Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3619/2008Rozsudek NS ze dne 06.11.2008

KategorieA
Publikováno108/2009 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3619.2008.1
Dotčené předpisy

§ 151p odst. 3 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3619/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. O., zastoupeného advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 153/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. dubna 2008, č. j. 6 Co 543/2008-70, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. dubna 2008, č. j.

6 Co 543/2008-70, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 6. listopadu 2007, č. j.

9 C 153/2007-31, ve znění usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 5. prosince 2007, č. j. 9 C 153/2007-33, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud zrušil věcné břemeno, jemuž odpovídá právo žalobce na doživotní bezplatné a výlučné užívání jednotky sestávající z bytu č. 21 v domě č. p. 118 v P. VIII, spoluvlastnického podílu na níže podrobně specifikovaných společných částech domu a pozemku, a aby žalované uložil povinnost zaplatit mu náhradu za zrušení tohoto věcného břemene ve výši 480 000,- Kč.

Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 9 C 153/2007-31, ve znění usnesení ze dne 5. prosince 2007, č. j. 9 C 153/2007-33, výrokem pod bodem I. žalobu zamítl, výrokem pod bodem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení a výrokem pod bodem III. žalobci uložil povinnost zaplatit soudní poplatek. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobce není věcně legitimován k podání této žaloby.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č. j. 6 Co 543/2008-70, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení s výjimkou výroku v odstavci III. potvrdil v tomto znění prvního odstavce: Zamítá se žaloba, aby bylo zrušeno věcné břemeno, jemuž odpovídá právo žalobce na doživotní, bezplatné a výlučné užívání jednotky, sestávající se z bytu č. 21 v domě č. p. 118 v P. VIII příslušného spoluvlastnického podílu ve výši 587/21999 na společných částech domu a na pozemku parc. č. 4232/14, vše v k. ú. a obci P., v části obec P. VIII, zřízeného usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 7.7.2003, č. j. 25 D 885/2002-89 a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu za zrušení tohoto věcného břemene ve výši 480 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále, změnil rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci III. tak, že se žalobci povinnost k zaplacení soudního poplatku ze žaloby ve výši 19 200,- Kč neukládá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož „žalobce není podle § 151p odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) aktivně legitimován k podání žaloby na zrušení věcného břemene“, neboť je osobou oprávněnou z věcného břemene a zákon osobě oprávněné neposkytuje aktivní legitimaci k podání takové žaloby. Jestliže je to oprávněný z věcného břemene, který ať již z jakýchkoliv pohnutek nehodlá toto právo využívat a chce se jej vzdát, může tak učinit, ovšem bez toho, že by mu náležela jakákoliv náhrada. Pokud žalobce poukázal na komentář k občanskému zákoníku z roku 2006, který byl vydán nakladatelstvím C. H. Beck v Praze, „jedná se o názor komentátora tohoto ustanovení“ a nemá v judikatuře oporu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Vytýká soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci, když žalobce je bezesporu věcně legitimován k podání žaloby na zrušení věcného břemene. Poukazuje na svoje závažné osobní důvody, které jej k podání žaloby vedou a uzavírá, že by bylo v rozporu s jeho základními lidskými právy a svobodami, aby jako osoba oprávněná z věcného břemene nemohl požadovat jeho zrušení za náhradu. V tomto směru odkazuje na komentář k občanskému zákoníku, který byl vydán nakladatelstvím C. H. Beck v Praze v roce 2006. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila. Shrnula dovolací námitky žalobce a zdůraznila, že s právním názorem žalobce nesouhlasí, což uvedla již v průběhu řízení. I kdyby byla věcná legitimace žalobce ve sporu dána, v žádném případě by se nemohl domáhat zaplacení tak vysoké náhrady za zrušené věcné břemeno. Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 OSŘ.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 OSŘ].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 OSŘ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Žalobce v podaném dovolání vymezuje právní otázku aktivní legitimace oprávněné osoby z věcného břemene v řízení o zrušení věcného břemene za náhradu podle § 151p odst. 3 ObčZ. Tato otázka přitom byla pro posouzení věci soudem určující. Poněvadž tato otázka nebyla doposud dovolacím soudem řešena, povyšuje to rozhodnutí odvolacího soudu na rozhodnutí zásadního právního významu.

Podle § 151p odst. 3 ObčZ vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění. Z textu zákona přitom nevyplývá, že by toto právo příslušelo pouze povinnému z věcného břemene.

V projednávané věci se žalobce jako osoba oprávněná z věcného břemene domáhá, aby bylo zrušeno věcné břemeno, jemuž odpovídá právo žalobce na doživotní, bezplatné a výlučné užívání jednotky, sestávající se z bytu č. 21 v domě č. p. 118 v P. VIII, příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemku parc. č. 4232/14, vše v k. ú. a obci P., v části obec P. VIII, zřízeného usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 7.7.2003, č. j. 25 D 885/2002-89 a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu za zrušení tohoto věcného břemene ve výši 480 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Věcné břemeno nemůže zaniknout na základě jednostranného vzdání se práva ze strany oprávněného (§ 151p odst. 4 ObčZ, § 574 ObčZ). Vzniklo-li věcné břemeno za úplatu

a oprávněný jej již nehodlá užívat, může mít zájem na jeho zrušení za přiměřenou náhradu. S tím povinný nemusí souhlasit. Pak ovšem nelze oprávněnému upřít možnost žádat o jeho zrušení za přiměřenou náhradu, přičemž otázka, zda oprávněnému bude přiznána náhrada a konkrétní výše přiměřené náhrady je již otázkou dalšího řízení. Navíc oprávněný by v případě nesouhlasu osoby povinné z věcného břemene musel nést např. nezbytné náklady spojené se zachováním domu (bytu), náklady na nutné opravy atp. Zánikem věcného břemene získává povinný majetkový prospěch, který je v některých případech třeba vypořádat. Proto je třeba právo žádat soud o takové zrušení za náhradu přiznat i oprávněnému z věcného břemene.

Dovolací soud si je vědom, že odvolací soud vyšel z právního názoru, zastávaného tradičně v odborné literatuře. Zastánci tohoto názoru však neuvedli ustanovení platného práva, o které opírají možnost zániku věcného břemene jednostranným vzdáním se práva. Možnost takového zániku je přitom v jejich argumentaci klíčová. Takové ustanovení však platné právo neobsahuje a věcné břemeno tak nemůže zaniknout jednostranným právním úkonem – vzdáním se práva (viz též Občanský zákoník, Komenář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 440).

Poněvadž otázka aktivní legitimace osoby oprávněné k podání žaloby na zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu byla řešena soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem, dovolání je důvodné. Proto v konečném důsledku nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 OSŘ).

Soudy obou stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 OSŘ). V novém rozhodnutí o věci soud neopomene rozhodnout také o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. listopadu 2008

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru