Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 3612/2018Rozsudek NS ze dne 22.01.2020

HeslaVlastnictví
Držba
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3612.2018.1
Dotčené předpisy

§ 130 obč. zák.

§ 134 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 3612/2018-456

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Adélou Gajdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované M. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 146/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, č. j. 24 Co 84/2017-395, takto:

I. V řízení bude namísto žalobce P. L., zemřelého 8. 12. 2018, pokračováno s V. L., narozenou XY, bytem XY a P. C., narozenou XY, bytem XY, t. č. bytem XY.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, č. j. 24 Co 84/2017-395, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 8. 2016, č. j. 12 C 146/2013-245, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 15. 8. 2016, č. j. 12 C 146/2013-245, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. a obci XY, vymezených v geometrickém plánu č. 515-14/2015 zpracovaném K. B. (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení i náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok II. a III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Žalobce i jeho právní předchůdci užívali pozemek „v jiných hranicích, než jaké byly zakresleny v katastru nemovitostí“, konkrétně užívali i část pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY ve vlastnictví žalované (tyto sporné části pozemků byly v geometrickém plánu č. 515-14/2015 zpracovaném K. B. nově vymezeny jako pozemky parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY). V tomto rozsahu užívali žalobce, resp. jeho právní předchůdci, pozemek parc. č. XY spolu s částmi pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY od roku 1924. Nejpozději v roce 1968 byly sporné části pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY k pozemku žalobce připloceny a až do roku 1984 takové užívání nikdo nezpochybňoval. Uzavřel, že žalobce držel spolu se svými právními předchůdci pozemky parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY více jak 10 let v dobré víře, že mu patří, a proto k nim nabyl vlastnické právo vydržením.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 24 Co 84/2017-395, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, vymezených v geometrickém plánu č. 515-14/2015 zpracovaném K. B., zamítl (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů vzniklých státu (výrok II.) a o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud na základě doplněného dokazování vzal za prokázané, že právní předchůdci žalobce věděli, že rozsah, v jakém jsou fakticky užívány pozemky parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, neodpovídá hranicím těchto pozemků zakresleným v katastru nemovitostí, a proto nemohli být v dobré víře, že jim sporné části pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY patří. Dále zjistil, že žalobce byl o této nesrovnalosti informován v 80. letech od svého otce. Uzavřel, že žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné části pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY patří, a tedy k nim nemohl nabýt vlastnické právo na základě vydržení. Poznamenal, že dlouhodobé užívání sporných části pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY nemůže vést k závěru, že žalobce byl jejich oprávněným držitelem. Stejně tak nemůže založit dobrou víru žalobce ani jeho právních předchůdců skutečnost, že užívali sporné části pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY se souhlasem žalované a jejích právních předchůdců. Ze shora uvedených důvodů žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně považuje úvahu odvolacího soudu, že nebyl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu sporné části pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY patří (tedy pozemky označené v geometrickém plánu zpracovaném K. B. parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY), za zjevně nepřiměřenou (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016). Poukazuje především na skutečnost, že části pozemků držel (spolu s právními předchůdci) déle než 50 let (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). Tyto části pozemků byly také připloceny k pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobce, resp. jeho právních předchůdců. Rozporuje závěr odvolacího soudu, že mu otec měl v 80. letech 20. století sdělit informace o nesrovnalostech mezi hranicemi pozemků a rozsahem jejich užívání. V této souvislosti uvádí, že mezi účastníky řízení nebyl spor o hranice až do roku 1990 a žalobce o těchto nesrovnalostech do této doby nevěděl. Na základě shora uvedených skutečností má za to, že byl oprávněným držitelem shora uvedených pozemků, a proto k nim nabyl vlastnické právo vydržením.

Dále namítá, že pozemek parc. č. XY nabyl do vlastnictví v jiných hranicích, než jaké jsou zakresleny v katastru nemovitostí. Následně došlo v evidenci katastru nemovitostí ke změně hranic, aniž by pro to svědčil jakýkoliv právní titul. Pozemky označené v geometrickém plánu č. 515-14/2015 zpracovaném K. B. jako pozemky parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY jsou tak fakticky součástí pozemku parc. č. XY, a tudíž k nim nabyl vlastnické právo ze stejného titulu, ze kterého nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY. Jinými slovy žalobce byl vždy vlastníkem těchto pozemků a v katastru nemovitostí došlo pouze k nesprávnému zakreslení hranic pozemku parc. č. XY. Odvolací soud tak měl ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, zohlednit skutečný stav před stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Pokud soudy obou stupňů tyto námitky žalovaného vůbec nezohlednily, založily tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (v této souvislosti žalovaný odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06).

Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce ani jeho právní předchůdci nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim sporné pozemky patří. Žalobce i jeho právní předchůdci znali průběh hranic mezi spornými pozemky a bylo jim známo, že faktické hranice nevedou v hranicích právních. Faktické, i když dlouhodobé užívání pozemku, nemůže postačovat k nabytí vlastnického práva vydržením. Dále poznamenává, že skutečná hranice pozemků odpovídá hranici pozemků zakreslené v katastrální mapě, což vyplývá i z provedeného dokazování. Z těchto důvodů není možné dovolání žalobce vyhovět.

Žalobce P. L. po podání dovolání dne 8. 12. 2018 zemřel. Předmětem řízení je určení vlastnického práva k části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, označené v geometrickém plánu č. 515-14/2015 zpracovaném K. B. jako pozemky parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY. Vlastnické právo k tomuto pozemku nabyly podle usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 3. 2019, č. j. 20 D 24/2019-106, které nabylo právní moci dne 19. 3. 2019, pozůstalá manželka V. L., narozená XY, bytem XY a pozůstalá dcera P. C., narozená XY, bytem XY, t. č. XY. Vstoupily tak do práva, o němž v řízení jde, proto dovolací soud rozhodl podle § 107 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, že s nimi bude v řízení nadále pokračováno jako s právními nástupci původního žalobce.

Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud se nejdříve zabýval námitkou žalobce, že soudy obou stupňů nezohlednily při svém rozhodování jeho argumentaci, že hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jsou v katastru nemovitostí chybně zakresleny a žalobce nabyl tento pozemek v rozsahu, v jakém jej doposud také užívá (tedy i s pozemky parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY). Jinak řečeno žalobce namítal, že stav právní (rozsah, v jakém žalobce nabyl pozemek parc. č. XY) neodpovídá stavu evidenčnímu (rozsah, v kterém je tento pozemek evidován v katastru nemovitostí). Soudy měly respektovat tento skutečný (právní) stav před stavem zapsaným v katastru nemovitostí, a proto uzavřít, že žalobce je vlastníkem shora uvedených pozemků.

Z obsahu žaloby ze dne 25. 5. 2013 (č. l. 1) ve spojení s podáním ze dne 12. 8. 2013 (č. l. 27) vyplývá, že žalobce shora uvedenou argumentaci uplatnil již od počátku řízení. Ve své podstatě tak požadoval určení sporné hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY s tím, že stav právní neodpovídá stavu evidenčnímu. Soudy ovšem posoudily návrh žalobce pouze z hlediska možného nabytí vlastnického práva k částem pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY z titulu vydržení (hodnotily, zda žalobce neužívá fakticky sousední pozemek nad rámec svého vlastnického práva, a nikoliv zda rozsah, v jakém nabyl vlastnické právo ke svým pozemkům, odpovídá stavu zapsanému v katastru nemovitostí). Takové právní posouzení věci je ovšem předčasné, protože domáhal-li se žalobce určení sporné hranice mezi pozemky, bylo nejprve nutné se (s ohledem na žalobní tvrzení) zabývat tím, zda žalobce nenabyl pozemek parc. č. XY v jiných hranicích, než jaké jsou zakresleny v katastru nemovitostí, tedy zda stav právní odpovídá stavu evidenčnímu, zapsanému v katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Otázka vydržení by byla případná až za situace, kdyby se ukázalo, že žalobce užívá pozemek parc. č. XY ve větším rozsahu než mu náleží z příslušného titulu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013).

K tomu dovolací soud poznamenává, že žalobcova tvrzení a jím předkládané důkazy směřují k tomu, že průběh hranice je sice subjektivně (mezi účastníky) sporný, avšak objektivně (např. za pomoci znalce) zjistitelný. V takovém případě je žaloba na „určení sporné hranice“ mezi pozemky jen zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1539/2016); soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 4071/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014).

Soudy se však touto argumentací žalobce vůbec nezabývaly, s těmito námitkami se žádným způsobem nevypořádaly a věc tak neposoudily ze všech relevantních hledisek. Rozhodnutí soudů obou stupňů je tak neúplné a předčasné, a proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolací soud se s ohledem na shora uvedené nezabýval z důvodů procesní ekonomie námitkami žalobce směřujícími k otázce vydržení sporných pozemků, neboť takové právní posouzení věci a k němu se vztahující námitky jsou předčasné.

Jen pro úplnost je vhodné poznamenat, že při případném posouzení vydržení je nutné zohlednit také ustálený judikatorní závěr Nejvyššího soudu, že pozemek nebyl podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. až do 1. 1. 1992 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva jeho oprávněným držitelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006). To znamená, že nebyl-li držitel pozemku k 1. 1. 1992 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, nemohl k němu nabýt vlastnického právo vydržením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2764/2012).

Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto jej dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru