Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3615/2017Rozsudek NS ze dne 30.01.2018

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3615.2017.1
Dotčené předpisy

§ 150 odst. 4 obč. zák.

§ 149 odst. 2 obč. zák.

§ 150 odst. 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3615/2017-763

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. V., zastoupené JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovanému P. V., zastoupenému Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 11 C 357/2012, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2017, č. j. 14 Co 303/2016-651, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2017, č. j. 14 Co 303/2016-651, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň - město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 11 C 357/2012-498, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně majetkového hodnoty blíže specifikované ve výroku I., do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. a pozemek parc. č., jehož součástí je stavba č. p., vše v k. ú. H. u P., a další majetkové hodnoty blíže určené ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění částku 1 451 759 Kč do pěti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Dále stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společné jmění účastníků řízení zaniklo dne 4. 3. 2011, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Plzeň – město, č. j. 19 C 1068/2010-33, ze dne 2. 2. 2011. Vzal za prokázané, že součástí zaniklého společného jmění je pozemek parc. č. a pozemek parc. č., jehož součástí je budova č. p., vše v k. ú. H. u P. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalovaný sice při jednáním konaném dne 4. 11. 2015 uvedl, že částku na úhradu vypořádacího podílu nemá v současné době k dispozici, avšak nalézací soud uzavřel, že je na něm, aby si v přiměřené lhůtě zajistil potřebné finanční prostředky.

Žalovaný dále při jednání dne 10. 6. 2013 uplatnil nárok na vypořádání částky 300 000 Kč, kterou měla žalobkyně vybrat z účtu, vedeného na její jméno u České spořitelny, a. s., a použít bez jeho vědomí na účel, který nesouvisel se společným jměním manželů. Při jednání dne 30. 3. 2013 dodal, že účastníci přibližně v roce 2000 prodali akcie Západočeské plynárenské, a. s. za částku 300 000 Kč a tuto částku uložili na účtu žalobkyně. Soud vzal na základě výpisů z tohoto účtu z let 2000 až 2005 za prokázané, že na účtu žalobkyně nebyla v tomto období vedena částka ve výši 300 000 Kč, a to ani jako zůstatek či vklad k určitému dni. Zjistil, že dne 28. 11. 2000 byla provedena úhrada z jiné banky ve výši 96 068,80 Kč a dne 2. 2. 2001 úhrada z jiné banky ve výši 120 491,49 Kč. Žalovaný namítal, že částka 300 000 Kč mohla být představována součtem těchto dvou částek a ještě dalších dvou plateb uskutečněných v letech 1999 a 2006. K prokázání těchto tvrzení navrhl jako důkaz výpis z předmětného účtu za další období. Nalézací soud považoval tato tvrzení za účelová a dokazování nedoplnil. Uzavřel, že žalovaný neunesl břemeno důkazní o dispozici s částkou ve výši 300 000 Kč ze strany žalobkyně, přičemž vklady ve výši 96 068,80 Kč a 120 491,49 Kč nemohly vzhledem k velkému časovému odstupu mezi nimi představovat výtěžek z prodeje shora uvedených akcií.

Soud prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. z důvodů zvláštního zřetele hodných, a to s ohledem na povahu řízení o vypořádání společného jmění manželů. Uvedl, že řízení může být zahájeno na návrh kteréhokoliv z manželů a je obtížné hovořit o úspěchu či neúspěchu jednotlivých účastníků. Přihlédl rovněž ke konkrétním okolnostem projednávané věci, neboť vypořádání účastníků dohodou bylo značně ztíženo jejich vzájemnými antipatiemi, a proto nelze některému z nich klást k tíži, že se žalobkyně obrátila s návrhem na vypořádání na soud.

Krajský soudu v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 14 Co 303/2016-651, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků řízení přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně majetkového hodnoty blíže specifikované ve výroku I., a do výlučného vlastnictví žalovaného majetkové hodnoty blíže určené ve výroku I. Dále změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že předmětné nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 42 225 Kč (výrok I.). Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady nalézacího řízení ve výši 145 559 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 33 419 Kč. Rozhodl nově také o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III. a IV.).

Jelikož žalovaný před soudy obou stupňů opakovaně tvrdil, že je schopen zaplatit vypořádací podíl v maximální výši 1 000 000 Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný nedisponuje dostatečnými finančními prostředky. Z tohoto důvodu přikázal nemovitosti do rovnodílného podílového spoluvlastnictví účastníků.

Ohledně tvrzených neoprávněných dispozic s částkou 300 000 Kč vyšel z toho, že žalobkyně vybrala z účtu dne 8. 12. 2000 částku 103 000 Kč a dne 12. 2. 2001 částku 123 000 Kč. Protože s nimi disponovala bez souhlasu žalovaného a neprokázala, že by je „užila v souladu s institutem společného jmění manželů“, zohlednil je při vypořádání společného jmění manželů.

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle zásady procesního úspěchu ve věci. V nalézacím řízení kvantifikoval (s ohledem na výsledek sporu účastníků o jednotlivé položky) úspěch žalobkyně na 76 %, a přiznal jí náhradu nákladů řízení ve výši 52 %. V odvolacím řízení považoval žalobkyni úspěšnou z 81,5 %, a proto jí přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 63 %.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně i žalovaný dovolání.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

K dovolání žalovaného:

Žalovaný přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, jenž rozhodl o náhradě nákladů řízení podle zásady procesního úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř. Namítá, že tato zásada by při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů měla být aplikována spíše výjimečně, například v případě záměrného „bojkotu“ řízení některou ze stran, jeho prodlužování či při odmítnutí poskytnutí součinnosti soudu. Obecně by však při rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto sporech mělo být zohledněno, že se jedná o tzv. iudicium duplex, kdy soud je povinen rozhodnout o vypořádání společného jmění, definovaly-li strany jeho rozsah, a může se odklonit od žalobního návrhu při určení způsobu vypořádání i při stanovení výše vypořádacího podílu. Pokud odvolací soud shora uvedené nezohlednil (a rozhodl o náhradě nákladů řízení pouze na základě procesního úspěchu ve věci), je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok II. rozsudku odvolacího soudu a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaného ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Uvádí, že rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a neshledává žádný důvod pro jiné řešení této právní otázky. Navrhuje, aby bylo dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítnuto.

Dovolání žalovaného není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)].

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolací soud odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).

V posuzovaném případě není dovolání žalovaného přípustné již z toho důvodu, že dovolatel nevymezil otázku přípustnosti dovolání ve shodě s výše uvedenou judikaturou. Namítá-li, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, je třeba v dovolání vymezit, od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolací soud odchyluje. To však dovolatel nečiní, nýbrž ve své podstatě jen polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by jeho právní posouzení věci mělo být jiné.

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů vychází ze zásady procesního úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 o. s. ř. Použití § 150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto sporech založeno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1551/2015). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodl-li odvolací soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 o. s. ř., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud neshledává žádný důvod pro jiné řešení této právní otázky.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

K dovolání žalobkyně:

Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání rovněž žalobkyně. Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně nesouhlasí se způsobem vypořádání předmětných nemovitostí, které odvolací soud přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000) je takový způsob vypořádání společného jmění sice možný, avšak zcela výjimečný s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každé věci. Namítá, že v projednávané věci odvolací soud neuvedl, jaké okolnosti odůvodňují tento způsob vypořádání nemovitostí. Má-li být tímto důvodem nedostatek finanční prostředků ze strany žalovaného, mohl být vypořádací podíl (ve výši přibližně 1 500 000 Kč) rozdělen na částku, kterou žalovaný disponuje (zhruba 1 000 000 Kč), a zbývající částka ve výši cca 500 000 Kč mohla být uložena k úhradě žalovanému ve splátkách (bez ohledu na to, že žalovaný mohl po dobu více než 4 let od začátku řízení opatřit dostatek finančních prostředků k úhradě vypořádacího podílu). Poznamenává, že zvolený způsob vypořádání předmětných nemovitostí není v poměrech posuzované věci vhodný, neboť účastníci řízení se budou nuceni dohodnout např. na hospodaření se společnou věcí, což pravděpodobně povede ke vzniku dalších sporů.

Žalobkyně se rovněž neztotožňuje s právním posouzením nároku žalovaného na vypořádání částky 300 000 Kč, resp. částek 96 068 Kč a 123 000 Kč, jako neoprávněných výběrů z účtu vedeného u České spořitelny, a. s., provedených žalobkyní. Předně namítá, že žalovaný nárokoval vypořádání částek 96 068 Kč a 123 000 Kč až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů, a tudíž soud nebyl oprávněn tento nárok vypořádat. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3541/2014. Dále uvádí, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že finanční prostředky z předmětného účtu vybrala žalobkyně. V takovém případě ovšem nemohlo žalobkyni podle judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011) tížit břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, jakým způsobem naložila s těmito finančním prostředky.

Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016).

Protože k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, rozhodl dovolací soud o vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

K vypořádání předmětných nemovitostí:

Žalobkyně namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přikázal předmětné nemovitosti do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, i když v projednávané věci nejsou dány výjimečné okolnosti, které by tento způsob vypořádání odůvodňovaly.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v této otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015, vyložil, že společné jmění manželů, do něhož náleží nemovitost, „může být výjimečně vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže nemovitost do podílového spoluvlastnictví účastníků,“ jelikož nelze v řízení o vypořádání společného jmění manželů nařídit prodej společné věci a rozdělení výtěžku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004). Zdůraznil přitom, že se jedná o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu, kdy jiné řešení není přijatelné (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002).

Dále uvedl, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů musí soud dbát na to, aby ten z účastníků, kterému je přikazován majetek ve větším rozsahu než druhému, byl schopen rozdíl vyrovnat v penězích. V § 150 obč. zák. jsou jen demonstrativně vyjmenována hlediska, kterými se soud při vypořádání společného jmění manželů řídí, a tak lze přihlížet i k výslovně neuvedenému hledisku schopnosti každého z manželů zaplatit druhému příslušnou částkou na vypořádání podílů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005).

Žalovaný opakovaně před soudy obou stupňů (např. v podání ze dne 4. 11. 2015, č. l. 403; v podání ze dne 31. 1. 2017, č. l. 634; při jednání před odvolacím soudem konaném dne 7. 2. 2017, č. l. 648) uvedl, že je schopen zaplatit vypořádací podíl v maximální výši 1 000 000 Kč, a to i při zohlednění možného úvěrového financování (žalovanému vzhledem k jeho věku nebude poskytnuta zápůjčka či úvěr ve větší výši).

Vzhledem k výše uvedenému nepovažuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do spoluvlastnictví účastníků za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu uzavřel, že nedisponuje-li žádný z účastníků dostatečnými finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu (a tyto finanční prostředky není schopen získat ani na základě zápůjčky či úvěru), je nutné věci přikázat do spoluvlastnictví. Úvaha odvolacího soudu není dotčena ani problematickými vztahy účastníků. Nebudou-li tito schopni se na výkonu spoluvlastnických práv či na likvidaci spoluvlastnictví dohodnout, mohou se domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějšího předpisu (dále jen „o. z.“), s možným zákonným způsobem vypořádání, jímž je i nařízení prodeje společné věci a rozdělení výtěžku podle spoluvlastnických podílů. Do úvahy pak ostatně přichází i dražební prodej společné věci podle § 17 a násl. zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, formou dobrovolné dražby, případně i prodej společné věci mimo dražbu.

K vypořádání částky 300 000 Kč, resp. výběrů z účtu ve výši 96 068 Kč a 123 000 Kč:

K rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání částky 300 000 Kč, resp. výběrů z účtu ve výši 96 068 Kč a 123 000 Kč, žalobkyně předně namítá, že žalovaný uplatnil nárok na vypořádání těchto finanční prostředků až po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011).

V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, Nejvyšší soud vyložil, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“ Dále poznamenal, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo.

V posuzovaném případě vypořádal odvolací soud výběry z účtu č. 23522143/0800, vedeného u České spořitelny, a. s., v celkové výši 219 068 Kč učiněné v letech 2000 a 2001. Odvolací soud poukázal na to, že žalovaný již při jednání před soudem prvního stupně dne 10. 6. 2013 uvedl, že žalobkyně vybrala bez jeho souhlasu z výše uvedeného účtu finanční prostředky ve výši 300 000 Kč a použila je na účel, který nesouvisel se společným jměním manželů. Na základě provedených důkazů (výpisy z tohoto účtu) nalézací soud při jednání dne 4. 11. 2015 konstatoval, že na tento účet nebyla v letech 2000 až 2005 připsána ani z něj jednorázově vybrána či odeslána částka 300 000 Kč (č. l. 397). V závěrečném návrhu ze dne 6. 5. 2016 adresovaném soudu prvního stupně žalovaný navrhl vypořádat částky 96 068 Kč a 123 000 Kč jako neoprávněné výběry z účtu učiněné žalovanou, neboť se mu nepodařilo prokázat výběr částky 300 000 Kč (č. l. 479 verte). Odvolací soud interpretoval návrh žalovaného na vypořádání částky 300 000 Kč jako návrh na vypořádání větší částky finančních prostředků vložených na účet žalobkyně v rozhodném období. Z tohoto důvodu při vypořádání společného jmění manželů zohlednil částky 96 068 Kč a 123 000 Kč.

Se závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje, jelikož interpretace návrhů žalovaného učiněných ve lhůtě tří let od zániku společného jmění je nepřiléhavá.

Žalovaný při jednání dne 10. 6. 2013 uvedl, že „uplatňuje v rámci vypořádání SJM částku 300 000 Kč, kterou žalobkyně v roce 2000 vybrala z účtu vedeného na její jméno (…) a tyto prostředky žalobkyně dle tvrzení žalovaného použila na účel, který nesouvisel se společným jměním manželů (č. l. 73).“ Při jednání dne 30. 9. 2013 žalovaný poznamenal, že „se jednalo o částku, kterou účastníci získali tím, že prodali akcie Západočeské plynárenské, a. s. (…) K prodeji těchto akcií došlo přibližně v roce 2000, a to za částku 300 000 Kč.“ Doplnil, že „účastníci na svém účtu nikdy jindy takovou částku neměli a jednalo se o mimořádnou a jednorázovou částku (č. l. 122).“ Dne 4. 3. 2014 uběhla lhůta tří let od zániku společného jmění manželů. Na základě provedených důkazů (výpisy z předmětného účtu) předseda senátu během jednání dne 4. 11. 2015 konstatoval, že z těchto důkazů „není patrná žádná částka 300 000 Kč, která by byla vložena na sporožirový účet žalobkyně.“ K námitce žalovaného, že by se mohlo jednat o součet částky 96 068 Kč a 120 000 Kč poznamenal, že ani součet těchto částek nepředstavuje částku 300 000 Kč. Žalovaný v závěrečném návrhu v rámci nalézacího řízení dne 6. 5. 2016 uvedl, že požaduje vypořádat částku 300 000 Kč, resp. částky 96 068 Kč a 123 000 Kč, „neboť více se žalovanému nepodařilo prokázat – nechť jsou považovány za částky, které byly čerpány ze společných prostředky na výlučnou potřebu žalobkyně“ (č. l. 479 verte).

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný uplatnil do uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů (4. 3. 2014) nárok na vypořádání částky 300 000 Kč, která měla být účastníky řízení získána mimořádně, přičemž se mělo jednat o částku jednorázovou. Až po uplynutí této lhůty na základě provedeného dokazování (neboť z provedených důkazů nevyplýval vklad ani výběr částky 300 000 Kč) změnil svá tvrzení tak, že požaduje vypořádat výběry z účtu učiněné žalobkyní ve výši 96 068 Kč a 123 000 Kč. Žalovaný tedy až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění navrhl zcela nově vypořádat částky ve výši 96 068 Kč a 123 000 Kč, neboť neunesl břemeno důkazní ohledně částky 300 000 Kč jakožto mimořádné a jednorázové částky obdržené v roce 2000. Za těchto okolností považuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu o včasném uplatnění nároku na vypořádání výběrů z účtu učiněných žalobkyní, s poukazem na návrhy žalovaného učiněné do 4. 3. 2014, za zjevně nepřiměřenou, a v dovolacím přezkumu proto neobstojí.

S ohledem na shora uvedený závěr se dovolací soud z důvodů procesní ekonomie nezabýval dalšími námitkami žalobkyně vztahujícími se k rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání těchto výběrů.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).

I když Nejvyšší soud dovolání žalovaného do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odmítl, zrušil dovolací soud i výroky II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, neboť se jedná o výroky závislé na výroku o věci samé.

Součástí dovolání žalobkyně byl i návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Protože dovolací soud v přiměřené lhůtě dovolání projednal meritorně a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, nezabýval se již důvody, pro které byl odklad vykonatelnosti navrhován (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/19, publikovaný na http://nalus.usoud.cz).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2018

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru