Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3639/2012Usnesení NS ze dne 29.05.2013

HeslaNeplatnost právního úkonu
Společné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3639.2012.1
Dotčené předpisy

§ 40a obč. zák.

§ 145 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3639/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. N. P., bytem v P., zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 21, proti žalovaným: 1) MUDr. R. V., bytem v Ř., 2) Mgr. I. S., bytem v P., o určení neplatnosti kupní smlouvy a o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 45/2007-141, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č. j. 30 Co 213/2011, 30 Co 452/2011-199, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 9 C 45/2007-141, ve znění doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. července 2011, č. j. 9 C 45/2007-171, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 15. května 2004 mezi žalovanou 1) a žalovaným 2), jejímž předmětem byl prodej osobního automobilu specifikovaného v tomto výroku, je neplatná. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu na vydání tohoto osobního automobilu. Ve výrocích III. a IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 30 Co 452/2011-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila, žalovaný 2) považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání není přípustné.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. prosince 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v posouzení otázky, zda „je nezbytné uplatnit relativní neplatnost smlouvy vůči jejím oběma účastníkům pro perfektní výkon práva“.

Řešení této otázky zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 130/96, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 1998, č. 4, str. 182, formuloval jednoznačný závěr, podle kterého právní účinky dovolání se relativní neplatnosti nastávající dojitím tohoto projevu vůle všem subjektům relativně neplatného právního úkonu.

Otázkou, zda tento závěr obstojí i v případě (pojmově shodném jako v souzené věci), kdy se dovolává relativní neplatnosti jeden z manželů vůči právnímu úkonu učiněnému druhým z manželů a třetí osobou, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněnému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97/2007. Zde formuloval shodný závěr, že podmínkou nastoupení účinků relativní neplatnosti právního úkonu je skutečnost, že se manžel, jenž je postižen relativně neplatným právním úkonem, dovolá této neplatnosti vůči všem ostatním účastníkům příslušného právního úkonu, nejenom tedy vůči druhému manželovi. K těmto závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 2237/2008 nebo v rozsudku ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010, uveřejněným na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Pro věc rozhodnou právní otázku tak nalézací soudy vyřešily správně.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli nárok, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2013

Mgr. Michal Králík, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru