Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3644/2015Usnesení NS ze dne 20.06.2017

HeslaVlastnictví bytů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3644.2015.1
Dotčené předpisy

§ 2 předpisu č. 72/1994 Sb.

§ 4 předpisu č. 72/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3644/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce RUBEŠKA, společenství vlastníků jednotek v domě č. p. 903 v katastrálním území Vysočany v Praze, se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Nepilova 903/1, IČO: 26775981, zastoupeného Mgr. Janem Rathem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí 1070/19, proti žalovaným: 1) Ing. B. R., 2) Ing. Z. R., oběma zastoupeným JUDr. Romanem Ráczem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Kubánské nám. 1391/11, o odstranění reklamního polepu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 193/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. 72 Co 564/2014, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Každý z žalovaných je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Ratha, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí 1070/19.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 14 C 193/2013-79, uložil žalovaným povinnost odstranit na vlastní náklady reklamní polepy umístěné na prosklených obvodových částech domu obepínající nebytovou jednotku č. 903/222 (dále jen „předmětná jednotka“), nacházející se v prvním podzemním podlaží domu, na adrese P. – V, N. (výrok I.), a uložil žalovaným povinnost žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 11. 2. 2015, č. j. 72 Co 564/2014, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci. Poukázali na to, že smlouva o výstavbě určila, že společnými částmi domu jsou okna a dveře přímo přístupné ze společných částí. Pokud podle smlouvy o výstavbě mají být společnými částmi domu jen ta z oken, která jsou přístupná ze společných částí, nemohou být výkladní skříně obepínající předmětnou jednotku společnými částmi; to je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 413/2013. Smlouva o výstavbě v řešené věci vymezila okna jako společné části domu jen v určeném rozsahu, jemuž se výkladní skříně obepínající jednotku vymykají, a proto společnými částmi nejsou. Výkladní skříně obepínající předmětnou jednotku navíc nejsou určeny ke společnému užívání, neboť slouží výlučně k užívání spolu s jednotkou, kterou obepínají. Tak jako balkon může být podle okolností ve výlučném vlastnictví vlastníka bytu, tak může být součástí společných částí, totéž platí i pro okna. Rozhodným tedy není pouze projev vůle při vymezení společných částí domu obsažený v prohlášení vlastníka nebo ve smlouvě o výstavbě, ale i skutečné účelové určení každé části domu. Z tohoto pohledu by měla být dovolacím soudem vyřešená otázka zčásti vyřešena jinak. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 2/2004 vyšel z judikatury Ústavního soudu, podle které společné části domu musí sloužit společnému užívání a být k tomuto užívání určeny. V řešené věci výkladní skříně obepínající předmětnou jednotku nejsou určeny ke společnému užívání a v souladu s jejich účelovým určením je ze společných částí domu vyloučila i smlouva o výstavbě. Tomu odpovídá i to, že žalobce uzavřel smlouvu o správě domu ohledně společných částí, ve které však není uvedena údržba výkladních skříní. Sama úprava výkladních skříní k reklamním polepům nepředstavuje úpravu jednotky, kterou by se měnil vzhled domu, neboť právě k tomu je výkladová skříň určena. I kdyby však byly výkladní skříně společnými částmi, jak uzavřel odvolací soud, byli by dovolatelé přesto oprávněni je užívat za účelem umístění polepů na základě konkludentní dohody vlastníků jednotek v domě. Dovolatelé jsou navíc oprávněni užívat společné části domu z titulu svého spoluvlastnického podílu na společných částech domu, jenž je spojen s vlastnictvím jednotky. V rozhodovací praxi nebyla řešena otázka, v jakém rozsahu je vlastník spoluvlastnického podílu na společných částech oprávněn užívat společnou část domu (výkladní skříně). Žalobce současně svoje právo vykonává šikanózním způsobem, když dopustil, aby jiní využili možnosti polepu oken k reklamě, zatímco vůči žalovaným se domáhá jejich odstranění, přičemž z takového odstranění ani nemůže získat žádný prospěch. S ohledem na to navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že dovolatelé předně nesprávně interpretují pojem jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. Výklad nalézacích soudů týkající se společných částí domu považuje žalobce za správný. Výkladní skříně pak nemohou být příslušenstvím jednotky, jak se domnívají žalovaní, neboť to vylučovala právní úprava účinná do 31. 12. 2013. Judikatura, kterou dovolatelé citují, není použitelná na řešenou věc. Okna jsou podle názoru žalobců součástí vnějšího pláště budovy a tedy společnou částí domu. Tvrzení, že existuje mezi vlastníky jednotek konkludentní dohoda o způsobu a rozsahu užívání oken a výkladních skříní, vznesli dovolatelé až v průběhu řízení a nikdy neoznačili projevy vůle, z nichž dovozují existenci takové dohody. I kdyby taková dohoda měla být uzavřena, žalovaní ji porušili tak, že na výkladní skříně instalovali celoplošnou reklamu. Žalobce konečně nesouhlasí s tím, že by se podáním žaloby dopouštěl výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Z judikatury dovolacího soudu se podává, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelé v první řadě namítají, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud vyšel z toho, že výkladní skříně obepínající předmětnou jednotku jsou společnými částmi. Smlouva o výstavbě podle jejich názoru výkladní skříně považuje za součást jednotky.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolací soud především předesílá, že dovolací přezkum nemůže založit ta část dovolání, ve které dovolatelé nepřípustně rozporují zjištěný skutkový stav věci. Skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)].

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož zjišťuje-li soud vůli účastníků při uzavírání smlouvy, tj. činí-li zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněný pod č. C 812 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Právní závěry odvolacího soudu dovolatelé napadli procesně neregulérním způsobem, tedy na podkladě vlastní verze skutku. Platí však, že uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru (zde ohledně vůle smluvních stran projevené ve smlouvě o výstavbě), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak obstojí i z pohledu věcné správnosti.

Dovolací soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkou, zda a za jakých podmínek mohou být okna společnými částmi domu.

V rozsudku ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013 (dostupném na www.nsoud.cz), vyšel dovolací soud z § 4 zákona č. 72/1994 Sb., podle kterého vlastník budovy určuje svým prohlášením prostorově vymezené části budovy, které se stanou za podmínek stanovených zákonem č. 72/1994 Sb. a v souladu se stavebním určením bytovými jednotkami (§ 2 písm. h/) a společnými částmi domu (§ 2 písm. g/). Společné části budovy (domu) vymezuje zákon č. 72/1994 v § 2 písm. g) jen demonstrativně, okna v tomto výčtu nejsou, neoznačuje je však ani výslovně za součást jednotky. Bude proto vždy záležet, zda vlastník v prohlášení podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. vymezí okna jako součást jednotky či jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. obsahovat takovéto určení, pak okna patří ke společné části budovy. Nacházejí-li se totiž okna na chodbách, podestách, v kočárkárnách, sušárnách apod., jsou přístupná ze společných prostor v domě a je zjevné, že jsou určeny pro společné užívání, není tak pochyb, že jsou společnou částí budovy. Protože však i okna přístupná jen z jediné jednotky jsou součástí vnějšího pláště domu (vnější konstrukce obvodových zdí domu), který lze nepochybně považovat za společnou část budovy, patří i ony – neurčil-li výslovně vlastník v prohlášení něco jiného – ke společné části budovy (domu).

Z uvedeného vyplývá, že pokud zákon určité prostory výslovně nepovažuje za společné části domu, neznamená to ještě, že se jedná o součást jednotky. Je třeba zkoumat obsah prohlášení vlastníka, resp. v řešené věci smlouvy o výstavbě. Tato totiž určité prostory může vyhradit režimu součásti jednotky.

V řešené věci však o takový případ nejde. Odvolací soud (a dovolací soud je tímto skutkovým závěrem vázán) s odkazem na správnost závěrů soudu prvního stupně dospěl k tomu, že výkladní skříně jakožto druh oken nejsou uvedeny ve smlouvě o výstavbě jako součást jednotky. S ohledem na to nelze závěr odvolacího soudu o tom, že se jedná o společnou část domu, považovat za jakkoli nepřiměřený. Skutečnost, že žalobce uzavřel smlouvu o správě domu ohledně společných částí, ve které není uvedena údržba výkladních skříní, je pro posouzení toho, jakou má v řešené věci výkladní skříň právní povahu, nerozhodná.

Dovolatelé dále namítají, že rozhodným pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná nebo nejedná o společnou část domu, není jen projev vůle obsažený ve smlouvě o výstavbě nebo prohlášení vlastníka, ale i skutečné účelové určení každé části domu. Z tohoto pohledu by měla být dovolacím soudem vyřešená otázka zčásti vyřešena jinak.

Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá již proto, že judikatura Nejvyššího soudu při posouzení, zda se jedná či nejedná o společnou část domu, hledisko účelového určení části domu akceptuje.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 886/2013 (dostupném na www.nsoud.cz) ve vztahu k lodžiím i oknům přístupných pouze z jedné bytové jednotky uvedl, že „pro závěr, které části domu jsou společné ve smyslu § 2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., je významný zejména účel jejich užívání, a jejich určení v prohlášení vlastníka budovy, jen stavebně technické hledisko z pohledu zákona č. 72/1994 Sb. určující není. Součásti hlavních svislých a vodorovných konstrukcí budovy jsou pouze některé stavební prvky lodžií. Lodžie v demonstrativním výčtu společných části budovy (domu) v § 2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb. uvedeny nejsou, zákon č. 72/1994 Sb. je však neoznačuje ani výslovně za součást jednotky. Bude proto vždy záležet na tom, zda vlastník v prohlášení podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. vymezí lodžie jako součást jednotky či jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. obsahovat takovéto určení, pak budou patřit ke společné části budovy (domu) i lodžie přístupné jen z jediné jednotky jako součást vnějšího pláště domu. Ke stejnému závěru dospěly soudy i ohledně oken přístupných jen z jedné jednotky.“ Odkazovali-li dovolatelé na argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 1 As 2/2004, pak Nejvyšší soud tento rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo 886/2013 neopomenul, ale výslovně na něj při formulaci svých závěrů poukázal. Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3230/14 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1379/2013 (dostupném na www.nsoud.cz), v němž sumarizoval, že „otázkou, kdy jsou okna a lodžie součástí jednotky a kdy společnými částmi budovy, se již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013, ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013) a dospěl k závěru, že vždy záleží na tom, zda je vlastník v prohlášení podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. vymezí jako součást jednotky či jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. obsahovat takovéto určení, pak budou patřit ke společné části budovy (domu) i lodžie a okna přístupná jen z jediné jednotky jako součást vnějšího pláště domu“. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 752/2015 (dostupným na http://nalus.usoud.cz). Dovolací soud přitom neshledal, že by dovolací argumentace byla taková, že by odůvodňovala změnu judikatury dovolacího soudu a tím i průlom do principu právní jistoty promítajícího se do požadavku na setrvání v ustálené rozhodovací praxi (viz též § 13 o. z.).

Také výtky odvolacímu soudu, že sama úprava výkladních skříní k reklamním polepům nepředstavuje úpravu jednotky, kterou by se měnil vzhled domu, nezakládá přípustnost dovolání s ohledem na to, že dovolatelé v této části zcela nedostáli požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání.

Dovolatelé dále namítají, že jejich výlučné právo užívat výkladní skříně vyplývá z konkludentní dohody vlastníků jednotek v domě, přičemž stejně jako vlastníci ostatních jednotek v domě užívají okna přístupná jen z jejich jednotek k vlastní výzdobě. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že „nepovažoval takovou dohodu za významnou pro úsudek, zda výkladní skříně mohou žalovaní výlučně užívat za účelem umístění reklamních polepů“.

Tato námitka není důvodná.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní ani netvrdili ani neprokázali, že by si zajistili souhlas ostatních vlastníků v domě se zamýšlenou vizuální změnou, neboť „z provedeného dokazování pouze vyplynulo, že formou oznámení svůj záměr přistoupit k polepům předmětné prosklené části obvodového pláště domu seznámili výbor společenství, který však s uvedeným nesouhlasil a žalované vyzval k redukci těchto polepů, jakož i k jejich odsouhlasení“. Odvolací soud se s těmito závěry bez pochybností ztotožnil, neboť je ve svém rozhodnutí žádným způsobem nekorigoval a výslovně zdůraznil, že provedené „výlepy“ byly uskutečněny bez souhlasu ostatních spoluvlastníků jednotek v domě. Z uvedeného bez pochybností vyplývá, že pro závěr o případné konkludentní dohodě tak, jak ji naznačují dovolatelé, neshledaly soudy žádný skutkový podklad.

Podle názoru dovolatelů dále dovolací soud neřešil otázku, v jakém rozsahu je vlastník spoluvlastnického podílu na společných částech oprávněn užívat společnou část domu (výkladní skříně). V této souvislosti dovozují, že jejich právo užívat prostor opatření reklamním polepem vyplývá z jejich práva podílových spoluvlastníků společných částí.

Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Nejvyšší soud se touto otázkou již zabýval např. v rozsudku ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2062/2003 (uveřejněném pod č. C 3192 v Souboru), podle kterého „pro právní režim společných částí domu má však klíčovou důležitost poslední věta § 3 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., podle níž není-li předmětem spoluvlastnictví jednotka, ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví se nepoužijí. Smysl tohoto ustanovení je zřejmý: jde-li o prostory nezbytně společně užívané, ale implicite i prostory s nimi funkčně propojené a představující odděleně situované příslušenství bytu ve smyslu § 121 odst. 2 obč. zák. (samostatně užívané části sklepa), pak vůči nim nejsou možná tak radikální řešení případných konfliktů spoluvlastníků, jaká představují druhý a třetí odstavec § 139 obč. zák. o většinovém rozhodování při hospodaření se společnou věcí, včetně nahrazení majority rozhodnutím soudu. Rozpory při užívání společných prostor musí být podrobeny především kritériu přiměřenosti (proporcionality); je třeba chránit, aby některý ze spoluvlastníků neužíval společné prostory takovým nežádoucím způsobem, který by nad míru přiměřenou poměrům ztěžoval či bránil užívání týchž prostor ostatními a eventuálně jim zamezoval nebo komplikoval využití těch souvisejících (sklepních) prostor, které užívají výlučně. Dovolací soud je zde toho názoru, že chybí-li výslovná úprava popsaného konfliktu v zákoně č. 72/1994 Sb., pak sice odvolací soud správně přisvědčil subsidiárnímu použití občanského zákoníku jako předpisu obecného, ale namístě byla spíše aplikace výkladových pravidel převzatých z § 127 o omezení práv vlastníka při kontaktu s vlastníkem jiným (sousedícím), než zásad podle ustanovení §§ 123, 124 a 126 o vlastnické ochraně a rovnosti vlastnických práv.“ K tomuto názoru se dovolací soud později přihlásil také v usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2062/2010 (uveřejněném pod č. C 11043 v Souboru).

Pro úplnost této části pak dovolací soud dodává, že soud prvního stupně v této souvislosti výslovně poukázal na to, že žalovaní polepy na prosklené části obvodového pláště domu okolo venkovního vstupu do nebytové jednotky v jejich spoluvlastnictví učinili pouze ve svých vlastních majetkových zájmech, čímž tedy sledovali pouze vlastní prospěch na úkor ostatních spoluvlastníků v domě. Umístění reklamních polepů na prosklené části obvodového pláště domu okolo venkovního vstupu do nebytové jednotky, která tvoří společnou část domu, v rozsahu téměř 100 % představuje zásadní zásah do vzhledu domu jeho vizuální změnou, čímž došlo k omezení výkonu práv ostatních spoluvlastníků jednotek v domě podílet se na tomto rozhodnutí, které žalovaní učinili výlučně sami a podle svých majetkových zájmů. S těmito závěry, které zjevně akceptoval i odvolací soud, pak dovolatelé v dovolání žádným způsobem nepolemizují, neboť se omezili pouze na závěr, že jako podíloví spoluvlastníci společných částí jsou bez dalšího oprávněni užívat je způsobem, který učinili.

Důvodná není ani námitka, že výkon práva žalobce je zneužitím práva v rozporu s § 8 o. z.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), formuloval závěr, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163).“ Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz). V usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4588/2016 (dostupném na www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že otázku aplikace § 8 o. z. učiní předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.

V usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že zamítnutí vlastnické žaloby pro zneužití práva připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.

Soud prvního stupně při úvaze o aplikaci § 8 o. z. vyšel z toho, že žalovaní umístili na prosklenou část obvodového pláště domu okolo venkovního vstupu do nebytové jednotky v jejich spoluvlastnictví, která tvoří společnou část domu, reklamní polepy v rozsahu téměř 100 %, čímž zásadně zasáhli do vzhledu domu jeho vizuální změnou, omezili tak výkon práv ostatních vlastníků jednotek v domě podílet se na tomto rozhodnutí, které učinili výlučně sami a podle vlastních majetkových zájmů.

Z pohledu výše naznačených judikatorních závěrů umožňujících výjimečné zamítnutí vlastnické žaloby pro zneužití práva nelze nalézacím soudům při úvaze, že tyto předpoklady nebyly splněny, v žádném ohledu vytknout zjevnou nepřiměřenost jejich úvah.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 20. června 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru