, že uvedli, že nemají vůči sobě jiné nároky, určitá v tom smyslu, že jde o převod bezúplatný.

Odvolací soud tedy vyložil projev vůle smluvních stran tak, že předmětem převodu smluvní strany učinily členská práva ke garáži ve Stavebním bytovém družstvu Rakovník a že tento převod byl bezúplatný. Těmito skutkovými závěry o tom, že je v dohodě vyjádřena vůle smluvních stran převést konkrétní členská práva ve Stavebním bytovém družstvu Rakovník, a o tom, že rovněž bylo sjednáno, jestli bude převod úplatný, resp. bezúplatný, je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Není proto možné přistoupit na argumentaci žalobkyně o tom, že je předmětná dohoda pro nedostatek náležitostí absolutně neplatná. Dovolací soud ostatně rovněž není názoru, že by předmět převodu nebyl nedostatečně vymezen. Označení Stavebního bytového družstva Rakovník jako „SBD Rakovník“, které ani není smluvní stranou dohody, pro účely převodu členských práv je dostatečně určité; navíc účinnosti dohoda mohla nabýt až předložením tomuto konkrétnímu družstvu. Vůle převést předmětná členská práva je tedy patrná. Za absentující dovolací soud nepovažuje ani údaj ohledně toho, zda má být převod úplatný či nikoliv.

Žalobkyně rovněž v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle nějž, i kdyby nedošlo k uzavření shora popsané dohody, garáž by tak jako tak nebyla součástí SJM, neboť vzal za prokázané, že garáž byla pořízena z výlučných prostředků žalovaného. Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání již z toho důvodu, že ve vztahu k ní žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání. I v opačném případě by vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení obstál závěr o platnosti dohody, jíž žalovaný převedl členská práva a povinnosti na své rodiče, bylo řešení této otázky dovolacím soudem zjevně bezdůvodné.

Dále žalobkyně položila otázku, zda i v případě, v němž dojde po rozvodu manželství ke znehodnocení a následnému prodeji věcí náležejících do SJM, je předmětem vypořádání toliko hodnota, za niž jsou věci platně prodány.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012 (dostupném na www.nsoud.cz), zopakoval ustálený závěr, že v případě platného převodu vlastnického práva k věci tvořící součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů je předmětem vypořádání částka získaná za převod vlastnického práva k takové věci, nikoliv hodnota věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví redukovaná o parametr opotřebení věci v době po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Následně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018, uveřejněném pod č. 96/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, že dojde-li k platnému prodeji věci tvořící součást společného jmění manželů za trvání manželství, je předmětem vypořádání SJM částka za prodej získaná, nikoliv tzv. obvyklá cena takové věci zjištěná ke dni zániku společného jmění. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dále vysvětlil, že občanskoprávní úprava jednání manželů ve vztahu k součástem společného jmění je založena – v tzv. neběžných záležitostech – na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných záležitostech týkajících se součástí SJM a možnosti samostatného jednání každého z manželů v záležitostech běžné správy. Jestliže jde o právní jednání, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem tvořícím součást SJM, které je právním jednáním platným, ať již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo proto, že jej učinil pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti takového právního jednání nedovolal, důsledkem existence takového jednání je skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonem předvídaným způsobem vyveden z režimu SJM (právě proto, že se jedná o jednání platné).

Předmětem vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek získaná (finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci, obchodního podílu apod.), neboť ke dni rozhodování soudu o vypořádání SJM již taková věc netvoří součást SJM právě proto, že došlo k platnému právnímu jednání ohledně takové součásti SJM [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012, či ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že tzv. obvyklá cena společné věci nemůže být předmětem vypořádání v žádném případě. Obecně platí, že buď jde o právní jednání platné, protože se druhý manžel relativní neplatnosti nedovolal, a pak nešlo o snížení hodnoty SJM proto, že na platné jednání je potřeba nahlížet tak, že bylo učiněno se souhlasem obou manželů, anebo by se jednalo o právní jednání, ve vztahu k němuž by se druhý manžel relativní neplatnosti dovolal a předmětem vypořádání by v tomto případě mohla být toliko společná věc, protože nebyla platně prodána a tvořila stále součást SJM [posledně uvedený závěr uvedl dovolací soud při vědomí zákonných ustanovení upravujících tzv. nabývání od neoprávněného u movitých věcí (§ 1109 – § 1113), aniž by v této souvislosti musel řešit konkurenci ochrany majetku v SJM pro řádně uplatněnou námitku relativní neplatnosti na straně jedné a ochranu nabyvatele jednajícího v dobré víře v oprávnění převodce věc převést, neboť opomenutá manželka se relativní neplatnosti převodní smlouvy nedovolala].

Tyto závěry pak považoval Nejvyšší soud za uplatnitelné, jak v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tak i zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Tatáž pravidla pak platí i pro nakládání s věcí po zániku SJM [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009 (publikovaný pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Dovolatelka v této souvislosti namítá, že díky jednání jejího bývalého manžela je součástí vypořádání nižší hodnota společného majetku proto, že manžel prodal motocykly a skútr znehodnocené, přičemž toto znehodnocení způsobil sám. Současně namítá, že ani dovolání se relativní neplatnosti by nemělo za následek „zvýšení“ hodnoty SJM pro jeho vypořádání.

S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Jestliže je s věcí v SJM nakládáno oběma manžely po dohodě (ať již proto, že příslušné jednání odsouhlasili oba manželé, anebo proto, že druhý manžel nevyjádřil s převodním jednáním nesouhlas), pak je nutno výsledek nakládání přičíst oběma manželům právě proto, že příslušné právní jednání je platné pro jejich shodný projev vůle. Jinak řečeno, v daném případě prodali společné věci oba účastníci „společným souhlasným jednáním“.

Dovolatelka v dovolání cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která vyjadřují ustálenou rozhodovací praxi v poměrech obč. zák., na daný případ však nejsou použitelná. Všechna rozhodnutí totiž vycházejí z toho, že předmětem vypořádání je společná věc, která ke dni rozhodování soudu tvoří součást zaniklého SJM. V takových případech v poměrech obč. zák. platilo tzv. oceňovací pravidlo vycházející ze stavu věci ke dni zániku SJM, ale ceny ke dni rozhodování soudu (nešlo-li o některou z judikaturou dovozených výjimek).

Pokud by se žalobkyně neplatnosti převodních smluv dovolala a věci by se staly opětovně součástí SJM, rozhodoval by soud o jejich přikázání. Lze předpokládat, že by je přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. V takovém případě by nic nebránilo aplikaci standardního oceňovacího pravidla, které by v daném případě vycházelo ze stavu motocyklů a skútru ke dni zániku SJM a jejich ceny v době rozhodování soudu, čímž by byl důsledek následného tvrzeného znehodnocení věci v neprospěch žalobkyně eliminován.

V těchto případech je vždy na zvážení manžela, který souhlas původně nedal, aby posoudil, zda je z jeho pohledu vhodnější ponechání příslušného právního jednání v platnosti nebo naopak dovolání se neplatnosti. Jestliže však manžel ponechá příslušné právní jednání v platnosti, musí si být vědom právních a faktických důsledků, které to pro něho přinese.

Odvolací soud v této věci uvedl, že motocykly č. 4, č. 5 a č. 6 a skútr byly prodány, a proto je rozhodující právě a jedině jejich dohodnutá cena. Ta je výsledkem nejen stavu předmětných vozidel, ale i nabídky a poptávky, tj. situace na trhu. A vzhledem k tomu, že žalobkyně nikdy nevznesla námitku relativní neplatnosti jakékoliv z dotčených kupních smluv, tak na ně odvolací soud hledí jako na platné a vychází z kupních cen v nich uvedených.

Učiněný závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž by žalobkyně mohla dosáhnout zohlednění opotřebení vypořádávaných položek pouze za předpokladu, že by byly předmětem vypořádání SJM, tj. v tom případě, že by se ohradila proti učiněnému převodu (namítla by jeho neplatnost). Pokud však k jejich převodu a tedy vyvedení ze SJM platně došlo, mohla být předmětem vypořádání v souladu s názorem odvolacího soudu pouze hodnota, za kterou byly prodány. Ani při této otázce se tedy odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru