Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3674/2011Usnesení NS ze dne 14.12.2011

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3674.2011.1
Dotčené předpisy

§ 150 odst. 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3674/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. P., zastoupené Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami II/141, proti žalovanému R. P., zastoupenému JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října 184, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 181/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2011, č. j. 27 Co 90/2011-257, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Michala Janíka.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č. j. 7 C 181/2009-211, vypořádal zaniklé společné jmění manželů žalobkyně a žalovaného tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal osobní automobil zn. Škoda Octavia, registrační značky X a „zůstatek na účtu č. X u České spořitelny, a. s. ve výši 26 134,- Kč“. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nemovité věci specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (dále též jen „předmětné nemovitosti“) a tamtéž specifikované věci movité (výrok I. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1 562 683,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 12. května 2011, č. j. 27 Co 90/2011-257, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že zůstatek na účtu č. X u České spořitelny a. s. ve výši 26 134,- Kč přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, a tak, že „částka na vyrovnání podílu žalobkyně činí 1 588 817,- Kč“; jinak jej potvrdil. Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, přičemž přípustnost dovolání dovozoval z § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušen a věc vrácena mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Oproti přesvědčení dovolatele není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Změna rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu spočívá toliko v tom, že zatímco soud prvního stupně „zůstatek na účtu u České spořitelny a. s. ve výši 26 134,- Kč“ přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, odvolací soud tento zůstatek přikázal do vlastnictví žalovaného a promítl tuto změnu do výše částku, kterou uložil žalovanému k zaplacení žalobkyni.

Tuto měnící část rozhodnutí odvolacího soudu však dovolatel žádným způsobem nenapadá aiv případě, že by tak ve vztahu ke změněné výši tzv. vypořádacího podílu učinil, byla by dána objektivní nepřípustnost dovolání, protože změna rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu je nižší než 50 000,- Kč a přípustnost dovolání by byla vyloučena podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolatel napadá posouzení dvou majetkových hodnot, které podle jeho názoru nalézací soudy nesprávně posoudily v rámci vypořádání: a) tvrzenou investici z výlučného majetku do majetku společného ve výši 280 000,- Kč založenou okolností, že švagr žalovaného L. P. daroval žalovanému stavební materiál, který ho následně použil v rámci výstavby společného domu účastníků – zde nalézacím soudům dovolatel vytýká, že nesprávně uzavřely, že se jednalo o dar oběma účastníkům řízení, což vylučuje jeho zohlednění jako investice z výlučného majetku žalovaného do společného majetku, b) tvrzené darování finančních prostředků žalovanému jeho rodiči ve výši cca 2 000 000,- Kč, přičemž tyto prostředky byly použity na výstavbu rodinného domu účastníků a žalovaný uplatnil tuto okolnost v rámci požadavku na vypořádání investice z jeho výlučného majetku do majetku společného. Ve vztahu k této skutečnosti dovolatel nalézacím soudům vytýká, že na základě nesprávných skutkových zjištění opírajících o nesprávné hodnocení důkazů dospěly k nesprávnému právními závěru ve směru, že se jednalo o dar oběma účastníků.

Posouzení uvedených nároků uplatněných žalovaným k vypořádání provedly soudy obou stupňů zcela shodně. Potud je rozhodnutí odvolacího soudu v daném ohledu rozhodnutím potvrzujícím.

Přípustnost dovolání je tak nutno poměřovat výhradně § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatel žádnou otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Námitka týkající se tvrzené investice uvedené dovolacím soudem sub a) není důvodná již z toho důvodu, že oproti názoru dovolatele nalézací soudy tuto investici zohlednily, když vyšly ze zjištění, že stavební materiál byl L. P. darován výlučně žalovanému, nikoliv oběma účastníkům řízení a tuto skutečnost také promítly do vypořádání. Není zřejmé, na základě čeho dovozuje dovolatel opak, když uvedená skutečnost z rozsudků nalézacích soudů jednoznačně vyplývá.

Ve vztahu k tvrzené investici sub b) soudy dospěly k závěru, že žalovaný existenci darovací smlouvy, kde by byl on sám obdarovaným, neprokázal, když uzavřely, že se jednalo o dar rodičů žalovaného oběma účastníkům řízení.

V této souvislosti dovolatel nalézacím soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění potud, jestliže na jejich základě učinily závěr o tom, že obdarovanými byli oba účastníci řízení a nikoliv pouze žalovaný jako výlučný obdarovaný, neboť podle názoru dovolatele měly dospět k závěru, že toliko žalovaný byl obdarovaným ze strany jeho rodičů.

V dovolání žalovaný tak zpochybňuje proces hodnocení dokazování a skutková zjištění podávající se z provedeného dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při úvaze o tom, kdo byl obdarovaným, zda oba účastníci řízení či toliko sám žalovaný. Tím předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o jiném okruhu obdarovaných osob než učinily nalézací soudy. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na smluvní strany darovací smlouvy, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§ 237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem o. s. ř.).

Dovolatel v dovolání dále namítá, že i kdyby byl názor nalézacích soudů o tom, že obdarovanými byli oba účastníci, správný „právní vývody soudů nemohou obstát, neboť by bylo nezbytné okolnost, že se jednalo o prostředky tvořící podílové spoluvlastnictví a nikoliv společné jmění manželů, promítnout do vypořádávané hodnoty nemovitostí tak, že o hodnotu darů by musela být snížena hodnota celé nemovitosti, určená znaleckým posudkem a pouze takto snížená hodnota nemovitosti by mohla být uvažována v řízení o vypořádání společného jmění manželů“.

Uvedenou argumentaci dovolatel nijak blíže nerozvádí a dovolacímu soudu není zřejmé, na základě čeho k uvedeným závěrům dospěl. Soudní praxe konstantně vychází z toho, že cenu nemovitostí pro účely vypořádání společného jmění manželů nelze určit podle cenového předpisu, ale je třeba vyjít z aktuální obvyklé (tržní) ceny nemovitosti. Obvyklou cenou nemovitosti je cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku, přičemž pro vypořádání je v rámci obecného výchozího pravidla třeba vycházet z cen odpovídajících cenám platným v době, kdy se provádí vypořádání ale stavu ke dni zániku společného jmění manželů, nejde-li o některou z judikaturou stanovených výjimek, o které v daném případě nejde (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 6, str. 210).

Tímto způsobem nalézací soudy postupovaly. Pro určení obvyklé ceny domu tvořícího součást společného jmění manželů pro účely jeho vypořádání bez dalšího není rozhodné, zda-li k jeho výstavbě došlo např. i ze zdrojů tvořících podílové spoluvlastnictví manželů. Není ani důvod, aby se otázka zdrojů promítala do hodnoty nemovitosti potud, že by o zdroje netvořící společné jmění manželů byla hodnota nemovitostí pro účely vypořádání snižována. Takový závěr nemá oporu v žádném ustanovení platného práva, jež se dotýkají vypořádání společného jmění manželů.

Ostatně, s touto námitkou dovolatel přichází až v dovolání, neboť v průběhu řízení naopak kategoricky zastával názor, že finanční prostředky jeho rodiče darovali výhradně jemu; a z tohoto důvodu uplatnil požadavek na náhradu toho, co ze svého výlučného majetku investoval do majetku společného (vnos). Přichází-li až v rámci podaného dovolání s argumentací odrážející možnost daru ve prospěch obou účastníků a nikoliv pouze žalovaného, jedná se o novou skutečnost, kterou v průběhu dovolacího řízení uplatnit nelze (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bod 5, § 4 odst. 3 vyhlášky (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 %ao dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10 300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. prosince 2011

Mgr. Michal Králík, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru