Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 375/2020Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dobrá víra
Vydržení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.375.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 130 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 375/2020-240

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) A. J., narozeného XY, a b) M. J., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované BACORA a. s., IČO 2796541, se sídlem v Praze, Na Strži 65/1702, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 193/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. 15 Co 232/2019-209, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 1. 2019, č. j. 28 C 193/2017-170, určil, že žalobce a) a žalobkyně b) jsou vlastníky pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, obci XY, vymezeného geometrickým plánem č. 4307-33/2017, který byl ověřen oprávněným zeměměřičským inženýrem M. N. (č. 2092/2001) dne 11. 9. 2017, č. j. 202/2017, a potvrzen Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrálním pracovištěm XY, v řízení pod č. j. PGP-4227/2017-101, přičemž takový pozemek je součástí společného jmění žalobce a) a žalobkyně b). Geometrický plán tvoří přílohu tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 15 Co 232/2019-209, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s tím, že geometrický plán č. 4307-33/2017 je součástí tohoto rozsudku odvolacího soudu, a ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil jen co do výše náhrady, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

K údajnému rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016:

V tomto rozsudku se uvádí: „Určuje-li soud vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí, musí podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část pozemku vždy zřetelně vymezit oddělovacím geometrickým plánem, na který ve výroku rozhodnutí odkáže a učiní jej přílohou soudního rozhodnutí. Tento požadavek je nezbytný i z toho důvodu, že soudní rozhodnutí má vést ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí“. Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je s uvedeným rozsudkem v rozporu, protože odvolací soud sice ve výroku rozsudku uvedl, že zmíněný geometrický plán je jeho součástí, ve skutečnosti jej však k rozhodnutí nepřipojil.

I v případě, že tomu tak skutečně bylo (k rozsudku založenému ve spisu i k jeho stejnopisům je geometrický plán přiložen), jde o faktické opomenutí, nikoliv o rozpor s judikaturou dovolacího soudu a ani o naplnění jediného dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o. s. ř.), a taková vada nemůže založit přípustnost dovolání. Lze ji odstranit tím, že odvolací soud ke stejnopisu doručenému dovolateli geometrický plán na jeho žádost připojí.

K údajnému rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2152/2003:

V tomto usnesení dovolací soud s odkazem na judikaturu konstatoval, že nabytí věci oběma manžely do jejich bezpodílového spoluvlastnictví vydržením předpokládá dobrou víru obou, že jim oběma jako bezpodílovým spoluvlastníkům věc patří, a to po celou zákonem stanovenou dobu nepřetržité držby. Dovolatel spatřuje rozpor v tom, že v této věci nebyl žalobce v dobré víře, že hranice držby odpovídá vlastnické hranici, neboť mu byl znám geometrický plán z roku 1981, ze kterého byl zřejmý skutečný průběh hranice mezi pozemky účastníků.

Dovolací soud opakovaně uvedl, že v dovolacím řízení přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2930/2005, a řadu dalších rozhodnutí). V této věci se soudy stejnou námitkou zabývaly a dospěly k závěru, geometrický plán, na který dovolatelka odkazuje, byl vyhotoven v takovém měřítku, že nepodává jasnou informaci o průběhu hranice a žalobce si odchylky nemusel všimnout. Tato úvaha není zjevně nepřiměřená a ostatně ani dovolatel s ní přímo nepolemizuje. Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.

K údajnému rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 888/2005:

V tomto rozsudku se k podmínkám oprávněné držby uvádí: „Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu ("titulu"), který by mohl mít za následek vznik práva“. Dovolatelka má za to, že takový titul nebyl dán, žalobci jej netvrdili a soud jej neuvedl.

K tomu dovolací soud dodává, že titul, o který se držba opírala, naprosto zjevný a z obsahu spisu i napadených rozhodnutí se jasně (byť spíše implicitně) podává. Žalobci se nejprve ujali na základě rozhodnutí a dohody o zřízení osobního užívání ke sporné části držby práva osobního užívání pozemku, a od 1. 1. 1992 se stali jak držiteli vlastnického práva; jeho vlastnickou držbu opírali o zákon č. 509/1991 Sb., který transformoval právo osobního užívání pozemku v právo vlastnické, a představoval tak „titul“, o který se držba nadále opírala. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tu není.

Nad rámec uvedeného lze odkázat i na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2006: „Oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku; proto se jeho právo k uvedenému datu změnilo podle § 872 odst. 1 a 2 obč. zák. v právo vlastnické“.

Protože uplatněné důvody přípustnosti dovolání nejsou dány, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru