Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3747/2020Usnesení NS ze dne 23.03.2021

HeslaVlastnictví
Součást věci
Věc
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3747.2020.1
Dotčené předpisy

§ 119 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013

§ 120 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013

§ 120 odst. 2 předpisu č. 40/1...

více

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3747/2020-158

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Z. D., bytem v XY, b) M. D., bytem v XY, c) V. F., bytem v XY, d) S. F., bytem v XY, e) J. F., bytem v XY, f) D. F., bytem v XY, g) V. F., bytem v XY, h) M. H., bytem v XY, ch) A. H., bytem v XY, i) R. H., bytem v XY, j) M. H., bytem v XY, k) Š. H., bytem v XY, l) K. M., bytem v XY, m) I. M., bytem v XY, n) S. N., bytem v XY, o) J. P., bytem v XY, p) M. P., bytem v XY, q) J. R., bytem v XY, r) I. R., bytem v XY, s) R. S., bytem v XY, t) I. S., bytem v XY, u) N. S., bytem v XY, v) P. Š., bytem v XY, w) O. T., bytem v XY, x) J. V., bytem v XY, y) J. V., bytem v XY, z) S. V., bytem v XY, aa) K. V., bytem v XY, ab) J. V., bytem v XY, ac) K. V., bytem v XY, ad) F. V., bytem v XY, ae) I. V., bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 5, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Městské části Praha 20, IČO 00240192, se sídlem v Praze 9, Jívanská 647, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 37/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 17 Co 170/2020-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jana Nemanského do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Vedlejší účastník na straně žalované nemá ve vztahu k žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 60 C 37/2019-85, zamítl žalobu na určení, že žalovaný je vlastníkem podzemní stavby – výměníkové stanice, která je součástí pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, obci XY, zapsaného pro toto k. ú. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (výrok I). Žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů nalézacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jana Nemanského a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného na náhradě nákladů nalézacího řízení 1 800 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II a III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 17 Co 170/2020-123, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 24 684 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III a IV uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 466,50 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jana Nemanského a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podzemní prostor nacházející se pod pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „podzemní prostor“) je součástí bytového domu č. p. XY v k. ú. XY ve spoluvlastnictví žalobců (dále rovněž jako „bytový dům“). Z tohoto důvodu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že tento podzemní prostor je ve vlastnictví žalované, která je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Žalobci se neztotožňují se závěrem odvolacího soudu, že podzemní prostor je součástí bytového domu ve spoluvlastnictví žalobců. Mají za to, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou v dovolání odkazují (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1487/2015, a celá řada dalších, v dovolání specifikovaných rozhodnutí). Poukazují na kupní smlouvu ze dne 9. 12. 1998 uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobců (XY) jako kupujícím a žalovaným, resp. vedlejším účastníkem na straně žalované, jako prodávajícím, ze které plyne, že obě smluvní strany považovaly podzemní prostor za samostatnou věc v právním slova smyslu, která nebyla předmětem převodu na právního předchůdce žalobců (a tudíž k němu nemohli nabýt vlastnické právo na základě dalších právních jednání uskutečněných před 1. 1. 2014 ani žalobci). Poznamenávají, že na základě čl. VII kupní smlouvy svědčí ve prospěch vlastníků bytového domu věcné břemeno užívat tento podzemní prostor. Z toho plyne, že podzemní prostor musí být samostatnou věcí (v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4930/2008, ve kterém Nejvyšší soud řešil právní otázku intepretace právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Dodávají, že i z výpovědí svědků vyplývá, že podzemní prostor a bytový dům jsou konstrukčně od sebe odděleny, mají jiné stavební základy, a proto nelze podzemní prostor považovat za součást bytového domu.

V dovolání žalobci napadají taktéž rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že podzemní prostor je součástí bytového domu ve spoluvlastnictví žalobců, jelikož je dána jeho funkční souvislost i fyzická sounáležitost s bytovým domem (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003). Poznamenává, že dovolání žalobců do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (se kterým se žalovaný ztotožňuje) není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 odmítl.

Vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda podzemní prostor nacházející se pod pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY je součástí bytového domu č. p. XY v k. ú. XY ve spoluvlastnictví žalobců, či nikoliv.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že je-li posouzení otázky, zda určitý podzemní prostor (např. sklep) je součástí jiné nemovitosti, nebo zda je samostatným předmětem právních vztahů, významné pro zjištění, kdo je jeho vlastníkem, pak je třeba vyjít ze stavu, jaký tu byl v době významné pro nabytí vlastnictví (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012).

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí spoluvlastnického práva žalobců k obytnému domu, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“].

Podle § 119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Podle § 120 odst. 2 obč. zák. stavba není součástí pozemku.

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dospěl k závěru, že v některých mezních případech (např. v případě sklepa, který není umístěn přímo pod bytovým domem, resp. netvoří jeho základy) nelze stanovit jednoznačné hledisko, zda výsledek stavební činnosti nacházející se pod povrchem lze považovat za samostatnou věc v právní slova smyslu, nebo zda se jedná o součást jiné nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2873/2019). Je třeba vždy zvažovat, zda výsledek stavební činnosti nacházející se pod povrchem může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda je podle zvyklostí v právním styku účelné, aby byl takový výsledek stavební činnosti jako samostatná věc předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.). Důležité je rovněž přihlédnout ke stavebnímu provedení takového podzemního prostoru.

Ve shora nastíněném případě je nutné rovněž zohlednit ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládající právní institut součásti věci ve smyslu § 120 obč. zák.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, vyložil, že „součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“

Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde v konkrétním případě o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci poskytujícím široký prostor pro uvážení soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018).

Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).

V posuzované věci neshledává Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že podzemní prostor nacházející se pod pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY je součástí stavby č. p. XY, XY v k. ú. XY, a tedy není ve vlastnictví žalované. Tato úvaha odvolacího soudu respektuje zákonná kritéria a je rovněž řádně odůvodněná. Je třeba především zohlednit, že uvedený podzemní prostor podle své povahy fyzicky a zároveň i funkčně náleží ke stavbě č. p. XY v k. ú. XY (bytovému domu) jakožto součást věci hlavní. Tento podzemní prostor stavebně a technicky navazuje na ostatní podzemní prostory bytového domu, je s ním propojen stavební konstrukcí, potrubím i elektrickými rozvody. Rovněž vstup do tohoto podzemního prostoru je možný pouze z ostatních podzemních prostor bytového domu. V rozhodné době zde byla (a stále je) umístěna technologie výměníkové stanice, která umožňuje dodávky tepla do bytového domu. Uzavřel-li za těchto okolností odvolací soud, že podzemní prostor nacházející se pod pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY je součástí stavby č. p. XY v k. ú. XY, je jeho úvaha dostatečně odůvodněná a není zjevně nepřiměřená, a proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Odůvodněná není ani námitka žalobců, že podzemní prostor nacházející se pod pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY je ve vlastnictví žalované s ohledem na znění smlouvy ze dne 9. 12. 1998 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobců a žalovaným, resp. vedlejší účastnicí na straně žalované.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997). Podle konstantní judikatury v tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně („erga omnes“), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu týkajícím se jejího převodu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001). I při takovém přístupu, který upřednostňuje výklad připouštějící platnost právního úkonu před jeho neplatností a snaží se vázat na skutečnou vůli účastníků zamýšlené právní důsledky, je třeba brát v úvahu „absolutní“ působení vlastnického práva, vyjádřené též v požadavku na určitost právních úkonů týkajících se věcných práv. Proto je v těchto případech kladen důraz na to, že právně významná je jen ta vůle, která mohla být třetím osobám z písemné smlouvy poznatelná. V takovém případě není významná ta vůle, kterou bylo možno zjistit až objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a která nevyplývá přímo z písemné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 555/2008).

Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000 (dostupném na nalus.usoud.cz), připomenul nezbytnost rozlišovat hodnotící kritéria určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, v občanskoprávní a katastrální rovině (konkrétně v řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti). Zdůraznil, že tato kritéria vycházejí z toho, že určitost právního úkonu se týká jeho obsahové stránky vztahující se k jeho předmětu (věci, práva), zejména pak k označení tohoto předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od předmětů jiných. Dále judikoval, že u nedostatků v označení právního úkonu je nutno rozlišovat, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn. Shora uvedený závěr Ústavního soudu byl rovněž reflektován v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008).

Čl. VII kupní smlouvy ze dne 9. 12. 1998 je nutno s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci interpretovat takovým způsobem, že spolu s převodem vlastnického práva ke stavbě č. p. XY, XY v k. ú. XY došlo k převodu vlastnického práva i k podzemnímu prostoru nacházejícímu se pod pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY (jakožto součástí této nemovitosti), a proto bylo zřízeno ve prospěch nabyvatele této nemovitosti věcné břemeno, které představovalo (a stále představuje) právní titul, na jehož základě je tato součást nemovitosti umístěna pod povrchem pozemku jiného vlastníka. Z obsahu smlouvy nelze (při respektování interpretačních hledisek vyplývajících ze shora citované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu) dovodit vůli smluvních stran zřídit věcné břemeno užívání podzemní stavby jako samostatné věci, jak tvrdí v dovolání žalobci. Naopak je v textu smlouvy jasně vyjádřeno vlastnické právo kupujícího (právního předchůdce žalobců) k podzemnímu prostoru s tím, že věcné břemeno se nevztahuje k podzemní stavbě, ale k přesně vymezené části pozemku parc. č. XY.

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že pokud ke dni nabytí vlastnického práva k bytovému domu ze strany žalobců byl podzemní prostor jeho součástí, nenabyla žalovaná vlastnické právo k tomuto prostoru ani na základě účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. § 3054 a násl. o. z.).

Dovolání žalobců do části rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, čímž žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Jelikož žalovaný je územní samosprávnou jednotkou, je třeba s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2428/10, dostupné na nalus.usoud.cz) v každém jednotlivém případě podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná územní samosprávná jednotka je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokáty. V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že předmětem řízení byla specializovaná, obtížná právní otázka (zda je podzemní prostor součástí věci hlavní, či samostatnou věcí v právním slova smyslu, a související právní otázka, zda na základě příslušného právního titulu nabyli žalobci vlastnické právo k tomuto podzemnímu prostoru), a proto nelze považovat náklady řízení vynaložené žalovanou za neúčelně vynaložené. Žalovaný má právo na náhradu nákladů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Náklady jsou dány odměnou za vyjádření k dovolání žalobců ze dne 20. 11. 2020 a činí součet sazby za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč podle § 7 odst. 5 advokátní tarifu, ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. To vše navýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč. Žalobcům jakožto společníkům nerozlučným byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena společně a nerozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4559/2016). Žalobci jsou povinni náhradu nákladů řízení zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání žalobců nevyjádřil, žádné účelně vynaložené náklady mu v dovolacím řízení nevznikly.

Poučení: Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 3. 2021

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru