Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3691/2019Usnesení NS ze dne 27.11.2019

HeslaPodílové spoluvlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3691.2019.1
Dotčené předpisy

§ 137 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 607/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3691/2019-317

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované L. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené obecným zmocněncem J. F., narozeným XY, bytem v XY, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 235/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2019, č. j. 11 Co 196/2018-295, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 14 C 235/2013-270, určil, že žalobce je podílovým vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny vzhledem k celku na jiné stavbě bez č. p./č. e. postavené na parcele č. XY a na jiné stavbě bez č. p./č. e. postavené na parcele č. XY, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY (dále jen „zahradní chata“ a „garáž“) – (výrok I.). Zamítl žalobu na určení, že žalobce je podílovým vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny vzhledem k celku na domu č. p. XY postaveném na parcele č. XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY (dále jen „rodinný dům“) – (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 11 Co 196/2018-295, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I. podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, anebo řešena sice byla, ale měla být dovolacím soudem posouzena a vyřešena jinak, a to vzhledem k jedinečným, konkrétním skutkovým okolnostem tohoto případu. Napadené rozhodnutí je opřeno o ryze formalistický výklad rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5002/2017, čímž byla popřena zásada skutečné a spravedlivé ochrany subjektivního práva žalobce. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 135/2017 musí úvaha o tom, zda jde o stavbu ve vlastnictví jen některých osob podílejících se na vzniku stavby, vycházet z konkrétních skutkových okolností případu. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že úmyslem účastníků bylo od začátku všechny budovy zapsané na LV č. XY v k. ú. XY vlastnit a společně v nich žít. Účastníci je stavěli společně s úmyslem mít je pro sebe. Navzdory tomu u stavby zahradní chaty a garáže přijaly soudy závěr, že jsou v podílovém spoluvlastnictví, a u stavby rodinného domu nikoliv, ačkoliv skutkové okolnosti byly zcela totožné. Tento odlišný závěr byl odůvodněn tím, že ve smlouvě o díle uzavřené se společností Dřevostavby Vanžura s. r. o. je uvedena jako objednatel pouze žalovaná, která smlouvu také podepsala. Žalobce nesouhlasí se závěrem, že před výstavbou předmětného domu provedl jen určité přípravné práce. Sám vybudoval základovou desku domu a její hydroizolaci za pomoci jednoho ze svědků. Bez základové desky a její hydroizolace by nemohla společnost Dřevostavby Vanžura s. r. o. realizovat dodávku dřevěných prefabrikátů, které za tři dny smontovali na základovou desku. Po dokončení montáže prefabrikátů to byl opět žalobce, kdo vybudoval podlahu, okna, dveře, zateplení, fasádu, omítky, rozvody, koupelnu a okapy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že určí, že žalobce je podílovým vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny vzhledem k celku na předmětném domě, aby mu přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím, a aby rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zrušil.

Žalovaná ve vyjádření především uvedla, že financování stavby zajišťovala a formou hypotéky stále zajišťuje ona, žalobce pouze přihlížel přípravám a postavil toliko betonovou desku pod předmětným domem. Dále shrnuje společný život žalobce a žalované. Navrhuje, aby rozsudek soudu prvního stupně zůstal v bodech II. a III. výroku v platnosti a rovněž aby rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zůstal v platnosti.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je pak podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce řádně nevymezil otázku přípustnosti dovolání. Již z povahy věci není možné, aby právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a zároveň, aby měla být tato otázka posouzena jinak, než jak ji doposud ve své judikatuře dovolací soud posuzoval. Žalobci se ostatně nepodařilo řádně vymezit ani dovolací důvod, resp. právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Jeho námitky jsou formulovány převážně v rovině skutkové. Skutkovým závěrem, jak jej zjistily nalézací soudy, je však dovolací soud vázán – nemůže je přezkoumávat ani nemůže ze zjištěných skutečností činit jiné skutkové závěry (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). V rovině právní se pak jedná o obecnou polemiku se závěry odvolacího soudu bez jasně formulované právní otázky, jejíž řešení by mělo založit přípustnost dovolání. Z tohoto důvodu proto dovolací soud dovolání žalobce odmítl.

Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že soudy postupovaly v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když rozlišily situaci, kdy stavebníci stavbu staví svépomocně a kdy je stavba realizována na základě smlouvy o dílo.

Pokud byla stavba postavena svépomocně, nabývá vlastnictví k nově zhotovené stavbě ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník ve smyslu občanského práva). Pokud stavbu provádí více osob, je rozhodující pro posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě jejich dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní); tato dohoda založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (případně s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah, a není přitom potřeba, aby se účastníci dohodli na velikosti podílů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného; závěr o existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s ohledem na chování účastníků po dokončení stavby, například čestné prohlášení o spoluvlastnictví stavby [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod č. C 14 603 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Není-li výjimečně takové dohody a z okolností věci zároveň není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].

Jiná situace však nastává, pokud je stavba postavena na základě smlouvy o dílo (dodavatelským způsobem); v tomto případě je vlastníkem zhotovované stavby objednatel, a to od počátku výstavby. Je-li objednatelů více, stávají se spoluvlastníky stavby, nebylo-li ujednáno něco jiného. Uzavření smlouvy o zhotovení věci na zakázku více objednateli totiž v sobě zahrnuje i dohodu o nabytí spoluvlastnictví ke zhotovované věci, nebylo-li, byť i konkludentně, ujednáno něco jiného [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 102), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 628/2009, ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016, či ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016 (dostupná na www.nsoud.cz)].

V dané věci soud prvního stupně přiléhavě uzavřel, že zatímco zahradní chata a garáž budované svépomocí jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků, situace u rodinného domu je jiná. Stavba rodinného domu proběhla tak, že žalobce nejprve svépomocí zhotovil základovou desku a následně byla na základě smlouvy o dílo – v níž byla jako objednatel uvedena pouze žalovaná – postavena hrubá stavba včetně střechy a poté byla stavba dokončena svépomocí. Stavba jako samostatný objekt právních vztahů vznikla okamžikem dokončení hrubé stavby společností Dřevostavby Vanžura s. r. o. Tímto okamžikem byla založena i vlastnická práva k této stavbě, další stavební práce jsou proto pro posouzení vlastnictví již bezpředmětné. Jelikož byla stavba jako věc v právním smyslu zhotovena na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřela žalovaná, stala se žalovaná také jejím jediným vlastníkem. Na to nemá vliv ani zhotovení základové desky žalobcem, ani dokončovací práce, které prováděl taktéž žalobce. Rovněž nebyla tvrzena následná písemná dohoda o změně vlastnických poměrů. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud.

Dovolací soud shledal učiněné právní posouzení jako správné. Soudy postupovaly podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Správně rozlišily situace, kdy stavba jako věc v právním smyslu vznikla svépomocí a kdy na základě smlouvy o dílo. V případě rodinného domu pak správně uvedly, že výstavba základové desky žalobcem ani následné dílčí práce směřující k dokončení stavby nemohou na vlastnickém režimu ničeho změnit [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu zohledněné soudem prvního stupně ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5002/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)], neboť rodinný dům vznikl jako věc v právním smyslu právě výstavbou hrubé stavby. Ta byla provedena – na rozdíl od staveb zahradní chaty a garáže – na základě smlouvy o díle, v níž byla jako objednatel uvedena žalovaná, a sice společností Dřevostavby Vanžura s. r. o., nikoliv žalobcem. Vlastníkem stavby rodinného domu se proto stala žalovaná, neboť byla jejím objednatelem. Závěr soudů obou stupňů lze proto považovat za správný.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru