Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3655/2017Usnesení NS ze dne 31.10.2017

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3655.2017.1
Dotčené předpisy
§ 149 odst. 3 obč. zák.|§ 149 odst. 2 obč. zák.|§ 150 odst. 3 obč. zák.

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3655/2017-843

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, proti žalovanému K. H., zastoupenému Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Moravské náměstí 15, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 240/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2017, č. j. 24 Co 429/2016-807, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2017, č. j. 24 Co 429/2016-807, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 19 C 240/2007-776, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemek, jehož součástí je stavba, pozemek, vše v k. ú. V. (výrok I. bod 1.), a dále ½ závazku ze Smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s. (výrok I. bod 2.). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek, jehož součástí je stavba, a pozemek, vše v k. ú. Č. (výrok II. bod 1.), dále také ½ závazku ze Smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s. (výrok II. bod 2.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 45 684 Kč do jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o osvobození účastníků od soudních poplatků (výrok IV. a V.), o náhradě nákladů řízení státu (výrok VI. a VII.) a o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok VIII.).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. 2. 2017, č. j. 24 Co 429/2016-807, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o přikázání nemovitostí v k. ú. V. do výlučného vlastnictví žalobkyně a nemovitostí v k. ú. Č. do výlučného vlastnictví žalovaného. Takový způsob vypořádání nemovitostí odvolací soud odůvodnil pravidlem o rovnosti podílů na majetku patřícím do společného jmění manželů a judikaturním pravidlem o minimalizaci výše vypořádacího podílu. Nepřihlédl ale k účelnému využití věci jako k dalšímu podstatnému kritériu, které musí být zohledněno při vypořádání společného jmění manželů. Žalovaný nemovitosti v k. ú. V. dlouhodobě užíval a udržoval po dobu více než 10 let, nesl také náklady spojené s jejich provozem. Proto by měly být přikázány do jeho výlučného vlastnictví, příp. do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, čímž by byla rovněž minimalizována výše vypořádacího podílu.

Dále namítá, že obě strany sporu navrhly vypořádat nemovitosti v k. ú. Č. jejich přikázáním do výlučného vlastnictví žalobkyně, přesto je soudy obou stupňů přikázaly do výlučného vlastnictví žalovaného. Nerespektovaly tak autonomii vůle a smluvní volnost účastníků řízení při vypořádání společného jmění manželů (v této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008), a i proto spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím soudů obou stupňů. Poznamenává, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena dohoda o vypořádání nemovitostí v k. ú. Č. a návrh na přikázání této součástí společného jmění do jejího výlučného vlastnictví byl podán za zcela jiných skutkových okolností. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného „zamítl“.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Protože k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, rozhodl dovolací soud o vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, na základě jakých kritérií (a jakým způsobem) měly být vypořádány nemovitosti v k. ú. Všestary tvořící součást společného jmění manželů. Podle žalovaného soudy obou stupňů dostatečně nezohlednily kritérium účelného využití těchto věcí, podle kterého měly být tyto nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví.

Právní úprava společného jmění manželů obsažená v obč. zák. ani v rámci úpravy vypořádání (§ 149 odst. 3 obč. zák.) nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány, ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout, což judikatura výslovně zdůraznila (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 444/2009, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Hlediska uvedená v § 149 odst. 3 obč. zák. představují podle závěrů vyslovených v odborné literatuře spíše hlediska rozhodná pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej: Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 245).

Judikatura sama pak za jedno z hledisek rozhodných pro přikázání považuje účelné využití věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99). Navazující judikatura hledisko účelného využití věci akceptovala a nadále rozvedla (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004). Akceptuje i to, že do jisté míry lze přihlédnout i k tomu, který z účastníků po rozvodu manželství věci užívá (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003). Jednou ze zásad, z níž soud při vypořádání majetkového společenství manželů vychází, je i zásada, podle které se věci mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001).

Soudní praxe dovolacího soudu pak vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009).

Soud prvního stupně opřel závěr o přikázání nemovitostí v k. ú. V. do výlučného vlastnictví žalobkyně a nemovitostí v k. ú. Č. do výlučného vlastnictví žalovaného o následující důvody, přičemž zdůraznil hledisko minimální výše vypořádacího podílu. Jen vypořádání závazků společného jmění a ostatních aktiv by vedlo k povinnosti žalovaného zaplatit vypořádací podíl ve výši téměř 300 000 Kč (způsob vypořádání těchto položek žalovaný v dovolání nenapadl). Soud přihlédl k majetkové situaci žalovaného, kterému bylo povoleno oddlužení jako způsob řešení jeho úpadku (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2014, č. j. KSHK 42 INS 29063/2014-A-6/celk. 3). Přikázal proto nemovitosti v k. ú. V. oceněné vyšší částkou (700 000 Kč) do vlastnictví žalobkyně a nemovitosti v k. ú. Č. oceněné nižší částkou (200 000 Kč) do vlastnictví žalovaného, aby vypořádací podíl byl co možná nejmenší (45 864 Kč). Zohlednil při tom, že žádná z nemovitých věcí není v současné době vzhledem ke svému stavu určena k přímému užívání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci.

Podle názoru dovolacího soudu použití a hodnocení souboru shora uvedených kritérií, z nichž vyšel odvolací soud (rovněž i soud prvního stupně) v rámci svých úvah o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jednotlivých účastníků řízení, je zcela v souladu s požadavky ustálené judikatury při aplikaci hlediska minimální výše vypořádacího podílu. Dovolací soud tudíž neshledal úvahy soudů obou stupňů jako zjevně nepřiměřené. Je nutné zejména zohlednit majetkovou situaci žalovaného, na základě které je vhodné aplikovat zásadu minimalizace výše vypořádacího podílu. Dovolací soud dále přihlédl ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, že žádná z nemovitých věcí není v současné době vzhledem ke svému stavu obyvatelná. Z důvodu podobného faktického stavu předmětných nemovitostí není ani opodstatněné přikázat nemovitosti do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, neboť je možné vypořádat společné jmění manželů přikázáním jednotlivých položek do výlučného vlastnictví účastníků řízení, a to při zachování minimální výše vypořádacího podílu, a předejít tak dalším (hypotetickým) sporům, jež by mohly na základě spoluvlastnictví nemovitostí mezi účastníky řízení vzniknout.

Žalovaný dále namítá, že obě strany navrhovaly přikázání nemovitostí v k. ú. Č. do výlučného vlastnictví žalobkyně, přesto soudy obou stupňů přikázaly tyto nemovitosti do vlastnictví žalovaného. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poznamenává, že návrh na přikázání těchto nemovitostí do jejího vlastnictví byl podán za zcela jiných skutkových okolností a v dalším průběhu řízení požadovala přikázání těchto nemovitostí do vlastnictví žalovaného.

Z obsahu spisu se podává, že o vypořádání nemovitostí v k. ú. Č. nebyla uzavřena mezi účastníky řízení dohoda ve smyslu § 150 odst. 1 obč. zák., tudíž soud byl povinen o jejich vypořádání rozhodnout, neboť je učinili účastníci řízení předmětem řízení. Žalobkyně např. i v závěrečném návrh určeném soudu prvního stupně ze dne 22. 9. 2016 (č. l. 772) požadovala přikázání těchto nemovitostí do vlastnictví žalovaného, totéž zopakovala při jednání před odvolacím soudem ze dne 13. 2. 2017 (č. l. 801). Z tohoto důvodu neobstojí námitka žalovaného, že obě strany navrhovaly přikázání těchto nemovitostí do vlastnictví žalobkyně.

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, v němž ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. vyplývá z právního předpisu určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky a soud rozhodující o vypořádání není vázán návrhem účastníků na způsob vypořádání jednotlivých položek tvořících společné jmění manželů [srov. stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71 (uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2103/2016]. Tudíž ani v případě (hypotetického) shodného návrhu účastníků řízení na přikázání nemovitostí v k. ú. Č. do vlastnictví žalobkyně by nebyl soud tímto návrhem vázán a byl by povinen vypořádat společné jmění manželů v souladu se zákonnými a judikatorními pravidly.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Protože Nejvyšší soud bez odkladu rozhodl o podaném dovolání tak, že ho odmítl, neshledal důvod pro navrhované odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolateli výkonem rozhodnutí nebo exekucí nemůže hrozit závažná újma (§ 243 písm. a) o. s. ř. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí proto dovolací soud zamítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru